Nebezpečné hry s antisemitismem

Hnutí žlutých vest je obviňováno z antisemitismu. Jde však o dosti účelovou politickou hru, která se nám může vymstít.

Jak se dělá politika? Takhle: před sobotou 16. února čekal Francii už čtrnáctý „žlutý víkend“ sociálních protestů. Ani po třech měsících blokád, průvodů a bitev nezabraly gumové projektily, rychlé soudy, vládní kosmetické ústupky či „celonárodní debata“, na níž Emmanuel Macron dělal svým osobním nasazením maratónské divy (a konečně aspoň zastavil strmý propad svých preferencí). Množily se násilnosti proti obydlím poslanců prezidentské strany, pohrůžky a přímé inzultace. Hlava státu byla pod tlakem, nové mediální palivo dostala aféra bývalého bezpečáka Elysejského paláce Alexandra Benally a v této souvislosti na podnět vlády přepadli 4. února redakci prestižního webu Mediapart dva prokurátoři a tři policisté. Odborová centrála CGT uspořádala stávku a pochod se „žluťáky“, s nimiž před pouhým čtvrtrokem nechtěla mít nic společného („přece nebudeme pochodovat s fašisty“). Parlamentní většina REM jevila známky rozkladu a „žluté vesty“ začaly sestavovat kandidátku pro květnové evropské volby. V té chvíli deník Le Monde doporučil, aby „odpověď na krizi nebyla jen institucionální“ (rozuměj: represivní a politicky teatrální), ale i „ekonomická a sociální“. Moudrá rada. Bylo by však asi lehčí doporučit žirafám, aby se vrátily do předchozího evolučního nastavení a nechaly si uříznout krk. Co teď? Které další nástroje – pokud možno co nejúčinnější – ještě nasadit?

Tři akty na scéně

Samotná chronologie a doprovodné titulky francouzských novin tu mají velkou vypovídací hodnotu, a to i když zůstaneme jen u dvou nejprestižnějších levicově liberálních deníků Le Monde a Libération. Tedy u renomovaných listů, které mají vcelku vstřícný postoj k sociálním hnutím a pravidelně publikují i kritiku izraelské politiky, dnes velmi často ztotožňovanou s antisemitismem vůbec.

Nikdo by neměl pracovat s reálnou hrozbou antisemitismu jako s tahem na šachovnici. V dobách, kdy hrací plochou začínají otřásat třídní boje, se totiž snadno přechází od politických vítězství k totální eliminaci protivníků.

Dějství první: alarmující statistika. Dobře založená kampaň začala s dostatečným předstihem 11. února, kdy ministr vnitra Christophe Castaner, který až dosud musel čelit kritice nevídané policejní brutality mantrou, že postup policie byl a je za všech okolností „přiměřený“ (skoro dva tisíce zraněných, více než deset lidí nevratně), oznámil na tiskové konferenci: v roce 2018 ve Francii narostl počet „antisemitských aktů“ o 74 procent (z předloňských 311 případů na loňských 541). Následně noviny touto zprávou otevírají své stránky, spojují ji více či méně s mobilizací „žlutých vest“ a uvnitř se tématu široce věnují: „Antisemitismus – nekonečná epidemie“ (Libération 13. února – pět novinových stran). „Tváře zákeřné a banalizované protižidovské nenávisti“ (Le Monde 13. února – úvodní článek a další dvě strany). K tomu lze připojit i stať „Boj populismů“ z téhož vydání: „bojem“ se v článku rozumí přetahování extrémní pravice a krajní levice o ovlivňování „žlutých vest“ a v podstatě se tu tvrdí, že nacionalisté Le Penové (RN) a Mélenchonovi „nepodvolení“ (FI) jsou jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Takovéto politické vymezení bylo od počátku – již před prezidentskými volbami – strategií Emmanuela Macrona. A konečně: „Antisemitismus zvedá žaludek premiéru Philippovi“ (Le Monde 14. února).

Dějství druhé: Empirický důkaz. Filosof Alain Finkielkraut byl v sobotu 16. října při pařížském průvodu „žlutých vest“ atakován jako „zasraný sionista“, „špinavý Žid“ i „fašista“ (sic!). A tak podobně. Atmosféra i náznaky spontánního pogromu. Rotačky se rozrachotily. „Antisemitismus: temná stránka žlutých vest“ – „Antisemitismus: žluté vesty čelí své zodpovědnosti“ – „Levice odsuzuje…, ale je rozdělena“ (první strana a uvnitř další dvě strany Le Monde 19. února). Téhož dne Libération na šesti stranách: „Návrat moru“ (editorial šéfredaktora Laurenta Joffrina). A dál tamtéž: „Žluté vesty zaplavené gangrénou antisemitismu“ (pomluva) – „Finkielkraut: zpět k okamžiku čistého násilí“ (reportáž) – „Pozdní solidarita Mélenchonovy Nepodvolené Francie“ (denunciace) – „Mnoho lidí si myslí, že se jich problém antisemitismu netýká“ (shrnující rozhovor s rabínkou Delphine Horvilleur).

Dějství třetí: Všichni k pumpám, v jednotě (demokratů) je síla. Libération 20. února: „Antisemitismus. Republika reaguje“ (první strana). Dalších pět stran: „Jak zastavit nenávist“ (reportáž o demonstracích proti antisemitismu v Paříži a dalších francouzských městech). „Hradba“ (redakční úvodník šéfredaktora). „Od Jean-Luc Mélenchona k Marine Le Pen, politická všehochuť“ (denunciace). „Antisemitismus ve Francii: lekce z dějin“ (memento).

Impozantní politický tah, leč s vážnými puklinami na vycizelovaném štítu. Le Monde 21. února sice ještě dokázal na celé jedné straně referovat o demonstracích pod názvem „Antisemitismus: shromážděná republika“ (tedy shromážděná proti antisemitismu). Zároveň však nevyšel pokus některých senátorů o penalizaci „antisionismu“ s poukazem na to, že termín má prostě jiný obsah a nesouhlas s ideologií i praxí státu Izrael nelze pohánět před trestní tribunály. A pokračování aféry Benalla publikací senátní vyšetřovací komise nakonec v listu obsadilo první stranu: „Benalla: Senát kritizuje selhání státu“. – „Pane prezidente, Váš stát selhává, a tudíž selháváte i Vy sám, celý Váš politický projekt, v nějž jsme všichni vložili tolik nadějí.“ Tak by zhruba znělo zatím explicitně nevyslovené hlavní sdělení politicko-mediálního establishmentu a mocných sil, které tvoří podloží francouzské V. republiky už celých šedesát let. Tenhle typ znechucení úhelných opor pozdního kapitalismu ve Francii bude nejspíš pokračovat a může vést k neodhadnutelným následkům.

Filosofie provokací

Vraťme se ale k víkendové antisemitské patálii a jejím zplodinám, které nemůžeme jen tak odmávnout. Celý francouzský poryv evokuje různá déjà vu poukazující na instrumentálnost podobných jevů a referencí o nich. Vzpomeňme jen na kartu antisemitismu, kterou blairistická opozice v Británii rozehrála proti Jeremymu Corbynovi, takřka revolučně zvolenému do čela Labour Party v roce 2015. Navíc s programem, který je kombinací keynesiánství a selektivní renacionalizace, takže se v porovnání s čímkoli jiným ve „státotvorných levicích“ jeví jako gejzír radikality. Jako první to už před třemi lety odskákal bývalý starosta Londýna Ken Livingstone, zvaný „rudý Ken“, když se v médiích žvanivě chytil do historického labyrintu – do komplikovaných vztahů mezi sionisty a německými nacisty. Byl smeten. Corbyn osobně je pod podobným tlakem celé britské pravice, proizraelských organizací a korporátních médií. A z taktických důvodů přijal právě onu širokou definici antisemitismu, kterou francouzští senátoři nyní odmítli (čímž se – mimochodem – vtírá otázka, jak chce jeho strana konfrontovat samotný britský kapitalismus, jestliže ustoupila v kauze relativně okrajové). Jak zdůraznil Alex Callinicos, profesor evropských studií na King’s College v Londýně a editor čtvrtletníku International Socialism, tyto útoky nemají s bojem proti antisemitismu vůbec nic společného. „Kampaň proti Corbynovi má dva cíle,“ uvádí Callinicos: „hlavně oslabení a pokud možno likvidaci jeho vedení tím, že zdiskredituje jeho antirasistický postoj, a za druhé chce dosáhnout toho, aby v rámci dělnického hnutí byla kritika Izraele nelegitimní.“

O co jde ve Francii? Alain Finkielkraut je asi takovým filosofem jako je Emmanuel Macron královnou ze Sáby (a Jeremy Corbyn antisemitou); coby esejista a rozhlasový glosátor se zapsal do paměti svých spoluobčanů jako rozněcovatel nenávisti proti obyvatelům chudých předměstí s kořeny v arabském Maghrebu. Proslul jako zběsilý islamofob, jehož ideovým vodítkem se stala – stejně jako pro Miloše Zemana – italská novinářka Oriana Fallaci. Tato žena byla nejednou oceněná v posléze mučednickém Charlie Hebdo a známá už zaživa zklasičtělými větami ze svých knih: třeba že „na arabských mužích je něco, co v ženách s dobrým vkusem budí odpor“ nebo že muslimové „se množí jako krysy“. Již v neděli 17. dubna 2016 se Finkielkraut, držitel Řádu čestné legie (nejvyššího francouzského vyznamenání), v roli spolehlivého provokatéra odebral na pařížské náměstí Republiky, aby „bezděčně“ doložil, že levicové hnutí Nuit debout není tak demokratické a tolerantní, jak jeho militanti hlásají. Taky že ne: tenhle zarytý konzervativec byl na okraji diskutujícího davu atakován pokřikem „Zkurvený fašoune!“ a poté se svěřil novinářům: „Myslím, že kdyby tři nebo čtyři lidé nezasáhli, byl bych lynčován.“ Pogrom! Hodně se o tom tenkrát psalo. Neboť hnutí Nuit debout se zrodilo po demonstracích proti asociálním změnám v zákoníku práce, za nimiž stál v pozadí tehdejší ministr hospodářství Emmanuel Macron a v popředí ministryně sociálních věcí Myriam El Khomri – členové „socialistické“ vlády Manuela Vallse, který nedávno v Madridu protestoval proti katalánským separatistům rameno na rameni s konzervativní pravicí a frankisty. Tehdejší odborářské a studentské mobilizace ve Francii proti seřezání pracovních práv na úroveň před rokem 1936, stejně jako nynější protesty žlutých vest, trvaly rovněž už celé tři měsíce. Ohrožovaly stabilitu vlád Françoise Hollanda. A hrozilo, že jim intelektuálové, studenti a zaměstnanci na náměstích poskytnou svým „nočním bděním“ proti establishmentu druhý dech. Finkielkrautova provokace byla tedy nezbytná a celkem vydařená.

Nástroj sebedestrukce

O co však jde především? Nechci ani letmo naznačit, že antisemitismus není vážný problém, který lze prostě odmávnout poukazem na instrumentalizaci spektakulárních bojů proti němu, které účelově organizují cynické elity. Právě proto je takové počínání nebezpečné, že evropská společnost představuje jakýsi krvavě hnědý Big Mac, složený z mnoha historických vrstev antisemitismu a vždy připravený kdekomu znovu zavonět. Je to „macek k nakousnutí“, který zahrnuje všechny myslitelné hrůzy, od středověkých pogromů zbožných věřících proti těm, kdo „zavraždili Krista“, přes revitalizaci podobných zločinů v 19. století za Velké deprese (1873–1896), plné dreyfusiád a hilsneriád na Západě a pogromů se statisíci židovských mrtvých na Východě. Až po tu strašlivou „průmyslovou smrt“ v plynových komorách. Až po současnou vlnu jenom zdánlivě protichůdných xenofobií, které vystupují takřka v libovolných politických dresech. Muzeální antisemitismus tam ale skoro nikdy nechybí.

Je pravda, že dnešní vlna islamofobie je osou současného evropského neofašismu. Ale islamofobie a antisemitismus jsou spolu úzce spjaty, občas i v jediném skinheadském mozku. Když po 11. září 2001 všechny ty naše „shromážděné republiky“ podpořily v teorii, praxi anebo v obojím nedůvěru, bojové odhodlání i nenávist k celému muslimskému světu, jeho kultuře a dějinám, a když zároveň začaly bořit dosaženou míru sociálního „uznání“ nižších tříd, jehož bylo v minulosti dosaženo v epických zápasech, posílila tím krajně pravicová a fašistická hnutí v celé Evropě. Stavba právních i fyzických bariér, antiimigračních zákonů i žiletkových plotů proti „islámské invazi“, prošpikované teroristy a sexuálními predátory, jimiž lze zdůvodnit vyprazdňování demokracie (a dokonce i některé proudy feministického militantismu), není jen náhodná konfigurace. Jsme svědky testování brutality, časem použitelné kýmkoli proti komukoli. Ale není předem vždy jasné, kdo bude tahat za delší konec provazu.

Proč se nynější evropský neofašismus nemůže spokojit s antiislamismem pánů Finkielkrautů a Zemanů (a jejich pohrdáním lidmi z ghett), pánů, kteří se – jako Benjamin Netanjahu – bláhově domnívají, že démonizace „obkličujícího nepřítele“ islámské ražby pomáhá judaismu, ohrožené státnosti i veškeré demokracii? Je tomu tak proto, že i pro mnohé islamofobní fašisty je nakonec myšlenka „celosvětového židovského spiknutí“ nepostradatelná. V jejich očích je nezbytná jako vysvětlení systémové krize a zároveň jako nástroj uchování „tvrdého jádra“ fašismu v jeho nacistických formách. Toto jádro poskytuje „zažité“ zdůvodnění pro rozval demokracie, předtím důsledně vylíčené jako tzv. loutkové divadlo Židů. Není žádná náhoda, že nejen v představách vůdců Orbánova Maďarska stojí nad světem za nitky tahající démon, „první hybatel“ všeho zla a všudypřítomný miliardář George Soros. Historický odkaz k nacistickému antihumanismu navíc jakoby organicky opodstatňuje použití krajního násilí coby základní metody „dialogu“ s perspektivou úplné porážky a fyzické eliminace nositelů odporu. Všemocná postava „Žida“ – různě, občas i zcela nežidovsky pojmenovaného, aby korespondoval s tou či onou lokální tradicí – musí být stále přítomna jako ďábel i obětní beránek, jako „skrytá ruka“ za každou finanční krizí, za každým omezováním suverenity národního státu, za každým hnutím prstu údajně parazitních „nevládek“. A ovšem za všemi temnými rejdy „řízených invazí“.

Také proto by žádný stát – ani stát Izrael, jenž vložil instrumentální antisemitismus do samotných svých základů a učinil z něj prvořadou permanentní posilovnu – neměl už s tímto příšerným „ismem“ vstupovat do čistě účelových her. Nikdo by neměl pracovat s jeho reálnou hrozbou jen jako s tahem na šachovnici. V dobách, kdy hrací plochou začínají otřásat bezmála klasické třídní boje, se totiž snadno přechází od pouhých politických vítězství k totální eliminaci protivníků. Ve jménu uchování „našeho způsobu života“, sociálních zájmů i samotné existence. Jedno, druhé i třetí se totiž pak snadno vzdaluje, ba mizí v nenávratnu.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image