„Chceme omezit šedou ekonomiku, zdravotní rizika a zlepšit podmínky pro lidi, kteří prostituci poskytují,“ řekl ve středu šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek a s podporou poslance Bohuslava Svobody (za ODS) představil nově upravený návrh o legalizaci prostituce. Má změna skutečně za cíl zlepšit podmínky a zajistit bezpečnost pracujících v sexbyznysu, nebo jde jen o způsob, jak přilít do státní kasy peníze z nekontrolované šedé zóny?
„Sexuální pracovnice jsou všude. Jsme vaše sousedky. Míjíme vás na ulicích. Naše děti chodí do stejných škol jako vaše. Jsme za vámi u samoobslužné pokladny s dětským jídlem a lahví rulandského šedého,“ naznačuje dvojice autorek Juno Mac a Molly Smith v knize Revolting Prostitutes: The Fight for Sex Workers’ Rights (Revoltující prostitutky. Boj za práva sexuálních pracovnic), že problematika prostituce se nás dotýká více, než si připouštíme. Kniha z britského nakladatelství Verso Books byla podnětem pro společenskou diskusi a je jednou z mála publikací nabízejících důkladnou analýzu důsledků různých zákonů o prostituci. Napsaly ji pod pseudonymy přímo sexuální pracovnice a aktivistky z kolektivu Sex Worker Advocacy and Resistance Movement (SWARM).
Pokud chceme opravdu pomáhat těm, kteří to potřebují, musíme přestat přemýšlet pouze v dimenzích zisku a ztrát ve státní kase.
Ani u nás nejsou počty sexuálních pracovnic zanedbatelné, podle organizace Rozkoš bez rizika se odhady osob poskytujících sexuální služby pohybují kolem třinácti tisíc pracovnic, z nichž 56 procent tvoří matky samoživitelky a 82 procent Češky s věkovým průměrem třicet let.
Zaplatí prostituce školní obědy?
V první fázi chtějí Piráti vypovědět Úmluvu o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob, ke které Československo přistoupilo v roce 1958 a která prakticky znemožňuje prostituci legalizovat. Její vypovězení se projednávalo už v letech 2005, 2010 a 2014, ale neúspěšně. V druhé fázi jde pak o to, předložit konkrétní vládní návrh, který by vymezoval hranice, v rámci nichž se obchod se sexem má odehrávat. To zahrnuje i paušální zdanění činnosti jako u jiných lidí, kteří dělají sami na sebe.
Zdaněním prostituce, která dle odhadů produkuje obraty kolem osmi miliard ročně, by měla do státní pokladny přitéct až miliarda korun, jak se ukázalo po přijetí obdobné legislativy v Maďarsku. Je jasné, že nějak poslanci svůj krok obhájit musí, ale zavání to populismem. Miliarda navíc z regulace prostituce by následně měla podle Michálka „zaplatit obědy pro sto tisíc dětí“.
Návrh vychází z ušlechtilých pohnutek a inspiruje se legislativou států jako Německo, Rakousko, Nizozemsko nebo zmiňované Maďarsko. Model legalizace má zlepšit postavení sexuálních pracovnic a pracovníků a umožnit, aby díky legálně zajištěnému příjmu dosáhli na zdravotní a důchodové pojištění, hypotéku nebo úvěr. Piráti v tezích k regulaci také zmiňují, že cílem je vysvobodit lidi z pasti: „Omezit motivace pro sexuální práci z důvodu chudoby a nouze (například reformovat systém exekucí a zálohovaného výživného).“ K tomu však jen legalizace nestačí.
Legalizace s sebou nese zavedení pravidel pro pouliční prostituci (obce již tuto pravomoc mají a pirátský návrh jim ji chce ponechat), poskytování licencí pro manažery (tj. kuplíře, hanlivě bychom řekli „pasáky“) a provozovny po splnění předem stanovených podmínek, povinnost registrace a vlastnictví identifikačních průkazů (což Piráti naštěstí do svých tezí nezahrnuli), povinné a pravidelné zdravotní prohlídky. A také nové kontrolní orgány, které na všechno budou dohlížet a udělovat pokuty za nesplněné prohlídky nebo krácení daní.
Víc strachu než ochrany
V Německu od poloviny roku 2017 platí Prostituiertenschutzgesetzt (tedy zákon o ochraně prostituujících), podle nějž musí mít pracující v sexbyznysu identifikační kartu. Dostanou ji výměnou za absolvování těhotenského testu, po kontrole sexuálně přenosných nemocí a užívání drog a musí projít povinným sociálně-zdravotním poradenstvím. Při registraci je potřeba doložit jméno, adresu, státní příslušnost a pracovní povolení, spolu se dvěma fotografiemi – a údaje se dále předávají na finanční úřady. Sexuální pracovnice a pracovníci při registraci procházejí další stigmatizací. Mezi nejvíce zranitelné osoby, jež procesem nemohou projít, patří nelegální imigrantky, které většinou nemají adresu ani pracovní povolení. Legalizace je nijak nechrání, protože prostě nemá jak. Situace je bezvýchodná, protože neregistrovat se znamená riskovat pokuty a následné vyhoštění. Tím pádem problém obchodu s lidmi nijak neřeší.
„Mnoho prostituujících bylo kvůli novému zákonu zatlačeno do ilegality,“ bilancuje Mareen Butter v článku pro německý levicový deník Taz situaci v Hamburku rok poté, co zákon vešel v platnost. Vydáno bylo pouze 479 průkazů, přestože policejní odhady o počtu osob poskytující sexuální služby v Hamburku se pohybují kolem dvou tisíc. „Je mi špatně při pomyšlení, že bych se registrovala, potenciální škoda je příliš velká. Když vyjde na povrch, co dělám, může to dost dobře vést k mobbingu [šikana na pracovišti – pozn. BJ] a stigmatizaci,“ říká v článku Tina Jung, která se pohybuje v escort službách. Dle Süddeutsche Zeitung se v první polovině roku po nabytí platnosti zákona přihlásilo v celém Německu 6 959 žen z přibližného počtu dvou set tisíc osob. Nese to s sebou další rizika. „Už se stalo i to, že se muži vydávali za kontrolory a požadovali pokuty, když dámy nepředložily žádný průkaz,“ tvrdí v článku Gudrun Greb, vedoucí krizového centra Ragazza v Hamburku. V Německu tak zavládla spíš atmosféra strachu, než že by ti, kdo poskytují sexuální služby, zažívali pocit ochrany. Strach ze šikany, z kontrol a pokutování, ze zneužití osobních údajů, z další stigmatizace nebo z toho, že se rodina a nejbližší okolí všechno dozví.
„Častou součástí legalizace je to, že pro manažera je práce legální, zatímco nezávislá sexuální práce (ať už dělá člověk na sebe či ve skupině) je plně či částečně kriminalizována,“ píšou Juno Mac a Molly Smith v Revolting Prostitutes. Tento model tak dál vede k tomu, že posiluje pouze kuplíře. Pracovnice a pracovníci se musí o zisky dělit s manažery (často až o polovinu, jak zmiňuje projektová manažerka Barbora Pšenicová z organizace Rozkoš bez rizika), a ti nad nimi získávají větší moc. Bohatí bohatnou dál a pracovnice nebo pracovníci z toho nic nemají. Provozování sexbyznysu může také znamenat jen to, že se svou kolegyní nebo se svým kolegou sdílíte byt – takže pokud jeden z vás nevlastní povolení pro provozování klubu poskytujícího sexuální služby, máte zase smůlu. Jestliže váš sdílený byt nesplňuje stavební standardy pro provozování klubu a nebyl jako takový zkolaudován (což konkrétně pirátský návrh požaduje), máte dvojitou smůlu.
Legalizace dodává větší moc také policii a otevírá cestu korupci a podplácení. Kontroloři mohou kdykoli vejít do provozoven na kontrolu. V Německu policie běžně provádí razie. Hrozí rovněž to, že pokud se neregistrovaní sexuální pracovníci dostanou do situace, kdy budou čelit fyzickému či psychickému zneužití, napadení nebo znásilnění, nebudou se už raději vůbec obracet na policii a žádat o pomoc.
Práce jako každá jiná
Existuje ale i jiná cesta, která by mohla sexuálním pracovníkům a pracovnicím skutečně pomoct, a to dekriminalizace. Tento model funguje na Novém Zélandu nebo v Novém Jižním Walesu v Austrálii, kde zcela opustili od pokutování pouličního provozu a umožnili autonomní řízení vlastních klubů. „Nákup a zprostředkování sexuálních služeb tak zůstává předmětem zákonů o donucování, vykořisťování, šikaně, napadení a znásilnění jako v jakýchkoli jiných kontextech,“ hodnotí Mac a Smith model, v němž se prostituce přesune ze sféry trestního do oblasti pracovního práva. Zdá se, že tohle je nejlepší cesta – z prostituce se tak stane práce jako každá jiná a pracující dostanou možnost se sami podílet na tom, jakou podobu bude dekriminalizované prostředí mít.
Lidé v sexbyznysu jsou vázáni pracovní smlouvou, což vedle všeho ostatního posiluje jejich pozici v boji za lepší pracovní podmínky – proti utlačovatelským kuplířům, proti zneužívání, za vyšší platy, za větší ochranu. Studie Univerzity v Otagu, která hodnotí efekty dekriminalizace na Novém Zélandu, ukazuje, že přes devadesát procent účastníků výzkumu pocítilo posílení práv, bezpečnosti a podpory. Dále popisovali zlepšení při vyjednávání podmínek služeb nebo v ochraně před násilnými útoky.
Dekriminalizace konec konců bere moc i policii, která už nemůže zneužívat svého postavení. Výzkumy dokonce ukazují, že vztahy mezi pracujícími a policií se ve zcela dekriminalizovaném prostředí pozitivně proměnily. Po takovém řešení volá také Rozkoš bez rizika, která sice vítá, že Piráti neprosazují povinnou registraci lidí v sexbyznysu, ale v oficiálním stanovisku upozorňuje na paradox regulace: „speciální IČO na provozování bude vždy dohledatelné, bude tedy možné zjistit, kdo je poskytovatelem nebo poskytovatelkou sexuálních služeb. To odporuje myšlence nezavádět registraci prostitutů a prostitutek.“
Je dobré, že se o tématu mluví i u nás, nicméně návrh Pirátů na legalizaci se jeví oproti současné situaci spíše jako krok zpět. Pokud chceme opravdu pomáhat těm, kteří to potřebují, musíme přestat přemýšlet pouze v dimenzích zisku a ztrát ve státní kase. Prostředky na školní obědy by byly čerpány z výdělků těch nejzranitelnějších, kteří často na ulici bojují o vlastní život. Hodnotnější by bylo zaměřit čas, energii a peníze na podpůrné programy a kořeny problému, nikoli na jeho symptomy.
Autorka studuje sociologii.