Foto Lorie Shaull, flickr.com (CC BY-SA 2.0)
Hnutí Youth Strike 4 Climate [v českém prostředí Středoškolská stávka za klima – pozn. red.] mi dává víc naděje než třicet let kampaní a protestů. Ještě před pár týdny jsem si myslel, že je po všem. Vzhledem k nevraživé lhostejnosti našich politických představitelů a pasivitě snad celé mé generace jsem už nevěřil, že by ekologický kolaps mohlo ještě něco odvrátit. Teď mi ale po letech konečně svitla naděje: ještě pořád není nic ztraceno.
Zavírání očí před hroucením ekosystému
Zklamali jsme vás. Moje generace i generace před námi. Nepochopili jsme základní předpoklad mezigenerační spravedlnosti: na lidský život nejde uplatnit slevu. Život člověka, který se má teprve narodit, nemá totiž o nic menší hodnotu než lidský život, který už chodí po světě. My jsme ale žili tak, jako by na vašich životech vůbec nezáleželo, jako kdyby všechny přírodní zdroje existovaly jen a pouze k našemu neomezenému užitku, ať už měl být dopad na budoucí generace jakýkoli. Tak se stalo, že jsme stvořili ekonomiku kanibalismu: abychom nacpali svá nenasytná břicha, snědli jsme vám budoucnost.
Katastrofy, které měla až v požehnaném věku zažít moje vnoučata, se dějí už dnes: prudký pokles světové hmyzí populace, masové vymírání druhů, požáry, sucha, vedra, záplavy.
Nedá se však říct, že by každý z mé generace nesl stejně velký podíl viny. Obecně vzato je naše společnost složená z lidumilů a řízená psychopaty. Malou skupinu těch nejzazobanějších zbohatlíků spolu se zlovolnými politiky, které financují, jsme nechali, aby nám zplundrovali všechny podpůrné systémy. Někteří jsou sice na vině víc než jiní, ale naše selhání postavit se oligarchům, kteří plení planetu, a svrhnout jejich nelegitimní vládu je selháním kolektivním. Předáváme vám tak svět, který se bez rázných, drastických kroků může už brzy stát neobyvatelným.
Doma vám dennodenně opakujeme, že vlastní nepořádek si po sobě máte uklízet. Že musíte přijmout odpovědnost za vlastní život. Sami se tím však neřídíme. Od svého nepořádku dáváme ruce pryč a doufáme, že ho po nás třeba uklidíte.
Někteří z nás se přesto snažili. Pokoušeli jsme se své vrstevníky inspirovat k tomu samému, co teď děláte vy. Oni se na nás ale většinou jen mračili a krčili rameny. Tolik lidí kolem mě si celé roky odmítalo připustit, že bychom snad měli nějaký problém. Popírali hrozící kolaps ekosystému. Zavírali oči před vymíráním druhů, před hroucením živých systémů.
Kdyby oči nezavírali a problémy nepopírali, bývali by museli přehodnotit všechno, co bylo podle nich dobré a správné. Pokud totiž měla pravdu věda, pak byla špatná jejich auta. Špatná musela být i jejich dovolená v zahraničí, hospodářský růst a rostoucí spotřeba. A špatný tedy musel být celý systém, v jehož pozitivní hodnoty odmalička věřili. Bylo tak pro ně jednodušší předstírat, že se věda plete a oni žili dobře, než aby uznali, že celou dobu žili špatně.
Vytvoříme hnutí, jakému nelze říct ne
Před pár lety se ale něco změnilo. Ti samí lidé totiž náhle přestali popírat vědu a začali místo toho říkat věci jako: „Fajn, tak máme vážně problém. Ale teď už s tím stejně nic neuděláme.“ Mezi fází popírání a fází beznaděje chyběl stupeň, kdy by uznali vážnost problému a rozhodli se jednat. I jejich beznaděj se tak stala určitou formou popření. I dál mohli žít jako doposud; pokud totiž už nemělo cenu jednat, nic je nenutilo zpochybnit své nejhlubší přesvědčení. A právě kvůli popírání, sobeckosti a krátkozrakosti mé generace máme teď poslední šanci něco změnit.
Katastrofy, které měla až v požehnaném věku zažít moje vnoučata, se dějí už dnes: prudký pokles světové hmyzí populace, masové vymírání druhů, požáry, sucha, vedra, záplavy. Takový svět jsme vám odkázali. Právě vaši ještě nenarozenou generaci jsme jako jednu z prvních zapomněli při své stále se zvyšující spotřebě vzít v potaz.
Ti z nás, kdo boj o klima vedou už dlouhá léta, vás ale teď neopustí. Přichystali jste nám výzvu, kterou zkrátka musíme přijmout. Stojíme při vás. Ač jsme my ti staří a vy ti mladí, necháme se vámi vést. Alespoň tohle vám dlužíme.
Z vašeho odhodlání a našich zkušeností se může zrodit hnutí natolik velké a silné, že ten popíračský systém, který nás dostal až na pokraj katastrofy a možná ještě dál, zadupe do země. Společně se musíme dožadovat jiného, životadárného systému – takového, který bude chránit přírodní svět, na němž závisí životy nás všech. Takového systému, který vám, našim dětem, vzdává hold, a nezapomíná ani na hodnotu těch, kteří se mají teprve narodit. Společně vytvoříme hnutí, jakému nikdo neřekne ne.
Autor je novinář a aktivista.
Za anglického originálu My generation trashed the planet. So I salute the children striking back publikovaného v deníku The Guardian a na webu monbiot.com přeložila Alžběta Franková. Redakčně upraveno.