Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proměna střední Evropy

Jak středoevropský imperativ napodobovat Západ vyvolal jen hlubokou nelibost.

V Kafkově novele Proměna se hlavní hrdina Řehoř Samsa jednoho rána probudí „z neklidných snů“ a sezná, že se „ve své posteli proměnil v nestvůrný hmyz“. Netřeba dodávat, že Samsovi jsou v šoku a nemají ponětí, co si počít s nestvůrou, v niž se jejich syn proměnil. Evropané tento pocit dobře znají. V roce 2018 si museli připustit, že Maďarsko a Polsko se ze slibných modelů liberální demokracie proměnily v neliberální, konspirativně majoritářské režimy. Nyní se zbytek Evropy musí rozhodnout, co si počne s prazvláštními tvory, s nimiž sdílí jednu domácnost.

Někteří Západoevropané si odjakživa stěžovali na volný pohyb lidí po EU; nyní si na něj stěžují i Středoevropané, i když úplně z opačných důvodů.

Nejprve však stojí za to zamyslet se nad tím, proč k těmto neliberálním proměnám vůbec došlo. Proč lidé, kteří se chápou jako Evropané, podporují revoltu proti Evropské unii a dávají průchod xenofobii a nativismu? A proč si liberálové napříč Evropou dávají s odpovědí tak načas? Problém je zčásti v tom, že u liberálních elit se dostavil stav sebeuspokojení, podpořený až příliš pevnou vírou v sílu institucí EU tváří v tvář populistickým kariéristům. A co je horší, tyto elity selhaly v tom, že si neuvědomily, že přitažlivost populismu je spíše psychologické než ideologické povahy.

Nápodoba Západu vyvolala jen nelibost

Abychom tuto středoevropskou proměnu lépe pochopili, musíme mít na paměti, že politický imperativ pro celou oblast už celých třicet let zní: „Imitovat Západ!“ Tento proces se označoval různými názvy – demokratizace, liberalizace, konvergence, integrace, evropeizace –, ale v podstatě šlo o snahu postkomunistických reformátorů importovat liberálně demokratické instituce, přejít na západní politicko-hospodářské rámce a veřejně se přihlásit k západním hodnotám. V praxi to znamenalo, že postkomunistické země se přinutily k tomu, přijmout dvacet tisíc nových zákonů a vyhlášek – z nichž ani jeden neprošel řádným projednáním v parlamentu –, jen aby vyhověly požadavkům pro vstup do EU.

Ukázalo se, že toto přijímání cizích modelů politické ekonomie má nečekané morální a psychologické nevýhody. Život toho, kdo napodobuje, začnou ovládat pocity nedostatečnosti, méněcennosti, závislosti a ztráty identity. Vytvářet a obývat důvěryhodnou napodobeninu idealizovaného modelu si žádá nekonečnou kritiku vlastní dosavadní identity. Když podobné sebezapírání zakouší celá země, zcela nevyhnutně se u ní dostaví ochromující pocit, že ji neustále někdo soudí. Koneckonců „uskutečnit ideál“ je už z povahy věci zhola nemožné.

Nepřekvapí proto, že uspořádání po roce 1989 vyvolalo hnisající nelibost. Dnes se z tohoto celonárodního resentimentu vyklubala hnací síla nativistické vlny valící se přes střední a východní Evropu. Jádro populistické kontrarevoluce spočívá v rozhodném odmítnutí imperativu napodobovat liberálně demokratický Západ.

Dalším přispěvatelem je masová emigrace ze středoevropských zemí coby důsledek vstupu do EU. Depopulace pomáhá vysvětlit, proč země, kterým tolik prospěly politické a hospodářské změny posledních dvou desetiletí, mají i nadále pocit jakési ztráty, ba dokonce traumatu. Mezi lety 1989 a 2017 například Lotyšsko, Litva a Bulharsko poztrácely 27, 23 a 21 procent svého obyvatelstva. Podobně tak od roku 2007 opustily svou zemi 3,4 miliony Rumunů – valná většina ve skupině do čtyřiceti let. V celé oblasti pak spojení stárnoucího obyvatelstva, nízké porodnosti a masové emigrace vyvolalo demografickou paniku, která nabyla paradoxního vyjádření ve strachu z afrických a středovýchodních uprchlíků (z nichž se nakonec ve střední Evropě usadili jen málokteří).

Kdo zůstal doma, život zrovna nevyhrál

Někteří Západoevropané si odjakživa stěžovali na volný pohyb lidí po EU; nyní si na něj stěžují i Středoevropané, i když úplně z opačných důvodů. Jako příklad si vezměme bulharského lékaře, který za vidinou lepších pracovních příležitostí na Západě opustí svou zemi. Vlastní zemi tak připraví nejen o vlastní nadání a dovednosti, ale také o investici, kterou podnikla do jeho vzdělání, a další formy společenského kapitálu. Milodary, které doktor zasílá zpátky svým vetchým rodičům, tuto ztrátu nenahradí.

To nás vrací k psychologickému rozměru středoevropské proměny. Žijete-li v zemi, kde se většina mladých lidí nemůže dočkat, až ji opustí, budete si vždy připadat jako budižkničemu bez ohledu na to, jak dobře se vám daří. Tento nevyhnutelný pocit ztráty a méněcennosti vysvětluje, proč se Polsko stalo výkladní skříní nového populismu. Stěží už sejde na tom, že tato země zaznamenává klesající sociální nerovnost, stoupající životní úroveň a v letech 2007–2017 i nejrychlejší růst v celé oblasti.

Coby hlavní zastánci imperativu napodobovat získali postkomunističtí liberálové pověst politických zástupců těch, kteří už nadobro opustili svou zemi. A mezitím začal západní systém, který měl pro střední Evropu sloužit jako model, čelit své vlastní krizi.

Nepřekvapí proto, že ti, kteří zůstali doma ve středoevropských společnostech, napodobování odmítli a začali bít na poplach kvůli depopulaci – nebo dokonce „etnickému mizení“. „Malý národ,“ jak jednou poznamenal romanopisec Milan Kundera, „je ten, jehož samotnou existenci lze kdykoli zpochybnit; malý národ může zmizet a je si toho dobře vědom.“ Středoevropané svět, v němž mizí celé kultury, už zažili. Spolu s nástupem rychlých technologických změn a hrozby masových pracovních přesunů pak začali na etnickou a kulturní diverzitu pohlížet jako na existenciální hrozby.

Třebaže už ztratili chuť imitovat, jsou si Středoevropané i tak dobře vědomi toho, že rozpad EU by jejich zemím přinesl nevýslovnou tragédii. Prohloubení rozdílů mezi Východem a Západem by depopulaci v ničem nezvrátilo, ohrozilo by však ekonomické vyhlídky střední Evropy. Výsledek je takový, že se celá oblast nachází ve stavu rozpolcenosti mezi neochotou hrát roli licoměrníka a obavou, že obratem k populismu může přivodit rozpad EU. Ať tak či onak, „neklidné sny“ střední Evropy se staly permanentní skutečností.

Autor je bulharský politolog. Je předsedou Střediska liberálních strategií v Sofii.

Z anglického originálu The Metamorphosis of Central Europe, publikovaného na stránkách Project Syndicate, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image