Ital Luca Guadagnino pravidelně jezdí na áčkové festivaly, jeho filmy získávají ceny a mívají dobré kritiky. Největší úspěch zatím zaznamenal s předloňskou romancí Dej mi své jméno, v níž fotogenické kulisy severoitalského venkova a chytlavý indie soundtrack tvořily rámec milostného vztahu mladíků Elia a Olivera. Guadagnino z něj zručně vydestiloval melancholické fragmenty první lásky, jež se svou posmutnělou krásou podobaly archeologickým nálezům, které z průzračných jezerních vod lovili protagonisté. Tato roztříštěnost byla záměrná, a ačkoli jde jen o variaci na romantické drama Před úsvitem, získal film dokonce Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. Přesto je Guadagnino spíš režisér subtilních nálad, který nevypráví kdovíjak rafinované příběhy. Hned svým dalším filmem ovšem vyzradil, že tyto ambice rozhodně má.
Dlouhé taneční sekvence zdařile tematizují napětí mezi pohybem a paralýzou, ale zároveň zavánějí lacinou esoterikou Carlose Castanedy, vzývající kolektivní pohyb jakožto cestu k transcendenci.
Když ohlásil, že chystá remake slavného hororu Daria Argenta, vyvolal tím překvapené reakce. Hororem je ale v posledních sezónách fascinováno mnoho režisérů a režisérek různých generací, jejichž filmy kolují festivalovým okruhem, včetně těch, pro které tento žánr dosud nebyl první volbou. Jako „epický environmentální horor“ popisuje svůj nový scénář třeba Lynne Ramsay, autorka svérázné variace na revenge filmy Nikdys nebyl. Režisérka ceněného mateřského hororu Babadook Jennifer Kent zase uvedla na letošním festivalu v Sundance svůj nový film The Nightingale. Tamtéž dorazili s hororem The Lodge Rakušané Severin Fiala a Veronika Franz a jejich krajanka Jessica Hausner, která už má ve své filmografii zajímavý horor Hotel, ohlásila snímek Little Joe, pojednávající o nebezpečné, geneticky modifikované rostlině.
Američanka v Berlíně
Na rozdíl od letního bezčasí předchozího filmu ukotvil Guadagnino svoji Suspirii do pochmurně mrazivého Berlína léta Páně 1977. Naivní Američanka Susie Bannion sem přijíždí studovat elitní taneční konzervatoř, kde záhadně mizí dívky a pak se ukáže, že jde tak trochu o čarodějnický coven. Vročení shodné s Argentovou Suspirií není jen symbolika, ale též racionální volba. Guadagnino si rozhodně zvolil dobu a místo s potenciálem. Město rozdělené berlínskou zdí, v němž se střetává možné s nemožným, je v umění a popkultuře zobrazováno jako vychýlený časoprostor, v němž se ztrácejí perspektivy a který vybízí k excesům. Stává se místem, které přirozeně generuje příběhy plné dvojníků, záměn a krizí identit. Zde to naneštěstí končí u trojrole Tildy Swinton, která nemá žádný vliv na děj nebo rozvíjení mysteriózní či hororové atmosféry a funguje jen jako pouhá kuriozita.
Guadagninovi se za jeho berlínskou vizi zámořská kritika občas směje a hodnotí ji jako snůšku euronoirových klišé. Tak zlé to ale zase není. Nekonečný liják původní Suspirie střídají zlověstná sněhová mračna, v jejichž stínech mizí pochmurná železobetonová architektura města a ztrácejí se předměty i lidé. Vše prostupuje motiv paralýzy a zvlášť působivé jsou její hororové konotace, kterým dominují háky na maso, komunikace prostřednictvím telepatie a surreálné snové vize připomínající filmy Petera Stricklanda nebo snímek Amer, jenž je poctou giallo estetice. Mohlo by to i fungovat, kdyby paralýza nepostihla také Guadagninovu tvůrčí metodu. Do pulpové zápletky původní Suspirie totiž násilně včlenil dějinná a politická témata od terorismu RAF až po holokaust. Celek se ale rozpadá a nedává úplně smysl. Těžko vyprávět komplexní existenciální drama při zachování DNA italského gialla, tj. filmů s přemírou necenzurovaného sexu a násilí, inspirovaných brakovými detektivkami se žlutým přebalem, které od šedesátých do osmdesátých let točili tvůrci jako Mario Bava, Lucio Fulci nebo právě Dario Argento a jež se Spojených státech staly úspěšným dovozním artiklem a inspiračním zdrojem tamního slasheru.
Mistři excesu
Argento ve své době i přes vizuální excentričnost natočil mimořádně soudržný film, v němž jednoduchými prostředky postihl složité děje. Už scéna, v níž tanečnice Susie prochází mechanicky se rozevírajícími dveřmi sterilní letištní haly s problikávajícími neony, evokuje nástup na scénu a celý prostor původní Suspirie je koncipován jako nekonečné jeviště členěné barevnými a světelnými kontrasty, vzory na tapetách, přepážkami, těžkými drapériemi a vitrážemi. Expresionistická perspektiva vlnících se chodeb taneční školy, plných tajných dveří a záhadných zákoutí, vyvolávala dojem živého organismu, který jako by dýchal a rytmicky se rozpínal. A právě těmito prostředky se dařilo proniknout ke složitějším významům a soustavně konfrontovat hrdinku s hrůzou z neznáma i zničujícího mateřského principu.
Guadagnino je rovněž mistr excesu, ale nedokáže mu vtisknout řád. Je to navíc tvůrce velkolepých stopáží a během 150 minut autisticky klopýtá přes různé styly, témata a podzápletky. Jeho vycizelované obrazy až příliš často připomínají moodboard z narychlo vytrhaných stránek Vogue. Vypadají tak dokonce i scény, které jsou na poměry dnešní kinodistribuce poměrně brutální nebo otevřeně odkazují na dobovou estetiku krve. Dlouhé taneční sekvence zdařile tematizují napětí mezi pohybem a zmíněnou paralýzou, ale zároveň zavánějí lacinou esoterikou Carlose Castanedy, vzývající kolektivní pohyb jakožto cestu k transcendenci. Na obojím má hlavní podíl Dakota Johnson v roli Susie, která ztrácí svůj bezkrevný výraz loutky na klíček pouze ve chvíli, kdy se dá do pohybu. Vypadá to, že Guadagnino by byl ideálním režisérem videoklipů, před pár lety si ostatně založil kreativní agenturu Frenesy, která se věnuje audiovizuální prezentaci luxusních značek.
Soundtrack Thoma Yorkea z Radiohead je sice podobně megalomanský jako celý Guadagninův projekt, rozhodně ale stojí za samostatný poslech. V osmdesátiminutovém dvojalbu se pocta starému zvuku italské progrockové kapely Goblin propojuje s Yorkeovými nápady a inovacemi. Vznikla pozoruhodná hororová mapa vzdechů, šepotů, výkřiků, nelidského chrapotu, sípání a skřípění, v níž se rozléhají kroky, ozvěny i zvuk masa taženého po podlaze. Škoda že se podobné přemostění s původní Suspirií nepodařilo najít i na úrovni celku. Guadagninův film s ní má bohužel společný jen název nebo jména některých postav. Jde o nevyrovnaný slepenec, který svou nabubřelou nesoudností nejvíc připomíná loňský Climax Gaspara Noého.
Autorka je filmová publicistka.