Proč chodil Zdeněk Godla do zvláštní školy?

Populární herec ze seriálu Most! vychodil zvláštní školu. Přitom zjevně není mentálně retardovaný.  

Profesorka Umbridgová se na něj podívala.
„Tohle je škola, pane Pottere, ne skutečný svět,“ řekla měkce.
„Takže my nemáme být připraveni na to, co nás může venku čekat?“
„Venku nic nečeká, pane Pottere.“

Několik let předtím, než jsem četla pátý díl Harryho Pottera, jsem se živila mimo jiné přednáškami pro učitele, kteří chtěli něco vědět o Romech. Anebo nechtěli, ale museli projít vzdělávacím programem, který pro ně kdosi připravil. Přednášky byly místy trochu úmorné, protože zejména učitelům ze zvláštních škol byla zhusta protivná moje utkvělá idea, že by bylo dobré, kdyby romské děti měly kvalitní vzdělání, a to nejen pro ty děti, ale i pro celou společnost. Jejich argumentace byla pokaždé stejná: „Ve zvláštní škole jim je dobře.“ „Jsou tady mezi svými, nemusí se trápit s tím, že jim někdo nadává.“ „Oni sami radši chodí do zvláštní, jejich rodiče je sem vodí.“ Když jsem později četla argumenty profesorky Umbridgové, byla jsem jako doma. Chybělo v nich totiž to nejdůležitější – že by škola měla děti připravit na to, co bude potom. Na život.

Do zvláštních škol sice nepatří, ale

Jak se vlastně stalo, že v roce 1989 navštěvovala většina romských dětí zvláštní školy? Po počátečních asimilačních snahách to minulý režim docela rychle vzdal a už v roce 1951 se ve zprávě Ministerstva vnitra O cikánské otázce psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“ O diskriminaci se tehdy v novinách moc nepsalo a ve veřejné debatě nikdo tehdejší představitele nevolal k odpovědnosti, takže ten „dojem“ asi ani nebylo potřeba příliš odstraňovat. Kde není žalobce, není soudce.

Chceme, aby se snažili, ale nechceme je přijmout. A přesně tam to celé začíná. Přitom je zcela jasné, že když jim nedáme šanci, tak je venku opravdu nic nečeká.

Pak už to šlo jako po másle. Počet žáků ve zvláštních školách vzrostl z 23 000 v roce 1960 na 59 301 v roce 1988. Když přišla revoluce, chodily už do zvláštních škol skoro všechny romské děti. Po roce 1989 se o problému sice začalo mluvit, ale první podstatná změna přišla až v roce 2000, když novela školského zákona z iniciativy romské poslankyně Moniky Horákové umožnila absolventům zvláštních škol alespoň teoreticky pokračovat v dalším studiu. V tom samém roce žalovalo Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva osmnáct romských dětí a v roce 2007 vydal soud konečně přelomový rozsudek „D.H. a ostatní proti ČR“. Ten obsahoval upozornění, že se v ČR vyskytují případy, kdy jsou děti kvůli svému původu či prostředí posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoli žádné postižení nemají. Český stát v napjatém očekávání, jak to dopadne, mezitím zvláštní školy v roce 2005 přejmenoval na praktické.

Smáli se mi, že jsem Cikánka

Od roku 1995 jsem řadu let jako dobrovolnice pracovala v místě, které by většina lidí označila jako ghetto. Mimo jiné jsme spolu s dalšími organizovali pro děti tábory, trávili s nimi odpoledne čas, jezdili na výlety, doučovali je. Tehdy už existovaly školy, které byly základní a snažily se romské děti integrovat. V tom našem ghettíčku jedna taková byla, bohužel se postupem času proměnila v čistě romskou školu. Přesto se mezi dětmi, které chodily do zvláštní, a mezi těmi, které navštěvovaly tu segregovanou, vytvářel během let viditelný rozdíl. Jako prvňáci na tom byli dost podobně, ale nejpozději v páté, šesté třídě bylo vidět, že ti ze základky se lépe vyjadřují, mají lepší přehled o světě kolem sebe a mají vyšší sebevědomí. Zvláštňáci, obzvlášť ti nadprůměrně inteligentní a nadaní, propadali mnohem častěji drogám, které se tam daly pořídit stejně snadno, jako by je kupovali v supermarketu. Policie nezasahovala, ani když jsme ji my i obyvatelé ghetta na místa, kde jsou k sehnání, upozorňovali. Závislost na drogách s sebou přinášela potřebu získávat rychle peníze. A tak jsme sledovali, jak se z „našich dětí“ stávají prostitutky a prostituti. A jak začínají krást. První zatčení a odsouzení kluka, kterého jsem znala od malička, za „elpaso“ jsem hořce obrečela.

Nejdivnější bylo, že se vůbec nedal vysledovat mechanismus, podle kterého šly některé děti do základky a ty další do zvláštní. Někdy to bylo tím, že do zvláštní už chodili starší sourozenci, jindy zase tím, že si rodiče postavili hlavu a vydupali si přijetí na základku. Ale i relativně dobře situovaní a vzdělaní rodiče mohli mít první děti na základce, další ve zvláštní. Snad nejvíc mě zasáhl příběh Jany, velmi inteligentní a kultivované dívky, která vychodila osm a půl let základní školy, ale protože ji spolužáci šikanovali a smáli se jí, že je Cikánka, poprala se s nimi. Jako trest přišlo přeřazení na zvláštní školu. Kvůli posledním šesti měsícům neměla základní vzdělání a nemohla smysluplně pokračovat. Kdyby novela Moniky Horákové přišla o deset let dřív, mohla dnes mít aspoň maturitu. Utěšuje mě jedině to, že její děti chodí už na dobré školy a vzdělané budou. Jana se o to totiž postará. Z vlastní zkušenosti dobře ví, jak těžké to pro nevzdělané Romy je.

Až na třetí zvláštní školu

Diskutovaný seriál České televize Most! přináší kromě zuřivých debat těch, kteří ho milují, a těch, kdo ho kritizují, ještě řadu dalších, pro českou společnost bolavých témat. Herec Zdeněk Godla (43 let) je totiž jedním z těch, kteří vychodili zvláštní školu, a tím se mu uzavřela cesta ke vzdělání. Sám to vysvětluje tak, že byl darebák a že taková byla celá ulice. Vzali ho prý až na třetí zvláštní školu. Vysvětlení, že si za to mohl vlastně sám, je pro Zdeňka Godlu příznačné. Nikomu nic nevyčítá, je ochotný se smát sám sobě a nebere se nijak vážně. Snaží se za každou cenu vycházet vstříc a nebýt potížista, který si stěžuje.

Přesto je na místě otázka, co jsme to za společnost, když jsme odsoudili šestiletého kluka jen proto, že je Rom a že se narodil do složitých sociálních podmínek. Je zcela zjevné, že Godla není mentálně retardovaný, a i když byl možná sígr, vyrostl v dobrého člověka a není patologická osobnost. Díky jeho příběhu a otevřenosti se mohou názorně se zrůdností systému, který je schopný odepsat dítě, protože je romské, seznámit všichni. Dobrý stát a dobré školství by mělo umět pracovat i s dětmi, které jsou z problémového prostředí. Kvůli těm dětem, ale i kvůli sobě. Kvůli všem promarněným talentům, kvůli všem dětem, které se cítily nedoceněné a vydaly se na dráhu zločinu, případně úplně rezignovaly a staly se závislými na automatech, alkoholu a dávkách. Nebo jen žijí své životy ve věčném nedostatku, dluží lichvářům a nebankovním společnostem a jdou z jedné nejisté a špatně placené práce do druhé. Všechny děti, kterým se nedostalo vzdělání, se totiž slavnými herci stát nemohou.

V současné době jsou hlavním problémem vzdělávání romských dětí kromě dnes už také bývalých praktických škol i segregované školy. Ředitelé často nechtějí pod tlakem nejen rodičů, ale i učitelů, do svých bílých škol romské žáky přijímat, a tak končívají tam, kde je vezmou. Tedy v romských školách, které se jmenují už jen základní. Teoreticky sice mají možnost pokračovat dál, ale vzdělání, kterého se jim tu dostane, nebývá stejně kvalitní jako jinde. Školy si totiž mohou snížit úroveň povinných výstupů vzdělávání, definovaných rámcovým vzdělávacím programem pro základní školy. Problém tak sice průběžně přejmenováváme, ale v nějaké podobě a svých důsledcích přetrvává. V Brně a Ostravě dokonce existují iniciativy romských rodičů, převážně matek, které se snaží o to, aby jejich děti chodily do kvalitních základních škol. Některé případy končí až u soudu. Jiní rodiče zase podepisují, že jejich děti budou chodit do méně náročné školy, dobrovolně. Česká škola totiž přenáší tolik povinností a úkolů na rodiny, že to některé nezvládají.

Chceme, aby se snažili, ale nechceme je přijmout. A přesně tam to celé začíná. Přitom je zcela jasné, že když jim nedáme šanci, tak je venku opravdu nic nečeká. Kromě nízkých mezd, práce na černo, dluhů, gamblerství, alkoholu, drog nebo organizovaného zločinu.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image