Dlouhý záběr zachycuje řádku vyskládaných knih, místnost zahaluje tlumené osvětlení. Scénu doplňují dvě široká křesla. Vše nasvědčuje tomu, že se divák ocitl v knihovně nějakého profesora. Najednou nás ale slovy „What’s up, yo?“ přivítá člověk, který jako by vypadl z gangstarapového videoklipu. Režie ho představí jako Sparkyho Sweetse, PhD., průvodce pořadem Thug Notes – jednoho z nejsledovanějších vzdělávacích programů na YouTube, který od roku 2013 produkuje losangeleská firma Wisecrack.
Popkulturní interpretace
Platforma YouTube je plná přinejmenším diskutabilního obsahu. Přesto se v jejích útrobách skrývá i materiál, který člověku může něco dát. Že je i o takový obsah zájem, dokládají čísla. Kanál Wisecrack odebírá přes 2,5 milionu uživatelů a přes dva miliony se nedávno přehoupnul i kanál Nerdwriter. Jejich hlavním předmětem je popkultura – současné filmové i videoherní blockbustery, komiksy nebo anime. Youtubeoví tvůrci přitom hledají hloubku i tam, kde ji zdaleka nemusíme čekat.
Zatraktivňováním oblíbených popkulturních produktů může formát videoeseje sloužit jako brána k dalšímu studiu.
Úspěch v současnosti nejoblíbenější hry Fortnite se dá například vysvětlit ekonomickou teorií okázalé spotřeby. Dospívající hráči dokupováním čistě kosmetických úprav svých postaviček ukazují, že na „to mají“, jakkoli to často vede k vyluxování účtu jejich rodičů. Autory videí spojuje, že nahlížejí za první plán toho kterého díla a pokoušejí se ho interpretovat nějakou filosofickou, sociologickou nebo jinou teorií. Pro to, co dělají Wisecrack, Nerdwriter a další kanály „vzdělávacího YouTube“, se vžil název videoesej.
Tento formát sice existuje přibližně od čtyřicátých let minulého století (byť se spíše hovoří o žánru filmové eseje), ale až s nástupem internetu a uživatelsky přístupnými počítačovými programy se dočkal masového dosahu a rozvoje. Videoesej nevyžaduje po divákovi takovou soustředěnost jako jeho psaná forma. Videa ilustrují probíraná témata grafikou, hudbou a díky prostřihům a dynamickému komentáři si video drží divákovu pozornost.
Změnit tady ten shit podle Orwella
Wisecrack je patrně nejvýraznějším představitelem youtubeových kanálů věnujících se „humanitnímu“ obsahu. Jeho zakladatelé Jared Bauer a Jacob Salamon se potkali na austinské univerzitě. Salamon studoval ekonomii, Bauer filmovou školu. Studenti se spřátelili díky společnému zájmu o astronomii a vysnili si, že jednou povedou filmovou společnost. Když Salamon před šesti lety opustil start-up Bazaarvoice a nechal si vyplatit svůj podíl z akcií, kontaktoval svého kamaráda ze studií a jejich prvním společným dílem byl youtubeový seriál Bubala Please, v němž nás postavy dvou gangsterů seznamují s židovskou tradicí a kulturou.
Přestože jednotlivé díly dosahovaly v době vydání desítek tisíc zhlédnutí, pravý úspěch – tentokrát už pod hlavičkou Wisecrack – přišel až s Thug Notes. Stereotypní zobrazení průvodce světem klasické literatury obhajují Wisecrack klasickým rčením „Nesuď knihu podle obalu“. Schéma dílů je jednoduché: pořad nejdříve představí děj knihy a následně se věnuje jeho interpretaci. V analýze Orwellova románu 1984 se například ukazuje, proč byl Stalinův režim v kontrole moci a obyvatelstva efektivnější než hitlerovské Německo. Podle Thug Notes je ale kniha aktuální i přesto, že podobné režimy patří minulosti. Průvodce pokládá otázku, jak si může člověk být jistý vlastní osobností, když můžeme být jen to, co po nás chce vláda: „Orwell říká, že jestli tady ten shit nezměníme, stanou se z nás bezduší roboti, aniž bychom to věděli.“ Thug Notes jsou tedy spíše zjednodušeným výkladem, který nicméně může pomoci s vypracováním maturitní otázky. Ostatně spousta komentujících pod videem přiznává, že se k sérii dostali díky svému učiteli.
Jít více do hloubky, a přesto nenudit, se Wisecrack pokouší v sérii Philosophy of… Ve videu o komiksovém hitu Kapitán Amerika: Občanská válka, si Jared Bauer, který se postupem času stal hlavní tváří Wisecrack, pokládá otázku, jak se supervelmoci jako USA můžou poučit z příběhů Tonyho Starka a Stevea Rogerse. Film svou snahou regulovat akce superhrdinů podle nich zapadá do doby, kdy je zpochybňována minulá intervencionistická politika Spojených států. Postava Iron Mana reprezentuje politickou filosofii utilitarismu a představu, že činy jednotlivců i států mají sloužit co největšímu dobru, kdežto Captain America je deontolog, který posuzuje činy podle jejich vlastní morality.
Michel de Montaigne ve věku YouTube
I Evanu Puschakovi, který stojí za kanálem Nerdwriter, slouží YouTube jako platforma k rozjímání. A také on se na popkulturu dívá často z neobvyklé perspektivy. Vesmírnou ságu Star Wars například zařazuje do širšího kontextu románů na pokračování, jakým je třeba Dickensova Kronika Pickwickova klubu. Podle Nerdwriteru se na konci 19. století seriály, vzhledem k rozšiřování gramotnosti, rostoucí urbanizaci a novým technologiím v jejich výrobě, musely stát masovým způsobem trávení volného času. Ve 20. století se seriál jako žánr pouze přesunul z knih k jiným médiím – komiksu, filmu nebo televizi. „Seriál je pro kapitalismus svým způsobem ideální forma. Čtenáře nebo diváka upoutává příslibem dalšího konzumování ještě napínavějších příběhů,“ říká ve videu Puschak s odvoláním na knihu Consuming Pleasures od Jennifer Hayward.
Pole působnosti kanálu Nerdwriter se ovšem neomezuje jen na popkulturu. Snaží se interpretovat a představovat současnému divákovi i „staré“ výtvarné umění. O Goyových Černých malbách třeba uvažuje jako o jedněch z nejděsivějších obrazů vůbec a dává je do kontrastu s jeho dřívějšími prosluněnými díly zachycujícími všední život. Změnu atmosféry malířových obrazů pak zasazuje do kontextu napoleonské okupace Španělska a následného potlačení demokratizace země Ferdinandem VII. Právě video o obrazech Francisca Goyi ukazuje, v čem je formát videoeseje silný. Puschak dokáže efektivními střihy předvést nejen zmiňovanou změnu nálady v jednotlivých tvůrčích obdobích, ale také představit hlavní aktéry příběhu. Hudba a zvukové efekty navodí znepokojivou atmosféru a posílí vyznění šestiminutové přednášky.
Stejně jako Jared Bauer z Wisecrack, má i Puschak filmové vzdělání, což mu rozjezd kanálu značně usnadnilo. Spouštěl ho ještě v době, kdy působil v televizních stanicích MSNBC a Discovery. Kanál prý zakládal kvůli potřebě utřídit si vlastní myšlenky. „Když jsem skončil školu, řekl jsem si: OK, teď mám nějaké vědomosti, ale jak je propojit do nějakého světonázoru?“ říká v youtubeovém pořadu Impact Theory. Tímto přístupem svým způsobem navazuje na „vynálezce“ eseje, francouzského myslitele 16. století Michela de Montaigne. Byť Montaigne ve svých esejích medituje hlavně o sobě samém, i pro něj představoval tento žánr především myšlenkový experiment, pokus dát svému vnitřnímu světu řád.
Trochu se zamyslet
Jacob Salamon v roce 2015 na webu Engadget tvrdil, že mu ukázaly cestu pořady Johna Olivera a Stephena Colberta, kteří dokázali, že lidé mají zájem i o náročnější a chytřejší zábavu. Svým způsobem tak obhajuje infotainment, který se pokouší zpřístupnit a zatraktivnit žurnalistické obsahy a přitáhnout k nim masové publikum. Nemusí přitom mít tak devastující vliv na novinářskou práci, jaký mu někteří mediální teoretici připisují. Wisecrack ostatně jde spíše opačnou cestou. Nesnaží se udělat z vážných věcí zábavu, ale spíš hledá hloubku v něčem na první pohled lehkomyslném a ptá se, co daný produkt kulturního průmyslu vypovídá o naší současnosti. Povedlo se jim to například u videohry GTA V, když jednu z hlavních postav, psychopata Trevora vyžívajícího se v okázalém násilí, identifikuje jako symptomatickou reprezentaci hráčské kultury. Tím, že vývojáři herní svět fiktivního státu San Andreas zaplnili množstvím mírumilovných miniher, třeba jógou, golfem nebo paraglidingem, kladou docela naléhavou otázku: kdo je tady skutečně psychopat – fiktivní postava, nebo hráč samotný, který si užívá násilné chování ve virtuálním světě? Očividně se totiž lze v GTA V chovat i jako víceméně spořádaný občan.
Sledování youtubeových esejů vám samozřejmě nevynese doktorát z filosofie ani z dějin umění. Stejně tak by bylo naivní si myslet, že vše z hollywoodské produkce v sobě skrývá hluboké poselství a jakýsi širší filosofický plán. Zatraktivňováním oblíbených popkulturních produktů však může formát videoeseje sloužit jako brána k dalšímu studiu. Tvůrci těchto videí tak nepřímo navazují na teorie Johna Fiskeho, který se populární kulturou zabýval a její kouzlo spatřoval právě v hledání a vytváření významů s ní spojených. A my se jako konzumenti „pokleslejších“ forem kulturních produktů nad nimi můžeme alespoň trochu zamyslet.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.