Foto Ken Kabai, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Keith Maxwell byl posedlý virem HIV – snil o tom, že jím vyhladí černošskou populaci, zajistí bělošskou nadvládu a nastolí konzervativní náboženské normy. Přesně to zaznívá v novém dokumentu Cold Case Hammarskjöld, který měl tento víkend premiéru na festivalu Sundance. Film sleduje činnost paramilitárního Jihoafrického institutu pro mořský výzkum (SAIMR) během apartheidu. Jeho vedení tvrdilo, že stojí za nevyjasněnou leteckou havárií v roce 1961, během níž zemřel tehdejší generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld a patnáct dalších lidí (k vině za leteckou havárii se sice později přiznal veterán RAF Jan van Risseghem, ale neví se, zda měl nějakou spojitost se SAIMR).
Černoši neměli žádná práva a potřebovali lékařskou péči, přišel tedy bílý filantrop se slovy: „Otevřu tady kliniky a budu vás léčit.“ Přitom to byl vlk v beránčím rouše.
V čele SAIMR stál právě zmíněný Keith Maxwell, který bez lékařské kvalifikace vedl kliniky v chudých oblastech Johannesburgu s převážně černošským obyvatelstvem. Vydával se prý za doktora, aby zde mohl experimentovat. „Existuje lepší způsob získávání pokusných králíků než žít v apartheidu?“ ptá se v dokumentu zpravodajský důstojník SAIMR Alexander Jones, prakticky jediný informátor ochotný se s filmaři bavit. „Černoši neměli žádná práva a potřebovali lékařskou péči, přišel tedy bílý filantrop se slovy: ‚Otevřu tady kliniky a budu vás léčit.‘ Přitom to byl vlk v beránčím rouše.“ Maxwell měl monopol na místní zdravotní péči a prezentoval se jako člověk hledající lék na HIV, místo toho ale dával falešné injekce a používal podivné léčebné metody. Ve svých zápiscích přitom snil o bílé většině v Jihoafrické republice.
Není jasné, zda měl Maxwell na realizaci své vize prostředky. Jones tvrdí, že ano, sám se prý zúčastnil mise v Mosambiku, během níž SAIMR v rámci svých lékařských programů šířil mezi pacienty AIDS. Dokument zmiňuje i Dagmar Feil, členku SAIMR, která začala aktivity jednotky kritizovat. Mořská bioložka ale byla v roce 1990 zavražděna ve svém domě v Johannesburgu. Její rodina se snažila léta zjistit, co se stalo, ale policie podle jejího bratra nejevila o případ žádný zájem. Během této doby poskytl nejmenovaný člen SAIMR rodině dokumenty obsahující Maxwellův memoár a informace o jeho roli v jednotce. Tyto dokumenty rodina ukázala filmařům.
Maxwell se prý při speciálních příležitostech rád oblékal do výstředního kostýmu admirála z 18. století. Ostatní členové museli být oblečeni v námořní bílé. Podle něj totiž měla skupina kořeny ve společnosti z napoleonské éry, která se specializovala na hledání pokladů, jak se uvádí v nedělníku The Observer. Ve skutečnosti šlo ale v zásadě o vojenskou jednotku propojenou s politikou apartheidu, která se vojensky angažovala po celém kontinentě. „Zapojovali jsme se do převratů a získávali jsme země pro jejich lídry,“ říká Jones. SAIMR se definoval jako „antikomunistický“, ale v jeho základu byl rasismus: „Snažili jsme se zajistit na africkém kontinentě nadřazenost bělochů.“
Oproti tomu Dag Hammarskjöld usiloval o dekolonizaci a svou podporou nových nezávislých států a opozicí vůči nadvládě bílé menšiny si udělal mocné nepřátele. Jeho poslední let mířil na tajnou schůzku, na níž měl být vyjednán mír v nedávno osvobozeném Kongu. Země tehdy byla na pokraji kolapsu poté, co vyhlásila nezávislost provincie Katanga disponující nejbohatšími ložisky minerálů.
„Kdykoli se někdo vzepřel bělochům, SAIMR za finanční odměnu rezistenci potlačil,“ říká Jones. „A Dag Hammarskjöld byl proti. Chtěl všechny země navrátit jejich občanům. Byl zavražděn, protože chtěl změnit stav, kdy zbytek světa Afriku vykořisťoval. Byl hrozbou.“ Případ nebyl dostatečně vyšetřován, spousta důležitých dokumentů nebyla zveřejněna. Dlouho bylo jediným zdrojem vyšetřovatelů pár nekvalitních fotokopií dokumentů a prakticky neexistoval důkaz o tom, zda SAIMR vůbec existoval. V devadesátých letech vedl investigativní novinář De Wet Potgieter s Maxwellem rozhovor, během nějž vytvořil jedinou známou fotografii „komodora“, jak se Maxwell rád nazýval. Získal rovněž dokumenty obsahující část Maxwellovy autobiografie a seznamy rekrutů pro různé operace, díky nimž je mohli filmaři najít. Oslovili jich řadu, ale promluvili jen dva. První prý ve skupině jen tři měsíce trénoval a žádné operace se nezúčastnil. Tím druhým je Jones, který filmařům řekl, že byl během operací často v první linii a podílel se i na zabíjení lidí.