Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Novinář surově napaden – a novinářská obec mlčí

Dva případy napadení novináře vyvolaly dvě zcela různé reakce. V jednom případě pohoršení, v případě druhém nezájem.

Pamatujete si loňské oslavy štábu Miloše Zemana po jeho druhém vítězství v prezidentských volbách? Jak se starý boxer pustil do novináře, když se pokoušel natáčet na mol opilého fanouška Miloše Zemana? Ač napadeného novináře nesrazil ani na zem, jenom před ním machroval, záběry z jeho napadení vedly ihned k tomu, že se tehdy se téměř celá česká novinářská obec postavila na stranu napadeného. Útočníka tehdy ostře odsoudil i zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Bílí jezdci utočí

V polovině srpna loňského roku byl během veřejného shromáždění polofašistické strany DSSS v severočeském Dubí poblíž německých hranic fyzicky napaden novinář Vít Hassan. Krátký film o pozadí konfliktu vyvěsil další novinář na internetu v prosinci loňského roku. Jak ale došlo k napadení novináře? Oblečen do novinářské vesty, snažil se uprostřed davu poklidně vykonávat svoji novinářskou práci dokumentováním veřejného dění stejně jako tucet dalších na místě přítomných novinářů. Aniž by to policejní velení zásahu tušilo, akce se zúčastnily i zhruba dvě desítky členů motorkářského gangu Bílí jezdci – bílá síla. Někteří z nich novináře začali častovat sprostými nadávkami nebo vyhrůžkami smrtí. Zakázali mu fotit, vyzvali ho, aby smazal už pořízené snímky. Ač se agrese proti němu očividně a nahlas stupňovala, přítomni policisté i místní strážníci tomu jen přehlíželi. Jeden městský strážník se ho dokonce ptal, copak tam vlastně dělá.

Na začátku třicátých let minulého století jednotky SA chránily veřejná a stranická shromáždění nacistů. Neměly přitom problém porušovat zákony či zraňovat, nebo dokonce zabíjet své odpůrce.

Poté, co byl davem vytlačen na okraj shromáždění, dva členové gangu mu najednou sáhli na kameru. Když začal utíkat a oba útočníci se rozběhli za ním. Když ho po zhruba padesátimetrovém běhu dostihli, strhli ho na zem a pokusili se mu vyrvat kameru z rukou. Teprve nyní policisté v civilu zasáhli, ovšem bez toho, aby útočníky zatkli. Oba dva se vrátili k veřejnému shromáždění, napadený novinář byl naopak nucen ukončit začatou práci na své reportáži. Až po konci demonstrace policisté odvezli muže podezřelé z jeho napadení na policejní stanici. Zastal se tehdy napadeného novináře někdo? Téměř nikdo – každopádně žádné národní ani mezinárodní organizace.

Cílené útoky na novináře jsou v posledních letech v Česku naštěstí spíše raritou. Proti pokusům zabránit novinářům ve výkonu jejich profese se ale novinářská obec většinou účinně postaví. O to více překvapuje, že se oba případy tak diametrálně liší v reakci společnosti. Je to tím, že v Dubí napadený novinář s tmavší pletí má kořeny v africké zemi, kde je většina lidí muslimské víry, ze níž má dnes mnoho lidí nekonečný strach? Anebo to souvisí s jeho pověstí, podle které léta jezdil tramvaji načerno jako tisíce dalších mladých Pražanů, a to pro zábavu, nikoli z nouze.

Každopádně existuje novinářská metoda nejdřív vyvolat konflikt a pak vytěžit maximum z jeho následků. Konkrétně z atraktivity foťákem zdokumentované následné agrese. Ale je to skutečně případ Víta Hassana? Podle mne ne. Spíše reprezentuje typ adrenalinového novináře, který se nebojí ničeho, ale také nemá problém něco provést, když zrovna něco nutně potřebuje.

Sturmabteilung po česku

Místní státní zástupce dva zmíněné muže obvinil z pokusu o loupež. Koncem ledna stáli před teplickým soudem. Tam se hájili tím, že mu vůbec nechtěli vzít kameru, tedy majetek, jehož vlastnictví chrání zákon. Jenom se jim prý nelíbilo, že je fotí zblízka, a po vymazání „svých“ fotek mu kameru chtěli beze všeho vrátit. To přece není trestný čin, tvrdili vehementně i jejich advokáti, nanejvýš přestupek proti občanskému soužití. Obžalovaní se přítomnému novináři před soudem hluboce omluvili a nabídli mu, že mu okamžitě zaplatí vyčíslené odškodnění ve výši bezmála patnácti set korun českých.

Podle hlavního svědka napadení – který nechce být jmenován – útočníkům nešlo v první řadě o to, aby mu ublížili. Chtěli zničit výsledek jeho výdělečné práce – fotografie, ze kterých mu jedna jediná mohla vynést třeba až desetitisícový honorář. Před soudem svědek přirovnal činnost zmíněného gangu s nacistickou složkou SA (německá zkratka pro Sturmabteilung, v překladu úderné či útočné oddíly). Na začátku třicátých let minulého století jejich členové chránili veřejná a stranická shromáždění nacistů. Neměli přitom problém porušovat zákony či zraňovat, nebo dokonce zabíjet své odpůrce. Německá police často jen přihlížela, případně jim rovnou fandila.

Teplický soud vydal svůj rozsudek po čtyřhodinovém hlavním líčení. Odsoudil je k podmíněným trestům vězení a k vyplacení zmíněného odškodnění poškozenému. Ten omluvu přijal a na místě převzal určenou částku. Po poradě se svými obhájci se obžalovaní motorkáři vzdali práva na odvolání, stejně jako poškozený a státní zástupce. Rozsudek se tím stal pravomocným. A tak skončila další epizoda letitého boje domnělých hrdinů této země za „bílý svět“.

Autor je novinář.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image