Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Co se stalo s polskou prací po roce 1989?

Polsko po roce 1989 prošlo procesem, na jehož konci mají celá pracovní odvětví horší podmínky a menší společenský status.

„A co to kvílení? No, co by? Vlastně nic.
Nakonec utichne.
My jsme tu zvyklí si počkat, až kvílení utichne.“
(Łona)

Na jaře 2016 vydal štětínský rapper Łona skladbu Co to tady kvílí?, v níž zpívá o jízdě vlakem. Je pohodlný, září novotou. Všechno vypadá skvěle, jen kdesi blízko něco příšerně kvílí a ruší poklidnou jízdu cestujících. A tak se snaží zjistit, co to tady kvílí. Potom si uvědomí, že nejsou jedinými pasažéry vlaku. Že společně s nimi jedou ještě vagony jiných, nižších tříd. A právě tyhle vagony tak kvílí! Nejdřív se to snaží ignorovat, potom přehlušit hlasitým hovorem. Ale je to k ničemu. Kvílení se ozývá dál.

Łonovi se v několika verších podařilo zachytit, co se v Polsku odehrávalo v době transformace, tedy po změně režimu v roce 1989. Problémy, na které narážena většina společnosti, se ve veřejné diskusi vysvětlovaly výhradně dědictvím komunismu. Otcové transformace směli být pouze oslavováni a povolené maximum pochybností se omezovalo na filosofické úvahy nad tím, že jiná cesta přece neexistovala.

Muselo utéct hodně času, než jsme pochopili, že polský zaměstnanec nenese žádnou vinu za to, s čím se potýká; že je obětí mimořádně nespravedlivého a dysfunkčního ekonomického modelu, který v Polsku po roce 1989 vznikl. Tuto fundamentální systémovou chybu jsme odhalili po dlouhé době. Narůstala celých dvacet pět let jako bolest zubu, o níž si myslíme, že brzy přejde, ale ona se vytrvale vrací, až se nakonec stane nesnesitelnou. Posiloval ji i jeden politický kontrast. Na jedné straně Polsko sklízelo pochvaly od všech apoštolů západní ekonomie i politiky. Přezdívalo se mu „středoevropský tygr“, „primus washingtonského konsenzu“, „zelený ostrov“ nebo „severská země“. Přitom spousta Poláků – na straně druhé – nemohla pochopit, proč je jim tak špatně, když se nám vede tak dobře. Proč si velká část společnosti stěžuje, že plody onoho nezpochybnitelného a obrovského skoku polského hospodářství po roce 1989, se k ní jaksi nedostaly, anebo nejsou tak krásné a šťavnaté, ale spíše hořké a svraštělé? Snad nejvýrazněji se to projevilo v oblasti práce.

Proletariát nezmizel, jen zchudl

Samozřejmě neexistuje jen jeden pracující a jedna pracující třída. „Working class“ představuje i v Polsku obrovskou skupinu skládající se z různých povolání, a dokonce celých částí společenských tříd. Pocit, že je spojuje obdobný úděl nebo společné zájmy, je mezi polskými pracujícími na počátku 21. století rozšířen jen minimálně. Tato skupina připomíná spíše beztvarou masu, která si není vědoma vlastních specifik ani síly. To však nemění nic na faktu, že polská společnost je založena na občanech, kteří se živí prací a práce obvykle vymezuje obzory jejich světa.

Pro polský proletariát jsou zásadní dvě období. Prvním jsou roky 1990 až 1992, kdy se v Polsku objevil do té doby neznámý fenomén nezaměstnanosti a postavení dělnické třídy se skokově zhoršilo. Druhým šokem byly roky 2003 a 2004, kdy byly položeny základy fungování trhu krátkodobé práce.

Začněme od základu, tedy od klasického proletariátu. Navzdory hlasům, které tvrdily opak, proletariát s modernitou nezmizel – ačkoli vám to tak možná z perspektivy vaší sociální bubliny připadá. Dobře patrné to je na příkladu měst jako Valbřich v Dolním Slezsku, tradičně významném centru těžby černého uhlí. Ve vrcholném období Polské lidové republiky zde pracovalo asi 25 tisíc horníků a obdobný počet lidí byl zaměstnán v textilním, papírenském a strojírenském průmyslu, jenž byl na těžbu uhlí navázán. V devadesátých letech byly doly uzavřeny a zkolaboval i zbytek průmyslu. Nezaměstnanost se vymkla kontrole (roky se pak pohybovala nad třiceti procenty) a vyvolávala sociální napětí. Situaci zachraňovala ekonomická emigrace, která bublajícímu sociálnímu kotlíku umožňovala jednou za čas upustit páru. Větší část uplynulého čtvrtstoletí mohla města, jako je Valbřich, soutěžit o to, které se stane „polským Detroitem“. Ještě v lednu 2016 přineslo Radio Wrocław zprávu o ilegálních dolech, v nichž místní obyvatelé těží uhlí na vlastní pěst v hloubkách dosahujících až sto metrů!

Máme to už za sebou? Ne tak docela. Zůstaňme ještě chvíli ve Valbřichu. Na místě někdejších zlikvidovaných podniků totiž v roce 1997 vznikla valbřišská ekonomická zóna Invest-Park. Dnes v ní působí asi dvě stě podniků z celého světa: Toyota, IBM, Mondelez, Cersanit nebo Electrolux. Podle oficiálních údajů dnes tato zóna dává práci 40 tisícům lidí. V čem je tedy háček, ptáte se? Problém spočívá v tom, že kvalita práce, kterou dnes dělnická třída vykonává, je mnohem nižší než před třiceti lety. Jakékoli srovnání kupní síly je samozřejmě složité, protože struktura cen v socialismu a kapitalismu je zcela odlišná. Liší se také rozsah veřejných služeb, jaké mohli občané využívat tehdy a jaké mají k dispozici nyní. To, co srovnávat můžeme, je ovšem „kvalita zaměstnání“, tedy na jedné straně jeho jistota (typ smlouvy, objem práce nebo existence odborů), na straně druhé společenský status spojený s vykonáváním dané práce. Z takto postaveného srovnání údělu obou typů dělníků ovšem vychází lépe proletariát lidového Polska.

Tento problém se přitom dozajista týká nemalé části polského trhu práce. Svědčí o tom například nízké mzdy (v roce 2017 to bylo 9,3 eura za hodinu), které v polské ekonomice přetrvávají po celé posttransformační období, nebo trvale vysoká pozice Polska v mezinárodním žebříčku počtu odpracovaných hodin.

Na tvoje místo čeká pět dalších

Pro polský proletariát jsou zásadní dvě období. Prvním jsou roky 1990 až 1992, kdy se v Polsku objevil do té doby neznámý fenomén nezaměstnanosti a postavení dělnické třídy se skokově zhoršilo. Druhým šokem byly roky 2003 a 2004, kdy byly položeny základy fungování trhu krátkodobé práce. Jeho provozu se chopily soukromé firmy, které měly najímat, vybírat a nabízet zaměstnance k dispozici „uživatelům“, jak byli v režimu nového zákona označeni zaměstnavatelé. Samozřejmě to měl být lék na dramatickou nezaměstnanost dosahující na přelomu století 20 procent. Zákon – schválený paradoxně vládou Leszka Millera, jež se označovala za levicovou – však umožnil pokřivení polského pracovního trhu, s jehož následky se potýkáme dodnes. Právě v této době se v Polsku rozmohla agenturní práce, která je z podstaty nejistá a dočasná. Tato forma zaměstnání umožňuje překládat „dočasného zaměstnance“ z firmy do firmy. Omezena jsou také jeho zaměstnanecká práva (mimo jiné kratší výpovědní lhůta, odlišná pravidla přiznání dovolené, absence specifické ochrany před propuštěním například z důvodu těhotenství). Značná část pracovních agentur navíc zneužívá dohody o provedení práce či pracovní činnosti. Každý pátý „dočasný zaměstnanec“, kterého v roce 2015 zkontroloval polský Státní inspektorát práce, přitom měl mít normální pracovní smlouvu. Na denním pořádku je také obcházení zákazu dlouhodobého zaměstnávání na dobu určitou, což vede k jevu „trvale krátkodobé práce“. V roce 2004 zprostředkovaly agentury práci 266 tisícům lidí, v roce 2008 už jich bylo 842 tisíc. V roce 2015 bylo takových „zapůjčených“ zaměstnanců 1,9 milionu.

V poslední dekádě transformace tak pracovní agentury zajišťovaly jakousi druhou „rezervní armádu nezaměstnaných“. V určitém smyslu byly ekvivalentem současných burz práce, které existují proto, aby snížily cenu pracovní síly na minimum a maximálně zvětšily její flexibilitu, obvykle tlakem na konkurenci mezi pracujícími: „Na tvoje místo stojí frontu pět levnějších lidí. Tak si moc nevyskakuj!“

Tlak na nového polského proletáře dále zvyšovala „stimulační“ sociální politika polského státu. I to byl následek médii a politiky přijaté perspektivy, podle níž je pracující (zejména ten s nízkou kvalifikací) v podstatě parazit, jehož jedinou touhou je chytit se „sociálních výhod“ a potom pohodlně žít na účet poctivých daňových poplatníků. Tato představa však neměla nic společného s realitou. Polské dávky podpory v nezaměstnanosti patřily po celé období od roku 1989 k nejnižším v rozvinutém světě. V uplynulém desetiletí tato dávka dosahovala jen zhruba 20 procent průměrného polského platu. Méně dostávají pouze nezaměstnaní ve Velké Británii (třináct procent). Unijní průměr se však blíží padesáti procentům. Doba pobírání této dávky je v Polsku navíc spíše kratší (průměrně půl roku), což je také důvod, proč má na tuto dávku nárok pouze necelých dvacet procent polských nezaměstnaných. Evropskými rekordmany jsou naopak Dánové, kde je možné být „na podpoře“ až dva roky. Tyto dávky jsou určitou daní za (na poměry západního světa) poměrně flexibilní pracovní trh a podstatou tak často popisovaného modelu flexsecurity. U nás v Polsku jsme vždy měli pouze jeho karikaturu v podobě flexibility zaměstnání bez zajištění v případě propuštění. Je to, jako bychom usoudili, že když nemáme peníze na preclík, musí nám k ukojení hladu stačit jen ty dírky uprostřed. To by si měli uvědomovat všichni ti, kteří se radují ze současné – fakticky poměrně nízké – úrovně registrované nezaměstnanosti.

Podnikatelské zombies

Podle statistického úřadu je v Polsku přibližně 4,1 milionu ekonomických subjektů. Asi čtyři miliony z toho jsou soukromé firmy. Mnoho z nich jsou ekonomické zombies. Připomínám, že zombies jsou bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé; potácejí se v podivném stavu „někde mezi“. Ekonomickým ekvivalentem zombies jsou polští mikropodnikatelé. Samozřejmě nikoli ti, jimž se daří dobře, nýbrž spodní patra mikrobyznysu – frustrovaní obchodníci z tržišť, majitelé obchůdků přežívající od měsíce k měsíci a drobní řemeslníci, kteří už dávno přišli o iluze. Jejich osudy se původně měly stát důkazem, že v podmínkách kapitalismu a volného trhu má šanci na spektakulární úspěch každý, že se každý může od stánků na plácku v centru města dopracovat k podílu v celoevropském obchodním impériu. Podařilo se to však jen malé části z nich. Ostatní jednoduše prohráli. A nejen to – byli degradováni a rozšířili řady prekariátu a proletariátu.

Proč? Odpověď je prostá až banální. Prohráli, protože neobstáli v konkurenci velkých hráčů, zejména zahraničního kapitálu, konkrétně hypermarketů a obchodních center. Proběhlo to v období, kdy Polsko vstupovalo do Evropské unie. Dá se dokonce říct, že pauperizace drobných obchodníků byla svého druhu obětinou, kterou jsme přinesli na oltář jinak přínosné a potřebné eurointegrace. Není v tom ani poezie, ani dramatické spiknutí temných sil. Je to prozaická kapitalistická každodennost, v níž kapitálem oplývající Goliáš v devadesáti devíti případech ze sta porazí chudého Davida. Velcí hráči z Německa, Francie, Rakouska či Nizozemska by museli být hluší a slepí, aby se nepokusili využít obrovský rostoucí trh plný potenciálních konzumentů, který se před nimi otevíral. V geopolitické situaci, v níž se Polsko v devadesátých letech nacházelo, pravděpodobně nebylo možné účinnou a lépe koordinovanou akci na záchranu drobných polských obchodníků provést. A navíc, aby taková akce mohla být úspěšná, pravděpodobně by musela být spojena s odložením vstupu do Unie, který většina polské společnosti pokládala (a stále správně pokládá) za žádoucí a cenný.

Co se tedy s mikropodnikateli stalo? O tento aspekt polské transformace se překvapivě doposud nikdo nezajímal. Neexistují k němu výzkumy ani přesnější statistiky, což je v případě prekariátu poměrně častý jev – získat grant na podobnou analýzu je totiž vcelku obtížné, stejně jako vzbudit zájem o tuto otázku ve společnosti. Někteří odborníci se domnívají, že polští protokapitalisté přelomové éry ukončili svou podnikatelskou dráhu a posílili řady pracující třídy, přičemž se často nechali zaměstnat v sektoru obchodu a služeb, který znají nejlépe. Bylo to pro ně samozřejmě velmi těžké a pojilo se to s dvojí bolestí. Zaprvé, degradace není nikdy příjemná. Zadruhé, pokud se vrátili k práci v maloobchodu, byl to už jiný – horší – svět. Tento příběh se trochu podobá výše zmíněnému srovnání údělu dělníka v PRL a proletáře neoliberální éry. V maloobchodu je to podobné. Povolání prodavače je dnes mnohem méně prestižní než před třiceti či čtyřiceti lety a prodavači mají mnohem nižší kvalifikaci. Pracují samozřejmě také za výrazně horších podmínek.

Dělníci, umělci a novináři na jedné lodi

Někdy v druhé polovině první dekády 21. století „kvílení“ prorazilo třídní hranice. Teprve poté se o problému polské práce začalo mluvit a psát v médiích. Sociologové i ekonomové se sice o „pracující chudobě“, „sezónních zaměstnancích“ nebo „ekonomických emigrantech“ zmiňovali už dříve, doopravdy jsme se tím však začali zabývat teprve v období krize po roce 2008. Polský kapitalismus zkrátka musel zasáhnout střední třídu a inteligenci (včetně samotných novinářů), aby veřejnost začala mít zájem zabývat se tímto problémem systémově, a ne jen věnovat vyloučeným jednu či dvě slzavé reportáže.

Zhruba před deseti lety začala logika polského neoliberalismu skutečně zasahovat další oblasti práce, tentokrát ty, které jsou rezervovány pro střední třídu s vlivem na veřejné mínění. Jednou z nich je svět nevládních organizací. Když skončila první, pionýrská etapa jejich vývoje, ukázalo se, že jsou sice skvělé, jenže mají velký problém: financování. Obvykle se řešil šetřením na zaměstnancích.

Podobně to probíhalo v kultuře. I tady se na počátku transformace tvrdilo, že ústup státu z tohoto sektoru přinese uměleckému světu dávno ztracenou svobodu. Že přijde depolitizace, osvěžující konkurence a nové iniciativy. Účet za tyto iluze byl však vysoký: sociální degradace celé profesní skupiny, nebo přinejmenším její velké části, snad s výjimkou hrstky hvězd. Umělci si až pozdě uvědomili, že mohou počítat maximálně s velmi skromnými důchody, což je samozřejmě výsledek fungování „od projektu k projektu“ bez jakékoli kontinuity zaměstnání. V roce 2012 výtvarníci z tohoto důvodu dokonce uspořádali symbolickou stávku. Skvěle to zachytili Monika Strzępka a Paweł Demirski v seriálu Artyści (Umělci, 2016), jehož hrdinové se pohybují ve světě prekarizovaných pracovníků kulturního sektoru. V jisté scéně jedna z postav vzpomíná, že její matka byla švadlenou v Lodži a ztratila práci i společenský status v době restrukturalizace v devadesátých letech. Dívka už v sobě má několik piv a říká něco v tomto duchu: „Seděla jsem s ní tehdy v kuchyni a rozhodla se, že nikdy nedovolím, aby se mi stalo něco podobného. A proto jsem šla na herectví…“

Co dál?

Co si s touto situací počít? Existují vůbec nějaké funkční cesty, jak se dostat z pasti, v níž se práce ve světě pozdního kapitalismu ocitla? Samozřejmě. Od nejjednodušších řešení spočívajících v korekci nejnižších mezd (výraznější než doposud) po systémové posílení pozice pracujících. Tak, aby se mohli bránit, když jsou jim odebírány další kousky koláče, a dokonce i (nebo zejména) tehdy, když jim stát neumí, nechce nebo kvůli své slabosti nedokáže pomoci. Nejsnazší cestou, jak toho docílit, jsou samozřejmě silné a díky tomu nezávislé odborové svazy.

A když to nebude stačit? Na Západě se třeba diskutuje o nepodmíněném základním příjmu, tedy platu vypláceném všem občanům. A ve frontě čekají i další, byť zatím ještě méně známé nápady. Například koncepce „dědictví pro všechny“ nebo mechanismus garantované práce. Všechny tyto podněty – některé extrémní, jiné racionální – snad v nejbližších letech budou vážnými tématy politických diskusí. Zejména v zemi, kde je na tom práce tak mizerně, jako v Polsku.

Autor je polský novinář a komentátor.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image