Českou republikou obchází nové strašidlo. Jmenuje se svoboda naložit se svým životem podle sebe, a ne podle plánů ekonomů a velkokapitalistů. Starosti z tohoto rozbujelého, sobeckého a bezohledného jednání má hlavně prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, který se bojí, že by Česko už za pár let nemuselo být levnou montovnou. „Opravdu potřebujeme tak velký počet absolventů vysokých škol humanitního zaměření, kteří horko těžko najdou uplatnění jen v různých neziskových organizacích? A nemáme těch neziskovek náhodou moc? Nabídka absolventů českého školství se prostě odtrhla od reálného života,“ zoufá si Dlouhý ve svém textu pro Lidové noviny a dodává, že příliš mnoho rodičů považuje učňovský obor za něco degradujícího. V tom se ale mýlí: problém českého školství a vzdělávacího systému obecně tkví spíš v tom, kolik rodičů (a spolu s nimi i jejich dětí) považuje učňovské obory za jedinou možnost, jak přežít v dnešním nerovném světě.
Chudoba je dědičná
„Prestižní škola, Varnsdorf,“ říká ironicky Teo, jedna z hlavních postav filmu Nic jako dřív od Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. „To je díra,“ dodá po chvíli. Na jeho příběhu je stejně jako na osudech dalších aktérů dokumentu z největšího učiliště v republice přesně vidět kombinace frustrace a zmaru, jež pramení z pocitů předurčenosti. Ve světě hrdinů dokumentu k učňákům neexistuje alternativa. Je to danost, která velmi často souvisí se špatnou sociálně-ekonomickou situací jejich rodičů. Pro nízkopříjmové skupiny obyvatel je každý další příspěvek do rodinného rozpočtu vítaným přilepšením a jedinou představitelnou metou studia je výuční list nebo maturita. A po něm dospělý život ve špatně placené práci. V tomhle světě se vás málokdo zeptá, co chcete skutečně dělat a proč – není na to čas.
Kde se ve všech těch debatách o výučních listech ztratily úvahy o vzdělání jako o emancipačním a univerzálně dostupném prostředku, který v ideálním případě vede k demokratizaci společnosti a na nějž má nárok každý?
Výzkum zaměřený na dědičnost chudoby minulý rok dokázal, že děti z chudých rodin jsou sociálním vyloučením ohroženi třikrát víc než ostatní. Vzdělání v tom hraje jednu z klíčových rolí. Pokud totiž nemáte alespoň jednoho rodiče se zkušeností s vysokou školou, rapidně klesají i vaše vlastní vyhlídky na univerzitní vzdělání. Jak dlouhodobě zdůrazňuje expert na vzdělání Bohumil Kartous, nízká sociální prostupnost přímo souvisí také s problematikou periferie a centra. Není proto náhoda, že za tzv. cut-off skóre nejvíce lobbují hejtmani z krajů, jako jsou Moravskoslezský nebo Ústecký. Právě tady se totiž „vyplácí“ budovat a udržovat armády levné pracovní síly.
Budeme stavět bariéry?
Problém přitom nespočívá v tom, že by se některé obory a manuální práce obecně neměly těšit respektu, nýbrž v tom, že nikdo nemá právo nakládat s celými třídami instrumentálně, jak se mu zlíbí, a degradovat lidský život na malou součástku v soukolí budování národního HDP. Kdybychom logiku toho, co Vladimír Dlouhý říká otočili a se stejnou přezíravostí a pohrdáním navrhovali povinně víc lidí na takových jím nenáviděných humanitních oborech, zbláznil by se. Když potřebujeme nahnat pracanty do továren, sociální inženýrství nevadí. Kde se ale ve všech těch debatách o výučních listech ztratily úvahy o vzdělání jako o emancipačním a univerzálně dostupném prostředku, který v ideálním případě vede k demokratizaci společnosti a na nějž má nárok každý? Jak to, že bariéry znovu stavíme, místo abychom je odstraňovali?
Stávající podoba učňáků, ze kterých právě lidé, jako je Dlouhý, vytvořili odkladiště pro značnou část populace, není problematická jen z hlediska samotných studujících, ale i ve vztahu ke společnosti jako celku. Vědomí, že vás vaše třída předurčuje k životu na okraji, musí být otupující. Proč se ve světě, který se k nám takhle točí zády a staví nás na značky ještě předtím, než jsme o sobě začali vůbec přemýšlet, vůbec snažit? Proč se podílet na budoucnosti, která už dávno funguje jen pro někoho a s lidmi u pásů očividně nepočítá?
Ačkoli se celý svět nachází na prahu automatizace, podle Dlouhého pro chod naší ekonomiky potřebujeme více učňů. Co s nimi bude za několik let, už ale neřeší. Přezíravost, s níž on i další „experti“ na české školství mluví o reálných životech reálných dětí, je dechberoucí. Je v ní zakódovaná potřeba třídně rozdělené a neprostupné společnosti, ve které se ti šťastnější a privilegovanější těší svobodě a mohou se rozvíjet díky kvalitnímu vzdělání, zatímco ti méně šťastní nastoupí po pár letech výuky na učňáku k soustruhu, odkud je za čas vyhodí roboti. Nemusíme přitom ani hádat, k jaké skupině náležejí děti sociálních inženýrů typu Dlouhého.
Autorka je redaktorka Alarmu.