Evropa a třicet intelektuálů

Lednový apel předních intelektuálů proti vlně populismu v Evropě naštěstí vyšuměl bez větší pozornosti. Myšlence totiž nijak neposloužil.

Měla to asi být historická událost, měnící vlastní vahou tíhu politické atmosféry v Evropě k lepšímu, když 26. ledna skupina třiceti renomovaných intelektuálů zveřejnila prohlášení proti „hrobařům evropské myšlenky“ a varovala před katastrofou civilizačních rozměrů. Duše demokratů se k manifestu vznesly jaksi automaticky a neokoralá srdce bijící vlevo tepala v jím nastaveném rytmu. Alespoň některá. Vždyť u nás Milan Knížák zprava pohotově konstatoval, že mezi signatáři je jediný Čech, Milan Kundera, „s problematickou komunistickou minulostí“ (Lidové noviny, 29. ledna). A například konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký se rovnou přihlásil k tomu, před čím signatáři v zásadě oprávněně varují: zdůraznil, že dnes přece „přirozeným principem je národ, na který se přenesla emotivní energie z dřívější sounáležitosti s rodinným klanem nebo kmenem“. Tomuto výroku však – nutno zavčas poznamenat – předcházelo důležité Podrackého sdělení: „Přirozené principy fungují samy bez zasahování člověka a nejznámějším dobře popsaným je tržní ekonomika.“ Podobných nacionálně tribálních tanců, které ovšem nikdy nijak nezavrhly „tržní ekonomiku“ (kapitalismus), se nad varováním intelektuálů před opakováním třicátých let strhlo po Evropě mnoho.

Přesto žádná puncovaná levice, ba ani ta, která se už tváří v tvář „národním socialistům“ zmodernizovala k nepoznání, by neměla výtvor třiceti intelektuálů akceptovat. Nejde přitom primárně o osoby a obsazení. Kritikové „europatriotů“ zleva signatáře prohlášení většinou knížákovsky nekádrovali. Což je asi trochu škoda. Neboť je bezesporu úchvatná politická cesta peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy, který získal španělské občanství; postupně vedla od levicového progresivismu k neokonzervatismu, od Fidela Castra k „postfrankistovi“ Aznarovi a k „telefašistovi“ Berlusconimu. O koncipientovi textu, přesvědčeném antitotalitáři Bernardu-Henri Lévym ani nemluvě; tato karikatura filosofa, mluvící hlava mainstreamových televizí, stoupenec všech reálných i jen potenciálních intervencí NATO a neúnavný hubitel radikálního islámu (od nějž by se Miloš Zeman mohl naučit rafinovanějším, o řád kultivovanějším způsobům) byl „vyznamenán“ už v raportu CIA z roku 1985. Ten s uspokojením kvituje vliv Bernarda-Henri Lévyho a dalších francouzských „nových filosofů“ (rychle doprava driftujících, původně levicových „osmašedesátníků“), kteří pomohli „vyhrát názorový boj ve Francii“. A vytvořili – tak přímo to CIA formulovala – „příznivé klima“ pro podporu středoamerických diktatur a tamních antikomunistických paramilitárních komand (eskader smrti) ze strany USA. Snad jediná smysluplná osobní otázka je pak tato: Co v takové společnosti Milan Kundera nebo třeba Adam Michnik vlastně pohledávají? Ne, není to podstatné.

Křik na vlka…

Nemýlí se, kdo si myslí, že Evropu čekají krušné časy. Vždyť volby do Evropského parlamentu jsou na dohled (květen 2019) a lepenovština na vzestupu. Přímo se tak nabízí, že je třeba dát stranou „malicherné“ rozdíly a společně se vrhnout k pumpám Titaniku. Jenže – Milan Knížák má bohužel výjimečně pravdu – „proklamativní prohlášení těch, kteří se považují za intelektuální VIP Evropy, je nekonkrétní, plné frází a působí anachronicky“. Textem se vine nijak neupřesněná „myšlenka“ či dokonce „velká myšlenka“ Evropy. Je tu povšechný poukaz na „liberální demokracii a její hodnoty“. A padne pouze obecná výzva k novému – po pádu fašismu a berlínské zdi vlastně třetímu – „boji o civilizaci“ proti populistům, nacionalistům, identitářům, demagogům, „falešným prorokům“.

Evropa se od sedmdesátých let postupně stala monstrem: kombajnem neoliberalismu, fukarem rychlých financí a mlátičkou sociálních států.

Jediná trochu konkrétní úvaha, která je v prohlášení přítomna, má geostrategickou povahu, jakoby opět stvořenou pro zpravodajce z Langley: „Evropa byla opuštěna dvěma významnými spojenci, kteří ji v minulém století dvakrát zachránili před sebevraždou: jedním za kanálem La Manche a druhým za Atlantikem. Evropský kontinent je zranitelný vůči stále drzejším zásahům obyvatele Kremlu.“ Text ani nenaznačuje, že snad musí existovat nějaké hlubší podloží této sebevraždy, této kontinentální sebedestrukce. Neptá se vůbec, proč je Evropa zranitelná Brexitem, Trumpem a Putinem, jestliže první dvě katastrofy bezprostředně vygeneroval významný institucionální rámec liberální demokracie, kterou signatáři jako celek vehementně obhajují, tedy svobodné volby. Nepoložili si otázku, zda bylo vskutku nutné neustále rozevírat další chřtán trojhlavé saně vojenským obkličováním Ruska téměř ze všech světových stran, jestliže paranoia „Horní Volty s jadernými zbraněmi“ nemohla nebýt v řídících štábech NATO jenom předpokladem, nýbrž jistotou.

Je podivné, že do očí bijící prázdnota textu byla přeložena do všech světových jazyků včetně arabštiny, zatímco obsažné kritické ohlasy na tento výtvor zůstávají uzavřeny v národních jazycích. Například jen ve francouzštině existuje replika, kterou sepsaly dvě Belgičanky, progresivní režisérka Maroussia Klep a ekonomka Magali Van Coppenolle, jež se věnuje ničivým důsledkům finančního kapitálu. Obě dámy se v deníku Libération 12. února pozastavily nad skutečností, že „pánové evropští vlastenci“ (messieurs les patriotes européens) si idealizují minulost, konzervují status quo a nevěnují jediné slovo svého „Manifestu evropského vlastenectví“ konstrukci budoucnosti, novým evropským perspektivám. „Poplašné výkřiky, kritické soudy, ale žádný návrh.“ Místo toho, pokračují autorky, zvolili stejnou strategii, kterou u jiných odsuzují: houfování proti společnému nepříteli. „Myšlenka není nová. Političtí lídři byli vždycky schopni vyhnout se důsledkům krize agitací, která probouzela v lidu kmenové instinkty. Vyhlašují války, křížové výpravy, hony na čarodějnice, jimiž jsou pro jedny teroristé či populisté, pro jiné uprchlíci nebo menšiny.“ Namísto „pokřikování na vlka“ je však třeba „analyzovat fungování Evropské unie“. Autorky shrnuly tuhle pasáž výborně a zcela protikladně k eurovlastencům, aniž by si s naším „společným nepřítelem“ sebeméně zadaly: „Budování světa zítřka vyžaduje, abychom zpochybnili svoje hodnoty, abychom přehodnotili své způsoby fungování.“

… v zavřeném baru

Ani analýzy mechanismu jménem Evropa, zpochybňující jeho ideologickou pěnu a osvětlující reálné příčiny jeho otřesů, ba rozpadu, však nejsou ničím novým. Dávno víme – anebo bychom měli vědět –, že přes všechny řeči o spirituálních evropských hodnotách, svobodě a míru, které nebyly vždy pouhým podvodem, se Evropa kolem svého západního jádra ustavila výslovně jako hospodářské společenství (EHS vzniklé Římskou smlouvou v roce 1957). Že od počátku šlo o experiment s vnitřně rozpornou integrací konkurujících si kapitálů, které zároveň měly, ležíce si napořád ve vlasech, odolat kapitálům vnějším. O jakž takž rovném postavení konkurentů lze v kapitalismu mluvit jedině mezi borci stejné váhové kategorie a v přísně regulovaném ringu s neúplatným rozhodčím. Taková situace ale nastává, pokud vůbec, stejně zřídka jako mýtická tržní rovnováha na posledním vesnickém jarmarku. Po rozpadu poválečného měnového systému na počátku sedmdesátých let, po plísni stagflace (inflace a zpomalení ekonomik), po ropných šocích a opuštění keynesovských politik v úporné snaze o restart ziskovosti, se expandující Evropa s novou „velkou myšlenkou“ na jednotnou měnu, která měla čelit i deregulovaným globálním spekulantům, stala monstrem: kombajnem neoliberalismu, fukarem rychlých financí a mlátičkou sociálních států.

Velká finanční krize 2008 vývoj ještě urychlila politikami „fiskální disciplíny“. Už předtím se ve své expanzi Evropa stávala čím dál víc společenstvím nerovných a – po pádu železné opony – vpravdě nesouměřitelných zemí, přičemž v každé z nich se vnitřní sociální fraktury prohloubily. Spekulanti rychle přišli na to, že mohou vydělávat i na slabosti jednotlivých „států“ eurozóny s pomocí včasných „hlášek“ ratingových agentur, „píár“ článků o „rudém nebezpečí“ a o vrozené lenosti, lehkomyslnosti či finanční negramotnosti postiženého obyvatelstva. A že jejich pohledávky jsou kryty evropským mocenským centrem, obsluhujícím zájmy především německých, francouzských a britských bank.

Je to však ještě horší. První ministr financí Tsiprasovy vlády Janis Varufakis v článku pro Le Monde diplomatique v srpnu 2015 napsal o svém jednání s ministry financí EU, že v jedné chvíli už vůbec nešlo o plnění závazků k věřitelům. „Jejich jediným cílem bylo ponížení Řecka.“ Nejvyšším stádiem evropských hodnot je tedy exemplární trest, prastará – a nyní již zcela otevřeně deklarovaná – dialektika pána a raba. Anebo vztah učitele s rákoskou a nezbedného žáka s rozšvihanou panímandou. Jak nevzpomenout povzdechu šéfky MMF Christine Lagarde po jednom neúspěšném jednání s Řeky: „Je zapotřebí více dospělého chování.“ Tento ponižující paternalismus certifikovaných demokratů jsme teď slyšeli znovu při „velké národní debatě“, kterou Emmanuel Macron vede i osobně, aby čelil povstání „žlutých vest“, zvýšil své strmě propadlé preference a nenápadně zlepšil šance prezidentské strany před květnovými eurovolbami; na shromáždění v městečku Bourg-de-Péage (deset tisíc obyvatel), na něž k jeho smůle nepřišli kultivovaní starostové, ale rozhněvaný lid, schlíplý pan prezident vyhrkl: „Musíme navrhnout skutečnou reformu. Ale skutečná reforma, to znamená se omezit, děti. (…) To není otevřený bar.“ V obecenstvu na chvíli strnula řada prošedivělých hlav…

Propásli šanci mlčet

Třicet znepokojených intelektuálů nebere vůbec na vědomí míru a příčiny rozhořčení „dolních pěti set miliónů“ Evropanů. Jako by nikdy neslyšeli o „šokových terapiích“ od Aše po Ural v devadesátých letech, které se poté přelily zpět do západní Evropy a nyní leckde vrcholí. Na Západě zákony džungle narážejí na zažitou demokracii a dosud nezdolané pevnůstky v rozvalinách sociálních států, na Východě pak na jistou – v daných poměrech pochopitelnou – nostalgii po staré dobré zoologické zahradě, klecovém bezpečí a vládě pečovatelů. Intelektuálové nejsou s to pochopit, že „boj o civilizaci“ nevedeme s totalitárními přízraky minulosti, ale s aktuálním globalitním systémem, který ta reálná monstra neustále plodí, tahá z minulých časů a hrozí jimi do budoucna. Pohrdají lidmi z nejnižší třídy Titaniku a spílají jim do „rudohnědého kalu“ (Bernard-Henri Lévy) jenom proto, že tito lidé zrovna náhodou věří v dostatek záchranných člunů v národních barvách, často i demagogům doopravdy odporným.

Přitom se mnozí z apartně pobouřených signatářů dlouhodobě podíleli na záměrném ničení evropských levicových hodnot, internacionalismu zdola, solidarity se všemi utlačovanými a míru v každém z neuralgických ohnisek světa. To oni se výrazně přičinili o mračna, která dnes proklínají. Víc než na velkým kapitálem kolonizované Východoevropany se na tuto třicetičlennou kapelu a její nejnovější fidlovačku z již skoro zaplavené paluby hodí pobuřující slova bývalého francouzského prezidenta Jacquese Chiraka: „Propásli šanci mlčet.“

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image