„Co to s nimi ksakru je?“ ptal se jeden sloupkař deníku Guardian při pohledu na to, kolik žen ve Spojených státech nadále podporuje republikánskou stranu. Nejde o nic nového, tuto otázku vznášejí progresivní komentátoři pravidelně a obvykle pak líčí ponurý příběh o tom, jak za vlády populistické pravice sílí patriarchální odpor. Ale místo toho, abychom si na jejím základu rozšířili chápání genderových aspektů nárůstu pravicového populismu, vysvětluje se otázka ženské podpory těchto hnutí „falešným vědomím“ žen – tedy nevědomím vlastního útlaku – nebo „požíváním privilegií“, tedy zradou genderových či menšinových zájmů za účelem osobního prospěchu.
Otázka sama tedy z žen dělá oběti nebo dvojí agenty patriarchátu, místo abychom ženy a jejich složité životy brali vážně. Rovněž přehlíží ideologickou složitost pravicových projektů, které nejsou jednoduše protiženské, ale spíše reakcionářské prvky spojují s podporou některých ženských zájmů. Tím, že představuje pravicové ženy coby problém vyžadující naléhavou reakci, odvádí otázka pozornost od strukturních příčin, jež vedou k ženské podpoře pravicové politiky.
Místo abychom se ptali, co všechno je špatně na pravičáckých ženách, měli bychom se radši ptát, co je špatného na politicko-hospodářském systému, v němž se nacházejí, a na politických alternativách, které mají k dispozici? Vhled do této problematiky nabízejí Polsko a Maďarsko. V obou zemích se vládnoucí strany – Prawo i sprawiedliwość (PiS) od roku 2015 a Fidesz-KDNP od roku 2010 – zasadily o neliberální transformaci a poté, co obsadily státní správu, vyselektovaly a zajistily aktivistickou občanskou společnost a potlačily liberální infrastrukturu zodpovědnou za práva žen, v těchto zemích úplně rozebraly demokratickou vládu zákona.
I přes jejich radikální postoje nicméně přivedlo obě strany k moci vyšší procento voliček než voličů – a obě hnutí požívají ze strany žen trvalé podpory. V roce 2015 podporovalo PiS celých 39,7 procenta Polek, oproti 38,5 procenta mužů, a toto číslo se po dvou letech strany u moci i přes ohrožení ženských reprodukčních práv snížilo jen nepatrně. Podobně v roce 2018 při historicky nejvyšší volební účasti 52 procent Maďarek hlasovalo pro hnutí Fidesz-KDNP, oproti tomu u mužů to bylo jen 46 procent. Jak tuto neutuchající podporu vysvětlit?
Ženy nevolí jen jako ženy
Zaprvé: politická realita, kterou populárně-feministický diskurz často zatemňuje, je taková, že voličské problémy překračují linie genderu a často pramení z širších socioekonomických odlišností. Ženy volí nejen jako ženy, ale i kvůli potížím či nadějím sdíleným s muži v rámci národní pospolitosti či společenské třídy, čímž nám jasně dávají najevo, jak omezené jsou politické projekty založené na konstruktu ryze ženských zájmů. Jak ukázala nedávná maďarská studie, nejnaléhavějším problémem pro ženy je jejich vykořisťování na trhu práce a chabý stav zdravotní péče a systému vzdělávání. Tyto otázky mají samozřejmě v pozadí genderový rozměr (například feminizaci jistých špatně placených zaměstnání nebo pečovatelské práce, která povětšinou padá na bedra žen), ale sahají za jeho rámec. V situaci, kdy ženy nevidí žádné strany, které by měly v programu boj s těmito genderovými problémy, některé i nadále věří, že Fidesz-KDNP zastoupí jejich vůli nejlépe.
Zabývají-li se opoziční strany jen tím, že podpírají drolící se pilíře demokracie, nebo naopak dělají, jako by se nechumelilo, pak nepřekvapí, že se do tábora neliberální pravice hrnou nejen muži, ale i ženy.
Další možnou odpovědí je, že pravicoví populisté se skutečně některými praktickými a čistě ženskými genderovými zájmy zabývají: třeba těmi, které Maxine Molyneux popsala jako důsledky nikoli ženského útlaku, nýbrž toho, že se ženy zapojují do genderového rozdělení práce. Jak PiS, tak Fidesz-KNDP totiž zvrátily jisté společensko-hospodářské důsledky transformací po roce 1989, které dopadaly zejména na hlavy žen zodpovědných za chod domácnosti, výchovu dětí a další pečovatelské práce. Ve střední Evropě probíhal přechod k liberální demokracii ruku v ruce s přechodem k neoliberálnímu světovému pořádku, který přitom této oblasti přisoudil napůl okrajovou pozici.
To se projevilo mimo jiné tím, že se stát zřekl zodpovědnosti za sociální zabezpečení a veřejné služby. Tyto změny daly některým ženám v rámci jejich společenské vrstvy moc navíc, avšak ekonomická břemena úsporných opatření přesunula na ty stojící níže na ekonomickém žebříčku. Převládající kulturní feminismus přitom jen ztížil možnou formulaci strukturních problémů. A právě nejistotu a nerovnost způsobenou tímto genderovým režimem dvojí tváře obě neliberální středoevropské strany využily k tomu, aby oslovily voličky.
Úspěšné přerozdělování
Paradigmatickým příkladem je Rodina 500+, vlajkový program, který PiS spustila ihned poté, co se dostala k moci, a který rodinám nabídl bezpodmínečný měsíční příjem 500 zlotých (zhruba 3000 Kč) za každé druhé a další dítě až do osmnácti let věku a v rodinách s měsíčním příjmem pod 190 eur i za dítě prvorozené. Tato přerozdělovací politická iniciativa, největší od roku 1989, podstatně omezila chudobu v rodinách s dětmi a setkala se s podporou napříč společností. Třebaže opozice správně zdůrazňuje její omezení (zejména zaměření na tradiční model rodiny, který znevýhodňuje rodiče samoživitele), dokazuje voličům toto opatření, že jejich vláda skutečně vládne a má schopnost uvést v platnost společenskou smlouvu, která respektuje jejich důstojnost.
V Maďarsku je prioritou rodinná politika ve službě politiky demografické. Výrazně se tak zvětšily výhody spojené s placeným zaměstnáním (ovšem pro neromské, heterosexuální rodiny s aspoň průměrnými příjmy). Pokud jde o nižší společenské vrstvy, mají hmatatelný dopad na každodenní život žen hlavně tři opatření: rozšíření veřejného pracovního programu, který zajišťuje měsíční příjem sice menší než minimální mzdu, ale větší než přídavky; státní zásah do energetického sektoru, který vedl k menším poplatkům za komunální služby; a konečně nárůst minimální mzdy, který navíc snížil platovou nerovnost mezi pohlavími, jelikož ženám příslušel výrazný podíl nejhůře placených sektorů.
O jiných možnostech nevědí
Koho mají ženy volit? Napříč elektoráty už volání po volbě „menšího zla“ či návratu do minulosti ztrácejí coby mobilizační nástroje na síle. Jak napsala maďarská historička Andrea Pető, samotný odpor nestačí – je potřeba nejdříve vyvodit důsledky z toho, jak jsme se vůbec dostali tam, kde jsme. Přesto se v nedávné volební kampani maďarská opozice zaměřovala na omezení jednokolového volebního systému a na otázku, jaké koalice jsou možné či nutné. Za uplynulých osm let se ani v nejmenším nezasadila o budování nějakých základů, na kterých by mohla stavět novou politiku, ani nepředstavila rozumnou alternativu, která by šla za hranici sloganu „Orbán, nebo Evropa“. Zabývají-li se opoziční strany jen tím, že podpírají drolící se pilíře demokracie, nebo naopak dělají, jako by se nechumelilo, pak nepřekvapí, že se do tábora neliberální pravice hrnou nejen muži, ale i ženy.
Abychom napravili křivdy, potřebujeme víc než blahosklonně ocejchovat voličky pravice jako spojenkyně patriarchátu.
S pomocí toho, čemu americká autorka Cynthia Enloe říká „feministická zvědavost“, bychom především měli všechny ženy, jejich životy a voličské chování brát vážně. Pak by se nám leccos objasnilo. Důraz na omezenost politiky identity, význam praktických zájmů a nedostatek skutečných alternativ by nás mj. dovedl k lepšímu chápání ženské podpory pravice v Polsku a Maďarsku.
Místo abychom familialismus a tradicionalismus podporovaný neliberální pravicovou politikou chápali jako čistě zpátečnický a patriarchální, bude možná užitečnější na něj pohlížet jako na mírně emancipační politiku (byť jen pro některé) ve chvíli, kdy pokroková politika čelí rozsáhlé krizi své legitimnosti. Tato mírně emancipační politika nabývá na důležitosti v době, kdy dochází k destabilizaci širší záchranné sítě společenské solidarity a alternativních kanálů politického vlivu, a nabízí společenské zabezpečení a politické zastoupení pro jasně vymezenou komunitu.
Ze dvou zel se jedno dobro neudělá
Využitím neúspěšných transformací a neschopnosti progresivních hnutí a stran vytvořit možnosti pro skutečnou emancipaci se populistické pravici ve střední Evropě podařilo dočasně získat pro svůj projekt i ženy. Což jde samozřejmě proti zbožnému přání, podle něhož by ženy měly být těmi, kdo nás před pravicí dokáží zachránit. Avšak skutečnost, že se dominantní neoliberální paradigma – spolu se slepými skvrnami kulturního či identitářského feminismu, který není s to vypořádat se se strukturními problémy – ukázalo spíše jako problém než řešení, ještě neznamená, že pravdu má neliberální pravice. Kaczyński a Orbán ve skutečnosti nebudují sociální demokracii, ale spíše jánabráchovský národní kapitalismus se sociálním programem pro rodiny.
Model vládnutí uplatňovaný pravicovými populisty s sebou přináší mnohé nejistoty a vyloučení: krajní polarizaci, omezení svobod tisku a vysokých škol, kolonizaci státu, vymazání genderové perspektivy z vysokého učení a politiky, jakož i bezohledný produktivismus – jak ukázal nedávno přijatý „otrokářský zákon“ v Maďarsku nebo zamítnutí nároků na podporu postižených v Polsku.
Abychom napravili křivdy, potřebujeme ovšem víc než jen blahosklonně ocejchovat voličky jako spojenkyně patriarchátu. Potřebujeme politiku, která se poučí z nezdarů a praktické zájmy voličů spojí se strategickými cíli feminismu: politiku, která se vypořádává s ženskými socioekonomickými problémy tak, že genderové vztahy mění, ne konzervuje.
Weronika Grzebalska je socioložka a prezidentka Polské asociace pro studium genderu.
Eszter Kováts studuje v doktorském programu politologii na ELTE univerzitě v Budapešti.
Z anglického originálu Beyond the anti-women backlash, publikovaného na stránkách časopisu International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.