Školská reforma už je etablovaným veřejným tématem. Takže školství nefunguje? Kdo to tvrdí? Politici, zřizovatelé a ředitelé svorně říkají: nemáme žádné signály, že by se rodičům něco nelíbilo. TV Nova odvysílala 6. ledna 2019 Střepiny s průzkumem veřejného mínění (zdroj CVVM), z něhož plyne, že „více než 70 procent dospělé populace je spokojeno s tím, jak české školy fungují“.
Proč tedy tak divoký rok 2018? Odkud se vzalo vítězné březnové tažení jistého „Táty parťáka“, který se svým synem odmítl dělat domácí úkoly a sdílení jeho facebookového statusu přesáhlo milion lidí? Proč se rodičovská základna zatetelila blahem při vystoupení Roberta Čapka v DVTV, kde vyprávěl, jak školí a taví zamrzlé učitele? Proč se Ondřej Kania, který na rozdíl od Oidipa zlomil svůj osud a místo učňáku utekl do USA, mohl ve 25 letech stát ministrem školství, kdyby post neodmítl? Proč v dlouhodobějším horizontu tak fascinují svou argumentační výbavou Ondřej Šteffl či Bohumil Kartous z EDUin? Že by se nám tu rodilo jakési nové paradigma či schizma? Chystá se snad hlavně základní školství upustit od modelu vzdělávání jakožto rigidní disciplinace? Ani omylem!
Marast kárného tábora
Francouzský filozof Montesquieu už v 18. století rozlišil moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ve 20. století se začalo mluvit ještě o moci masmediální. Zmínění disidenti českého školství se přes veškeré sympatie široké veřejnosti opírají jen o moc masmediální, kdežto reálné české školství je poslední, ale zároveň nejtvrdší součást výkonné moci. Milí disidenti si můžou v médiích vykládat, co chtějí, ale proti dítěti před tabulí stojí učitel, většinou s kolegiální podporou ředitele, kterého vybral (a tedy zaštítí) zřizovatel, a tak dále, až do nebe! Český rodič, který má sám odsezeno osm nebo devět let v českých „inhibičních ZŠ ústavech“, jistě prokáže dostatek rozlišovacích schopností, aby byť jen intuitivně pochopil, že moc masmediální je spíše dlouhodobě edukační – rád na síti odklikne lajk či sdílení, jenže dobře ví, že škola mu drží dítě tady a teď, a když dá najevo jakýkoli odpor, pocítí tíhu střetu jak on, tak jeho zlatíčko.
Mnozí ředitelé i úředníci vytlačují kriticky myslící rodiče z horizontu „svých“ škol a vrchnostenským slovníkem předzjednávají většinový souhlas s nefunkčním školstvím.
Asi není těžké uhádnout, v čem spočívá ona „více než sedmdesátiprocentní spokojenost dospělé populace“ s českým školstvím. Je to hluboce zakořeněná směs nevědomosti a strachu. Zmíněná reportáž na Nově má podtitul „Známkovat či neznámkovat na ZŠ“ a je ušitá horkou jehlou televizní publicistiky komerční stanice. Debata o známkování či neznámkování je ale jen marginální složkou v komplexu mnohem vážnějších sociálních patologií a defektů usazených na dně českého školství. Mimo se tu říká: „Přestože si od slovního hodnocení odborníci slibovali malou revoluci, ta se nekonala. Učitelé nevěděli, co do hodnocení psát, a bouřit se začali i někteří rodiče.“ Ředitel ZŠ Klánovice dodal: „Ukázalo se, že to devadesát procent rodičů ani dětí nezajímá. (…) Chápou to jako nutné zlo, které se musí devět let přežít.“ Opravdu si nějaký odborník myslel, že změnou hodnocení nastane revoluce? A podobně: opravdu si myslíme, že když zřejmě konečně dosáhnou učitelé v roce 2021 průměrného platu 48–49 tisíc (doufejme v to), dojde samovolně k nějakému zvratu?
Hlavní otázka nezní „známkovat či neznámkovat“, hlavní otázka se musí dotknout sociokulturního podloží nás všech. Jak to, že by se celý školský systém zhroutil, kdybychom v poměru 1:1 třeba zítra nasadili model Finska nebo Dánska? Jak by se otřásl marast kárného tábora, k němuž se vývoj základního školství s jeho normalizačním genem dlouhodobě sune? Až se vystupňuje už teď mohutný exodus kriticky myslících do alternativní a soukromé sféry na straně jedné a víceleté gymply budou dále odsávat pěnu na straně druhé, zbudou z české základky jakési „light pasťáky“, produkující ty nejradikálnější sociální skupiny. Nejtrapnější na celé věci je fakt, že o tom víme, že si o tom povídáme, ale nikdo není schopen nic udělat.
Co takhle zapojit rodiče do diskuse?
Aby nedošlo k mýlce – debata o školním hodnocení a hlavně zaplacení učitelů jsou nutné kroky vedoucí k aspoň hypotetickému zlepšení, ale nikoli ty nejpodstatnější, které by skutečně otevřely moderní kapitolu českého školství. Zlomem by bylo reálné zapojení rodičů do základního vzdělávání. Přestat vykládat mýty o šikaně a diktátu rodičů vůči učitelům, a místo toho si všmnout, že tak jako se v každé třídě najde ignorant a za ním problémový rodič, najdou se tam i děti, jejichž rodiče přistupují k výchově v duchu 21. století, čtou odborné publikace, debatují s přáteli, zajímají se o progresivní výchovné metody, věnují dětem veškerý čas, komunikují s nimi, a proto je stav českého školství s jejich hodnotami vcelku zákonitě neslučitelný a český učitel zřejmě nemá sebevědomí, aby je vnímal jako partnery.
Je to především tato sociální skupina, kdo vyvolává veřejné a mediální debaty, bez nichž by učitel dnes a dalších dvacet let bral pětadvacet tisíc hrubého. Proč škola nedá této početné a zjevně sílící skupině najevo, že stojí o jejich postřehy, o pravidelné kritické debaty a setkávání, že mě jako ředitele, zřizovatele, úředníka mrzí hromadný útěk do maringotek a jurt? (53 procent rodičů hledá alternativu, Ipsos 10/2018). Proč školy a rodiče nevytvoří mezičlánek – koordinační platformu, kde se budou řešit nejen možnosti výuky, ale i společné komunikace s problémovými dětmi a rodiči? A opravdu nemám na mysli komunikaci na úrovni většiny školských rad, tedy povolenou hru na dialog připomínající Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona, ale autentickou symbiózu učitelů, rodičů a dětí.
Listopadový exces: Sociálním éterem našeho jihočeského maloměsta se šeptem neslo, že nějaká maminka prvňáčka se na školské radě dovolila zeptat ředitele, zda učitelé nějak pokračují ve svém vzdělávání a jestli nemají chuť zohlednit některé prvky alternativnějších metod. Bylo nasnadě, že maminka nepochází z našeho kraje kulaků a čeledínů, neboť „vyšší spokojenost se školstvím souvisí podle autorů průzkumu (opět Ipsos 10/2018) s omezenějším výběrem škol v menších obcích a také s tradiční důvěrou k autoritám“ (ČTK 4. prosince 2018).
Maminka toužící po „západních modelech“ výuky byla vykázána do alternativní sféry s dovětkem, že „tohle je tradiční škola!“ Vztah školy k rodičům charakterizuje fakt, že děti nesmí nosit testy domů ani je fotit na mobily, sledovat můžeme jen známky. Škola prý takto podporuje setkávání s rodiči, protože ti musejí do školy dojít (zpravidla ve 13–15 hodin), aby se něco dozvěděli. Tak jsme se ženou vyrazili, zeptali se na představu sv. Augustina ze 4. století, podle níž má učitel „poučit, pobavit a dojmout“, vyslechli si, že asi „žijeme na stromech“, a zase šli domů kolem rybníků, kde krásně kvákaly žáby.
Vážně jsme tak ustrašená společnost?
Jaroslav Kotal, někdejší ředitel dnes už legendární pražské ZŠ Londýnská, v devadesátých letech bez jakýchkoli ohledů na českou náturu a normalizační tradici založil otevřenou školu s partnerským přístupem k žákům i rodičům. Na tehdejší scéně vypadal jako exot: učí se od devíti, místo předmětů jsou tu „vzdělávací oblasti“, učitel se oslovuje jménem, hodnotí se slovy… ale ať už byly regule jakékoli, Kotal využil volnosti, kterou ředitelé ZŠ mají, a svou osobností vtiskl škole nezaměnitelnou tvář. Julius Müller vzpomíná: „Jako rodič jsem neviděl, jak to ředitel, sám postarší pán, dělá, ale učitelky ve středním věku a zjevně ,ze staré školy‘ si poměrně rychle osvojily nové, nedirektivní metody vyučování, svou práci a roli reflektovaly a k dětem se chovaly s nelíčeným respektem a vnímavě.“ Co by se stalo s českou kotlinou, kdyby čtyři tisíce českých základek měly takový mozek!
Památným počinem roku 2018 bylo založení projektu zakladky.eu Ronaldem Němcem z Karlových Varů. Při debatách s přáteli a rodiči dětí si uvědomil, že tápou a netuší, která škola má jakou úroveň. Vypracoval tedy v několika vlnách a po prvotním šoku dokonce i za spoluúčasti města Karlovy Vary souhrn otázek a zaslal je na různé ZŠ. Z odpovědí plynou postoje, které školy vyznávají. Zároveň nabídl tuto cestu veřejnosti. Zájem rodičů je obrovský, reakce škol různé. Pravidelně se však opakuje hysterický výbuch ředitelů, jak si může každý přečíst na odkazovaném webu.
Taková drzost!
Extrémem je městský obvod Prahy 8. Maminka poslala otázky na čtyři ZŠ a netušila, že právě v rudých šatech vstoupila do arény, odkud na býčí šíji ředitelů s podlitýma očima doputovala až k samému úředníkovi školského odboru, který jí promluvil do duše: „Takovou drzost, jak tady dvacet let sedím, jsem v životě nezažil.“ V následném mailu mi napsala: „Myšlenkou zakladky.eu jsem byla nadšená. Úmyslně píši ,byla‘. Po tom, co jsem se totiž sama pokusila přiložit ruku k dílu, jsem velmi rychle z nadšení vystřízlivěla. Už dvakrát mi bylo naznačeno, že svým nešťastným počinem ,píchám do vosího hnízda‘. Více to celé komentovat nechci. Nemějte mi to za zlé.“
Tato vyděšená maminka dříve publikovala několik vědeckých prácí o mateřství, maminka z našeho města s dotazem na školské radě je učitelka SŠ na tzv. mateřské dovolené, moje žena taktéž. Dohromady mají 10 dětí, po nocích studují, utírají zadky a tento vulgaritami přetékající stát, místo aby jim líbal ruce za populační a intelektuální fond, neumí nic jiného než je dobře cvičeným švihem státního úředníka či tradicionalistického ředitele školy drapnout za flígr a vyrazit z lokálu jako smradlavého pobudu. Vítejte v Česku!
Mnozí ředitelé i úředníci vytlačují kriticky myslící rodiče z horizontu „svých“ škol. Už ani ne cíleně jako spíše rutinně udržují stav sníženého vědomí o možnostech vzdělávání, posilují nekontrolovatelnost své profese a vrchnostenským slovníkem předzjednávají většinový souhlas s nefunkčním školstvím. Oporou jsou jim populární lidoví politici bodující buranskými řečovými kódy a primitivními asociacemi. Václav Klaus ml. hájí „přirozenost známkování“ i poslání českých ZŠ jakožto instituce připravující na realitu tvrdého života plného ošklivosti a nepřátelství (viz komentář 7. 1. 2019, Známkovat ve školách?). Opravdu jsme tak ustrašená a ponížená společnost, že budeme následovat doporučení hradního pána, abychom drželi huby?
Autor je vysokoškolský pedagog.