Foto flickr.com (CC BY 2.0)
Nová důchodová komise je širokým kruhem politiků, odborníků, akademiků a představitelů zájmových skupin. Patří do ní šestnáct zástupců politických stran zastoupených v parlamentu, deset zástupců akademické sféry, po sedmi zástupcích státní, resp. veřejné sféry a zájmových organizací a čtyři zástupci sociálních partnerů. Cílem komise je vygenerovat impulsy pro změnu českého důchodového systému s důrazem na oblast starobních důchodů. Jenže její velikost a skladba není zárukou úspěchu – lze se obávat spíše opaku.
Jistá rezignace na zásadní změny v konstrukci starobních důchodů vyplývá už z úvodních prohlášení její předsedkyně, která deklarovala zaměření komise na odstranění existujících nespravedlností v důchodovém systému. To je bezpochyby žádoucí cíl, který bude zřejmě do určité míry naplněn už jen proto, že o revizi některých nerovností panuje širší politická shoda. Parametrické změny lze ovšem provést v parlamentu a není třeba pro ně zřizovat komisi. Úkolem komise by mělo být navrhnout dlouhodobé strategické řešení otázek důchodového systému. Ty jsou v zásadě dvě: výše důchodů a dlouhodobá udržitelnost systému.
Pozor na zájmy bank a soukromých fondů
Zatím jediná podobná instituce, která fungovala jako generátor a iniciátor změn systému, byla tzv. Bezděkova komise, ve které hráli rozhodující roli exponenti soukromých penzijních fondů. Ti připravili revizi důchodového systému vycházející z neoliberálních dogmat o jejich nezastupitelnosti ve finanční architektuře státu. Nečasova vláda pak návrhy bezohledně protlačila v podobě příslušných zákonů parlamentem a reforma začala od 1. ledna 2013 platit. Tristním výsledkem tohoto ideově zaslepeného tažení bylo nejen praktické znehodnocení prostředků občanů, kteří se nechali nalákat do tzv. druhého pilíře, ale i oslabení veřejných financí, které bylo zřejmě kolaterálním cílem (nejen) pravicové většiny v parlamentu. Vláda ČSSD a ANO tuto reformu od roku 2016 naštěstí zrušila.
V evropských zemích, které jsme si zvykli nazývat „civilizovanými“, se podíl důchodů na HDP pohybuje lehce nad deseti procenty. V ČR je to lehce nad sedmi procenty. Bez narovnání této disproporce prakticky nemá smysl hovořit o jakýchkoliv dalších krocích.
V prosinci minulého roku vydala Národní rozpočtová rada (NRR), orgán ustavený na základě Zákona o rozpočtové odpovědnosti, „Stanovisko k vývoji hospodaření sektoru veřejných institucí a k nastavení rozpočtové a fiskální politiky“. V něm varuje před blížící se rozpočtovou pohromou způsobenou absencí důchodové reformy. Náznaky, jak by měla reforma vypadat, ve zmíněném „Stanovisku“ nechybí. Alarmistické vyznění materiálu je však překvapení jen potud, pokud se blíže nepodíváme na složení NRR. Ta je totiž reprezentována třemi členy, aktuálně bývalou centrální bankéřkou a dvěma akademiky, a její integrální součástí je Výbor pro rozpočtové prognózy, jehož složení vrhá poněkud jiné světlo na „neutrálnost“ celé NRR. Z deseti členů Výboru je jich šest významnými manažery komerčních bank, pro které je oblast fondového spoření na důchod přirozeným objektem zájmu. Reminiscence na tzv. Bezděkovu komisi lze stěží potlačit, pocit déjà vu je neodbytný. Tzv. Bezděkova komise ale byla pouhým poradním orgánem vlády, kdežto NRR je ze zákona zřízenou institucí, a může tedy mnohem silněji ovlivňovat a moderovat jakékoliv diskuse o budoucí důchodové reformě.
Postavení důchodové komise tedy nebude jednoduché. Je otázkou, zdali se jí podaří překročit limity dané jejím statusem a rozsahem, o následném politickém souboji o zákony v parlamentu ani nemluvě. Soustředí-li se komise pouze na parametrické změny v existujícím důchodovém systému, bude dříve či později v nejlepším případě zapomenuta a notorické problémy důchodového systému budou v budoucnu řešeny pod ještě větším tlakem.
Kolik peněz a jakou cestou do důchodového systému?
V Česku je dnes zhruba 2,5 milionu příjemců starobních důchodů. Tzv. strom života naznačuje nárůst počtu starobních důchodců v příštích 25 letech a jejich následný pokles po tomto období. Rostoucí výkonnost ekonomiky je do jisté míry schopna pokrýt vyšší nároky na objem důchodů. Bez zvýšení prostředků na důchody však nebude možné nejen zlepšit, ale ani udržet odpovídající životní úroveň důchodců.
Zde je první ze dvou velkých výzev a otázek pro důchodovou komisi, má-li mít její existence smysl. Ta zní: jaký podíl HDP má být ve státě alokován do důchodového systému? V evropských zemích, které jsme si zvykli nazývat „civilizovanými“, se podíl důchodů na HDP pohybuje lehce nad deseti procenty. V ČR je to lehce nad sedmi procenty. Ony tři procenta rozdílu představují cca 150 miliard korun ročně, tedy víceméně třetinu současných prostředků na důchody. Bez narovnání této disproporce prakticky nemá smysl hovořit o jakýchkoliv dalších krocích – starobní důchody by zůstaly bolavým místem státních financí a společnosti i do budoucna.
Druhou výzvou se nepochybně stane diskuse o páteřním prvku důchodového zabezpečení. Představitelé pravice (a finančních institucí) budou pochopitelně prosazovat posilování role soukromého fondového spoření na důchod. To může jednak oslabit současný průběžný systém, jak jsme toho byli svědky u Nečasovy reformy, a jednak ve stále turbulentnějším světě finančních trhů vyvolat řadu problémů s negativními dopady na budoucí důchodce. Důchodová komise by měla s veškerou rozhodností takové úvahy odmítnout a ponechat fondové spoření jako doplněk vhodný jen pro vyšší příjmové skupiny, který jim umožní promítnout do svých důchodů výrazněji prvek zásluhovosti. Průběžný systém však musí zůstat základem důchodového systému, neboť pouze takový systém, ať už v jakékoliv variantě, je schopen dát příslušné záruky stability v dlouhodobém horizontu.
Tyto dvě otázky jsou zároveň silně propojeny. Ona tři rozdílová procenta představují při čistě aritmetickém přístupu potenciál pro zvýšení důchodu na jednoho starobního důchodce o cca pět tisíc korun měsíčně. Takový krok by však neřešil dlouhodobou stabilitu systému. Ona tři rozdílová procenta by mohla být stejně tak využita na vytváření rezerv pro budoucí důchody při očekávaném nárůstu počtu důchodců (například prostřednictvím snížení státního dluhu). Racionální kombinace obou přístupů by pak mohla zajistit jak přiměřený růst důchodů, tak zvýšení stability systému.
Jakou cestou se komise skutečně vydá, se alespoň částečně dozvíme již 22. února, kdy je naplánováno její první zasedání. Nezbývá než doufat, že se tímto datem neodstartuje proces, na jehož konci se dočká vlastní komise i proslulý Godot.
Autor je ekonom.