Je důležité být kladným hrdinou

Mezi nejčastější kritiku směřovanou sympatizantům Tibetu patří, že odpor vůči jednomu totalitnímu režimu, komunistické Číně, vyjadřují adorováním druhého – feudálního Tibetu, kde veškerou moc drží v rukou náboženská autorita. Tahle výtka ale už dávno neplatí, protože čtrnáctý dalajláma se v souladu s moderní ideou sekulárního státu vzdal politické moci už před lety. Ačkoliv si jistě zachovává značnou státotvornou autoritu, politickým vůdcem (regentem, v české terminologii premiérem či prezidentem) exilové vlády je už od roku 2011 demokraticky zvolený Lobsang Sangay. Občan USA, narozený v uprchlické komunitě v Indii, má za sebou zajímavou minulost. Z dítěte z chudé utečenecké rodiny vyrostl student práv na Harvardu a nakonec představitel národa.

A právě on před pár týdny navštívil Prahu při příležitosti zahájení činnosti parlamentní skupiny přátel Tibetu, největší takové skupiny v Evropě a největší nadstranické „přátelské“ skupiny v českém parlamentu. Čítá víc než pět desítek poslanců napříč politickými stranami. „Česká republika pořád udržuje při životě ideály sametové revoluce,“ vyjádřil Sangay druhý den na setkání s několika vybranými hosty, odkud pocházejí i jeho následující slova. Jde o volný přepis Sangayova projevu převedený do monologu.

Rusko nedokáže pohltit Evropu, Čína ano

Problém Tibetu chceme vyřešit mírovou cestou a pokud bude příležitost, jsme ochotni hledat kompromis. Současná okupace a postavení našich občanů pro nás zůstávají nepřijatelné, ale když bude Čína ochotná diskutovat o úrovni autonomie a dodržování vlastní ústavy a zákonů, můžeme se o čínské autoritě vůči Tibeťanům bavit. Problém je, že sama Čína neplní podmínky, k nimž se zavázala, což se týká Tibetu, Hongkongu i Tchaj-wanu. Porušování vlastních závazků je dnes u Číny zřejmě jediným pravidlem, s nímž se dá napevno počítat.

V Číně každou bitvu o informace prohrajeme. Když se někdo pokusí na čínské Wikipedii upravit heslo Tibet, aby sdělovalo pravdivé informace, do deseti minut jeho úpravy zmizí a budou nahrazeny původní verzí.

Mým úkolem je připomínat světu, čemu spolu s námi čelí. Tibet byl v roce 2017 ohodnocen jako druhá nejméně svobodná oblast světa hned po Sýrii. Kdo nezná náš příběh, neví, čeho je Čína schopná. Bohužel se mi zdá, že lidé na Západě mají často dojem, že Tibet byl jakousi výjimkou, jedinou slabou zemí na obzoru, a že to, co se stalo jemu, se jinde, natož v Evropě, stát nemůže. Jde o nebezpečný omyl. Neustále se tu strachujete nad mocí Ruska, které přitom nemá prostředky kontinent skutečně pohltit. Na rozdíl od Číny. A tamní politici se nijak netají tím, že svou ideologii chtějí rozšířit; nemyslete si tedy, že nejsou na cestě. Záleží jen na prostředcích, pro jaké se rozhodnou – a mají k dispozici všechny, jaké si dovedete představit.

Z našeho úhlu pohledu tedy nejde jen o problém šesti milionů Tibeťanů, ale o zásadní otázku, jejíž zodpovězení stanovuje univerzální hodnoty uplatnitelné všude na světě. Tibet se angažuje v otázkách demokracie, životního prostředí a svobody slova. Pokud se chce také Evropa zaštítit těmito hodnotami, měla by zaštítit i Tibet. Nejde říct „stojím za lidskými právy, ale ne za Tibetem,“ to je protimluv.

Jedny dveře se otevírají, druhé zavírají

Dnešní Čína je skutečně mocnější než kdy dřív. Ekonomicky i vojensky. Proto jsou většinou podpora Tibetu na oficiální a osobní úrovni dvě velmi odlišné věci. Osobní podpora zůstává na podobné rovině jako v minulosti, často i roste, ale s tou oficiální to bývá o kus těžší. Existují lidé u moci, kteří při osobním setkání vyjadřují své sympatie, ale tím jejich účast končí. Jeden nejmenovaný evropský politik neváhal v den narozenin svého syna podstoupit dvouhodinovou cestu na protibetskou demonstraci. Později se stal premiérem a začal podepisovat dohody s Čínou o normalizaci vzájemných vztahů. A kdo by tušil, že prezident České republiky bude přijímat od Číny rady? Nejenže bychom to před pěti lety nečekali, dokonce jsme si to ani neuměli představit! Ale věci se dějí. Přesto právě v Česku nacházíme i obrovskou podporu – má práce je zkrátka nesmírně vzrušující. Jedna setkání se ruší, druhá se domlouvají. Jako buddhista k tomu přistupuji s pokorou a chladnou hlavou.

Žádná moje návštěva v cizí zemi se samozřejmě neobejde bez čínské pozornosti. Vždy, když někde veřejně vystoupím, jsem jednak na každém kroku sledován, a jednak jsem pak čínským tiskem napadán, že se snažím rozbořit skvělé vztahy, jaké daná země s Čínou má. Jsou také organizovány výpravy Číňanů na tyto akce, které mi mají znemožnit mluvit – dělají hluk, snaží se mě přerušovat. Dávám vždy najevo, že respektuji jejich právo protestu, stejně jako očekávám, že oni budou respektovat moje právo mluvit.

Nemůžeme odmítat pomocnou ruku

Americká vláda je teď pod Trumpovým vedením k tibetské otázce přívětivější. Trump se totiž staví do pozice otevřeného rivala Číny a využívá každou možnost dát to najevo. Pro nás je důležité, že Amerika jako jediná země projevuje vůli Číně oponovat a má k tomu prostředky, i když se nabízí otázka, nakolik se její vystupování týká lidských práv. Podporu, jaké jsme se dočkali ze strany amerických politiků, bychom přesto v Evropě hledali marně. Můžeme se bavit o pozitivech a negativech Trumpovy administrativy, ale když chybí jiná alternativa, nemůžeme ji úplně odmítat.

Obecně se chováme podle principu, že pomoc neodmítáme a přijímáme ji s předpokladem, že přichází z upřímných pohnutek. Ostatně – podporou Tibetu není pragmaticky vzato mnoho co získat. Rozhodně nikomu nic neslibujeme, snad kromě čistého svědomí, dobré karmy a občas šálku dobrého čaje. Samozřejmě ale máme principy, předně nenásilí. Pokud by nám pomoc nabízel někdo, kdo jinak páchá násilí, nebo by dokonce jeho pomoc měla v násilí spočívat, rozhodně někoho takového odmítneme. I ta nejmenší podpora se ale počítá a každý může přispět. Zatím jsme mluvili o politicích, ale nakonec ještě důležitější je názor běžných lidí, jimž se pak ostatně politici budou chtít přizpůsobit. Vyvěsit tibetskou vlajku může mít mnohem větší hodnotu, než si možná leckdo uvědomuje.

Věřte, že první, co každý vrcholný čínský politik každé ráno zkontroluje a z čeho má největší hrůzu, jsou zprávy o Číně v New York Times, Washington Post nebo na CNN. Platí to obecně pro celý Západ včetně České republiky. Když se kdekoliv na světě mluví o podpoře Tibetu, jde pro komunisty o noční můru, protože chtějí mít dobrou pověst. A pokaždé, když se někde objeví článek podporující Tibet, je dané médium přinejmenším na tři dny blokováno, aby takový text žádný čínský občan neviděl. Věřte tedy, že když někde existuje přátelský vztah k Tibetu, v Číně o tom moc dobře vědí a rozhodně je to netěší.

Čína přese všechno prohrává

Na Západě plně užíváme výhod internetem propojeného světa – svobodného přístupu ke všem informacím. Čína internet kontroluje. Když se někdo pokusí na čínské Wikipedii upravit heslo Tibet, aby sdělovalo pravdivé informace, do deseti minut jeho úpravy zmizí a budou nahrazeny původní verzí.

V Číně každou bitvu o informace prohrajeme; je tudíž důležité, že alespoň ve svobodném světě se nám daří lépe. Například můj projev byl na Facebooku nejsledovanější událostí Fóra 2000.

Těší mě, když vidím, že Tibeťané, kteří zemi neopustili, nepodléhají tak snadno a rychle, jak Číňané předpokládali. Podle jejich očekávání už měli mít touto dobou všichni vymyté mozky a dávno zapomenout na sen o autonomii. Politici například doufali, že vychovají loajální mnichy, kteří přesvědčí lid, že je všechno v pořádku. Jenže i mniši vychovávaní v komunisty placených klášterech zachovávají loajalitu dalajlámovi, což vede k mnoha trapným situacím. Tedy trapným pro vládu.

Totéž platí o většině dětí vytrhávaných z rodin a převážených na převýchovu do Číny – přes veškerou snahu si pamatují, odkud pocházejí, a také vědí, proč byly rodinám odebrány. Komunisté věřili, že časem určí vlastního dalajlámu a převezmou kontrolu nad myslí všech Tibeťanů, ale v tom selhali, protože jejich autoritu nad takovými rozhodnutími neuznávají ani ti, které sami vychovávali odmalička. Daří se tak to nejzásadnější – přenést povědomí o pravdě na další generaci. V Tibetu platí, co platilo všude na světě v celých dějinách – dokud si nenecháte zlomit ducha, zůstává naděje.

Dělám si často legraci z toho, že jsem nejhůř placený představitel vlády na světě, ale to mě jako buddhistu může nakonec těšit. Důležitější je, že můžu jít každý večer spát s tím, že jsem v tomhle příběhu kladná postava. Čínská vláda ví, že představuje záporáka. Jak asi tráví svoje noci? Je mi těch lidí někdy líto.

Projev Lobsanga Sangaye zaznamenal a do monologu převedl Martin Svoboda.