Foto United States Holocaust Memorial Museum, Wikimedia Commons
Ať už byli zlikvidováni v plynových komorách tábora Auschwitz-Birkenau, „zabiti prací“ při stoupání po schodech smrti v Mauthausenu nebo zastřeleni ve vlastnoručně vykopaném hrobu v Rumunsku – vyhlazování evropských Romů bylo vykonáváno s hrozivou efektivitou.
Dopad na obyvatelstvo zemí, jako je dnešní Chorvatsko, Estonsko, Litva, Nizozemí nebo Česká republika, byl značný – přes 90 procent romského obyvatelstva bylo v těchto zemích vyhlazeno. Mnoho masakrů romských komunit ve východní Evropě bylo navíc vykonáno nacistickými vyhlazovacími jednotkami, takzvanými Einsatzgruppen, a často nebyly ani ohlášeny či zaneseny do spisů. I proto nebude přesný počet romských obětí nejspíš nikdy znám.
Ačkoliv holokaust Židů je v dobré paměti, ohledně genocidy Romů je Evropa stále sklerotická. Německo zaplatilo židovským přeživším z války reparace, těm romským ale ne. Stejně tak byla dlouho popírána rasová motivace romské genocidy – spíše se argumentovalo tím, že byli zabíjeni kvůli asociálním a kriminálním tendencím. Západní Německo genocidu Romů oficiálně uznalo až v roce 1982.
Souhra časté negramotnosti, nedostatku dokumentace a značné chudoby a perzekuce, tedy problémů, které v romské komunitě i nadále přetrvávají, pomohly anti-romskému smýšlení přežít holokaust a vytrvat až dodnes. Ani mezi Romy samotnými se vzpomínka na nacistické vyhlazování příliš neobjevuje a netvoří součást národního či etnického cítění. Romové mají převážně orální kulturu, a romské komunity tedy v písních a příbězích na hrozivé detaily této kapitoly svých dějin snáze zapomenou. Jak píše Ian Hancock, vědec v oboru romských studií: „Nostalgie je luxus, který si mohou dovolit jiní.“
V norimberských procesech nefiguroval jako svědek ani jeden Sint či Rom. Žádní romští učenci, právníci či státní úředníci už neexistovali. Nikdo nezanechal svědectví o zvěrstvech, která se Romům děla stejně jako Židům.
K zapomnění genocidy přispěla také téměř naprostá nepřítomnost romské střední třídy v poválečných letech. „Romskou střední třídou“ máme na mysli ty Romy, kteří byli relativně dobře situováni i v rámci ne-romské společnosti – byli vedeni v úředních spisech, měli vyšší příjmy, vzdělání a společenskou pozici. Ve srovnání s evropskými Židy, kteří si i po válce udrželi pozice v rámci střední třídy i v elitních sférách, byla romská střední třída v Německu a střední Evropě téměř úplně vyhlazena.
Se samotným pojmem romské střední třídy se většina lidí nikdy nesetkala a Romové jsou dosud ve většině společností apriorně chápáni jako příslušníci nižších tříd. Taková je i situace ve Spojeném království, kde je třídní rozdělení velmi jasně definováno a rasistický koncept „cikána“ je častým synonymem pro nestálost, nádenictví a kriminalitu. Dnes již povědomí o romských elitách existuje: tedy o jejich příslušnících, kteří si vydobyli jistý status v místních komunitách, vydělávají poměrně velké peníze či pracují v politických organizacích nebo v občanském sektoru. Jenže této střední třídě se vede dobře pouze v rámci romské společnosti, kdežto mimo ni to zdaleka nemusí platit. Teprve nedávno začalo opět přibývat Romů i v tradičních povoláních, jako jsou učitelé, policisté, státní úředníci či důstojníci.
„Cikáni a jejich hybridy“
Začátkem 20. století byli romští obyvatelé Německa a střední Evropy (tzv. Sinti) již dlouhou dobu začleněni do širší společnosti. I dnes si Sinti udržují jistou míru odstupu od dalších romských skupin, což je právě výsledek jejich řečové, historické a kulturní integrace do německé společnosti.
Jelikož jim bylo po staletí zakazováno stát se členy obchodnických spolků a cechů, začali Sinti i Romové obchodovat na vlastní pěst. Mnozí z nich měli úspěch a zbohatli – Sinti tradičně vlastnili a provozovali například kina nebo atrakce v zábavních parcích. Ke konci dvacátých let minulého století se počet kočovných Sintů a Romů značně tenčil a Sinti se čím dál častěji stávali majiteli obchodů, poštovními zaměstnanci, státními úředníky a důstojníky. Jejich děti se těšily všem výhodám plynoucím ze vzdělání, a některým byly dokonce propůjčeny šlechtické tituly.
Některé z nejstarších sintských rodů lze vystopovat až na sklonek 18. století, kdy mnoho sintských vojáků sloužilo v regimentech Ludvíka IX. Během první světové války pak ve velkém počtu sloužili v německé armádě a často získávali vyznamenání za odvahu a národní cítění. Navzdory dlouhé tradici vojenské služby Sintů a Romů vydal v listopadu 1937 říšský ministr zbrojního a válečného průmyslu prohlášení, které oběma etnikům zakazovalo aktivní vojenské nasazení. V téže dobře nařídil Heinrich Himmler takzvané Výzkumné jednotce pro rasovou čistotu sestavit kompletní seznam všech romských obyvatel německých území.
V následujících měsících a letech byli Sinti a Romové společně s Židy připraveni o veškerá občanská práva. Bylo jim zakázáno užívat veřejnou dopravu, nemocnice, školy a dokonce i hřiště. Na mnoha místech jim byl zapovězen vstup do restaurací, kin i obchodů. Bylo zakázáno uzavírat se Sinty a Romy jakékoli smlouvy o pronájmu a platnost stávajících smluv byla zrušena. Skrze cílenou mediální kampaň podobnou té protižidovské byli Sinti a Romové vypuzeni z profesních organizací a nikdo je nezaměstnal. V březnu 1939 byl Sintům a Romům ve všech německých teritoriích odebrán status občana a na základě etnické příslušnosti jim byly vystaveny nové dokumenty. Stejně jako Židé museli i Sinti a Romové nosit žluté pásky, na nichž bylo napsáno „Zigeuner“ – tedy „cikán“.
Nakonec vrchní velení Wehrmachtu v únoru 1941 rozhodlo, že všichni Sinti a Romové budou z vojska propuštěni a jakýkoliv další nábor „cikánů či jejich hybridů“ bude zakázán.
Romové ve službách Wehrmachtu
Oswald Winter byl sintský voják, který roku 1939 nastoupil k Říšské pracovní službě a o rok později k Wehrmachtu. Sloužil u 190. pěšího sboru v 6. armádě a v roce 1942 měl už na kontě mnohá vyznamenání – Stříbrný útočný odznak pěchoty, Železný kříž, Medaili cti a Odznak za zranění. S poraněnou plící tehdy dostal povolení odjet z fronty do Vratislavi na rekonvalescenci. Po návratu zjistil, že jeho celá rodina byla zatčena gestapem. Když o situaci informoval své nadřízené, poslal velitel posádky žádost říšskému maršálu Göringovi. Jeho velitel roty pak také napsal dopis Heinrichu Himmlerovi, ve kterém vyjádřil pochybnosti nad tím, že by byl Winter „cikán“.
Následoval pohovor na Hlavním říšského bezpečnostním úřadě v Berlíně, kde Winter uvedl, že jeden z jeho bratrů byl zabit na ruské frontě, a dalšího stále bojoval v řadách Wehrmachtu.
„Ve svém mladickém poblouznění jsem stále věřil v čest a také v to, že moje odvaha v boji bude v Berlíně oceněna. Teď pláču, když si na to vzpomenu, protože si dodnes vyčítám, že jsem zradil své dva bratry v armádě, a navíc jsem nedokázal pomoct matce a dalším sourozencům.
Moje nejstarší sestra byla zavražděna v Osvětimi. Matka byla společně s mou mladší sestrou poslána do Osvětimi přes Ravensbrück a pobyt v táboře také nepřežila. Mladší bratr a dcera mé druhé nejstarší sestry byli v roce 1943, ve věku 13 a 12 let, nuceně sterilizováni v Pasově. Další bratr byl začátkem roku 1943 poslán do Osvětimi přímo ze svého stanoviště u protiletecké jednotky, která sloužila u mnichovského hlavního nádraží, a pak byl naverbován do sebevražedné jednotky, která byla po likvidaci „cikánského tábora“ v Birkenau poslána do boje proti Rusům. Nepřežil. Další bratr byl hned po mém setkání s Kaltenbrunnerem odvolán z pozice řidiče tanku.“
Winterovi řekli, že došlo k chybě a že se on i jeho rodina dočkají nápravy. Když se ale vrátil do vojenské nemocnice ve Vratislavi, lékař mu prozradil, že právě odešli dva příslušníci gestapa, kteří ho měli zatknout. Winter utekl a byl nucen schovávat se v Polsku a Československu, kde přežil až do osvobození rudoarmějci roku 1945. Jeho poslední přeživší bratr se také skrýval a nacistický režim nakonec přežil i on. Většina Sintů, kteří ve Wehrmachtu sloužili, však takové štěstí neměli. Byli odvezeni přímo z fronty do Osvětimi a tam zavražděni. Někteří do táborů dorazili ještě ve vojenských uniformách.
Slepá skvrna dějin
Právě ti Romové, kteří si vydobyli ve společnosti jisté místo, byli nejsnáz dohledatelní pro následnou likvidaci. Podobně jako Židé byli i oni evidováni v záznamech o sčítání lidu či vojenských a školních spisech. Decimace romské střední třídy byla tak důsledná, že po roce 1945 bylo naživu jen několik silných jedinců, kteří o romské genocidě vůbec mohli vyprávět.
V norimberských procesech nefiguroval jako svědek ani jeden Sint či Rom. Žádní romští učenci, právníci či státní úředníci už neexistovali. Nikdo po sobě nezanechal svědectví o zvěrstvech, která se Romům děla stejně jako Židům. Právě těchto dvou etnik se totiž týkalo „konečné řešení“, které mělo zajistit Německu rasovou čistotu.
Zatímco údaje o počtu Židů před holokaustem a po něm jsou dohledatelné, v případě Sintů a Romů tomu tak není, což značně komplikuje stanovení přesného počtu zavražděných osob. Odhady se pohybují mezi pěti sty tisíci až 1,5 milionu lidí. V roce 1939 žilo v dnešním Německu a Rakousku zhruba 30 000 lidí, kterým se říkalo „cikáni“. Celkovou romskou populaci Velkoněmecké říše a okupovaných oblastí nelze přesně určit – vědci jako Donald Kendrick a Grattan Puxon nabízejí hrubý odhad 942 000. Po válce zůstalo ve střední Evropě naživu jen přibližně 5000 Sintů a Romů.
V současné době se díky stále rostoucímu počtu romských akademiků s kvalitním vzděláním a Romů ve vlivných pozicích vynořuje ze zapomnění i obraz romské genocidy. Vyprávění celého příběhu je však teprve na začátku.
Autor je romský aktivista. Žije ve welšském městě Swansea.
Z anglického originálu How the Nazis Wiped out the Romani Middle Class, publikovaného na stránkách The Norwich Radical, přeložil Vít Bohal.