Syndikát bude takový, jaký si jej novináři udělají

Syndikát novinářů bude tento rok slavit třicet let své existence. Hovořili jsme s jeho současným předsedou Adamem Černým.

Foto: Pixabay.

Syndikát novinářů sdružuje okolo 1 800 českých novinářů. Najít aspoň jednoho z jeho členů mezi aktivními, zvlášť mladšími novináři, rozhodně není lehký úkol. Když už některý novinář ví, že Syndikát existuje, většinou je to jen díky mezinárodní press kartě, kterou organizace jako součást Mezinárodní federace novinářů v ČR vydává. Většina novinářů proto nevidí důvod do zkostnatělé instituce, vykazující navenek jen minimální činnost, vstupovat.

Když někdo vstoupí do Syndikátu, čekám, že má určitou představu a potřebu, aby se něco dělalo s novinařinou.

Za posledních deset let se však situace novinářů v České republice a prakticky po celém světě radikálně změnila. Syndikát novinářů by mohl sloužit jako místo k debatě o novinářské etice i proměně řemesla. Do Syndikátu jsem po dvou letech přemýšlení, zda to má smysl, nedávno vstoupil a při té příležitosti jsem se sešel s jeho současným předsedou Adamem Černým. Mluvili jsme o činnosti Syndikátu, jeho možnostech, majetku i o tom, proč je čekací doba na vstup jeden rok.

 

Má dnes Syndikát novinářů vytyčené konkrétní cíle, ke kterým by chtěl směřovat?

V devadesátých letech jsme si museli vybrat, jestli budeme profesní nebo odborová organizace. Rozhodnutí bylo, že nebudeme odbory, takže se nezabýváme sociálními otázkami, ale řešíme otázky týkající se novinářské profese: svobodu slova, svobodu přístupu k informacím, debaty kolem náhubkového zákona a podobně. S iniciativou Svobodu médiím jsme se pokusili prosadit změny v mediálních zákonech týkajících se Rad České televize a Českého rozhlasu, protože si nemyslíme, že fungují úplně dokonale. Teď jsme se vyslovovali ke zvláštní kandidatuře pana Štěpánka do Rady rozhlasového a televizního vysílání. Průběžně také vydávám na Twitteru reakce k záležitostem, které mi připadají důležité z hlediska mezinárodního novinářství.

Berete to tak, že dnes je Syndikát v dobrém stavu, nebo že je na čem pracovat?

Určitě by mohl být lepší. Klíč teď vidím v Praze. K pochopení je nutné se vrátit do devadesátých let, kdy média prosperovala. To nebudete pamatovat, ale po pádu režimu se otevřely nebývalé možnosti. Média byla docela silná a respektovaná, a když měl člověk problém v redakci, tak přešel přes ulici a kromě nové práce dostal možná i vyšší plat. Tenkrát byla spousta novin a spousta příležitostí a novináři neměli potřebu se sdružovat.

Tak to bylo zhruba do roku 2008…

V regionech je situace Syndikátu lepší, i v Praze už ale slyším od mladší generace, že by bylo dobré se sdružovat. Vstupují do situace, která je hodně nepříznivá. Lidé – a zvlášť politici – ale stále ještě nechápou, že dobré fungování médií je důležité i pro ně. Je složité jim vysvětlovat, jaký vliv má na stav médií v Česku to, že si dnes Google nebo Facebook bere nějakých osmdesát procent všech zisků z reklamy a tvůrcům obsahu jdou jen drobné.

Snažíte se o to, aby mladí novináři, kteří tu krizi cítí, do Syndikátu vstupovali? Co jim nabízíte?

Syndikát například ve spolupráci s Oldřichem Kužílkem z Otevřené společnosti nabízí konzultace pro případy, kdy instituce odmítají poskytnout informace. Kužílek je spoluautorem „stošestky“, zákona o poskytování informací, takže oni jsou schopni rychle a kvalifikovaně poskytnout konzultaci. Také si platíme jednu docela slušnou právní firmu, která poskytuje bezplatnou právní pomoc novinářům. Když jsem začal dělat předsedu naší organizace, říkal jsem, že Syndikát bude takový, jaký si jej členové udělají. Já nabízím prostor a jsem ochoten bavit se s každým, kdo má dobrý nápad. Sám samozřejmě taky vyvíjím nejrůznější aktivitu, ale hodně záleží na lidech. Když se chce někdo dát dohromady a podniknout nějakou akci, my jsme tomu otevření.

Když se bavím zvlášť s mladšími novináři, často se ozývá, že jim na české scéně i v jejich redakcích úplně chybí kurzy bezpečnosti komunikace nebo kurzy bezpečnosti pro reportéry v rizikových oblastech.

To je věc, kterou jsme rozjeli spolu s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky (NFNZ). Bohužel to nyní trochu usnulo, ale na jaře, po vraždě Jána Kuciaka na Slovensku, jsme kontaktovali ministerstvo vnitra a měli jsme domluvené, že se udělají kurzy bezpečného chování. Aby řekli ze svých zkušeností, co se má v jaké situaci dělat. Bohužel na ministerstvo přišel nový ministr, takže to jednání zatím nepokračuje.

Co s penězi?

Po roce 2015 vás žádali o podporu lidé z Reportéra a z Hlídacího Psa. Řekli jste jim, že tohle nejsou projekty, které jste ochotni podpořit.

Měli jiné představy. My nemáme prostředky, které by oni očekávali. Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ) je schopen dávat na jeden projekt třeba i půl milionu, ale to je mimo naše možnosti. Naše granty se pohybují do stovky tisíc.

Syndikát v roce 2015 vysoudil zhruba tři sta milionů korun jako náhradu za sídlo zbourané v šedesátých letech. I kdyby byla částka vložena do konzervativních fondů a výnosy z majetku by byly kolem dvou procent, tak je to šest milionů korun ročně. Jak tyto prostředky používáte?

Reálné výnosy jsou nižší. Dvě procenta jsme dostali jen u jedné instituce. Takže reálné výnosy byly poslední léta kolem procenta, možná těsně nad ním. A některé výnosy jsou na nule. Když se budeme pohybovat kolem jednoho procenta, ze tří set milionů máte zhruba tři miliony. Nějaké peníze jdou do územních sdružení a klubů, to je základ naší existence. Pak máme grantové programy od malých grantů ve výši dvaceti až pětadvaceti tisíc, jako je například soutěž středoškolských časopisů, až po podporu novinářské ceny. Také desítkami tisíc korun podporujeme soutěž Média na pomoc památkám, která existuje už dvaadvacet let.

Jakou částku tedy vydáte na granty?

Grantový program spolkne zhruba šest set tisíc.

Když vezmeme v úvahu, že výnos z majetku je okolo tří milionů ročně a více než milion vyberete na členských příspěvcích, takže samotná činnost Syndikátu vyjde na 3,4 milion?

Ne, to se tak nedá říct. Jen právní služby a nájemné jsou přes půl milionu, něco stojí účetní služby, něco posíláme jako členský příspěvek do Mezinárodní federace novinářů, a to jmenuji jen některé položky, které jsou v řádu stovek tisíc. My hospodaříme s přebytkovým rozpočtem – něco vždycky zbývá.

Kolik tedy činnost syndikátu může ročně stát?

Náklady na personální provoz jsou velmi malé. Platíme si zpracování účetních služeb a daní, je tu jeden vedoucí kanceláře a já to dělám zadarmo.

Pořád jsme u toho, že 2,5 milionů plus milion za příspěvky zůstává každoročně na všechno ostatní. Řekl jste, že si tu pronajímáte malý prostor, zaměstnance máte dohromady jednoho. Těch peněz pravděpodobně zůstává každoročně docela dost.

Polovina až dvě třetiny z nich jdou do územních sdružení a klubů.

To znamená, že přes 1,5 milionu korun jde do územních klubů.

Musel bych se podívat na rozpočet, ale hrubým odhadem je to zhruba takto.

Hodně novinářů, málo očekávání

Donedávna jsem byl na volné noze, a proto jsem v kontaktu s poměrně velkým množstvím redakcí. Když jsem se v nich ptal na Syndikát, buď o něm nikdo nevěděl, nebo těm lidem nedávalo smysl do něj vstoupit. Kdo jsou vaši členové?

Jde asi o 1 800 lidí. Mohl bych jmenovat lidi, kteří v Syndikátu jsou, a nedá se o nich říct, že by nebyli aktivními novináři.

Máte představu, kolik členů se novinařinou živí, nebo se jí věnuje systematicky?

Když ještě novinařina prosperovala, měli jsme podmínku, aby se každý, kdo chce vstoupit do Syndikátu, žurnalistikou živil na plný úvazek. Dnes už se ale novináři svým řemeslem neuživí. Takže nyní chceme, aby se naši členové novinařinou zabývali profesionálně na nějaké systematické úrovni.

Takže těch 1 800 lidí jsou všechno opravdoví novináři?

Aktivních členů je přes padesát procent. Ale to je velmi hrubý odhad. Občas slyším, že jsou u nás lidi, kteří už novináři nejsou, ale jsem si jist, že členská komise se každou přihláškou podrobně zabývá, a když má pochybnosti, tak odmítne. Vy byste samozřejmě mohl průběžně kontrolovat, zda ti lidé jsou stále novináři. Pak vám ale zaručuji, že když se budete kvalitního novináře stále ptát, jestli je pořád ještě novinář, tak se vám na to vykašle.

Když se Syndikát vyjadřuje k mediálním krizím, koho vlastně zastupuje? Mezi novináři, které znám (z Deníku N, iRozhlasu, České televize, Alarmu nebo celé Economie), jsou jen dva členové Syndikátu. Proto by mě zajímalo, za které novináře Syndikát hovoří.

Já jsem vám vysvětloval, že v Praze je situace nejsložitější. Jmenoval jste instituce, které jsou v Praze a zaměstnávají pražské novináře. Jsou většinou tak velké, že v nich stále ještě přežívá pocit, že abych se obhájil, stačí mi samotná instituce, pro kterou pracuji.

Můžete mi tedy vyjmenovat redakce nebo instituce v regionech, ať mám představu, o čem se bavíme?

Třeba náš místopředseda Dalibor Chvátal dělal pro lupu.cz a je z Ostravy. Miloš Šenkýř, člen řídícího výboru, pracoval v rozhlase v Brně.

Takže regiony jsou Brno a Ostrava?

Když mluvím o regionální žurnalistice, tak tím myslím hlavně žurnalistiku mimo centra.

Mimo Prahu, Brno a Ostravu třeba?

Třeba.

Můžete mi jmenovat některou z těch institucí, které jsou mimo Prahu, Brno a Ostravu?

Máme organizaci třeba i ve Zlíně. Tam je paní Bubeníková. Neřeknu vám z hlavy, kde pracuje.

Můžete jmenovat média, v nichž pracují vaši členové?

Jak říkám, v Praze jich nenajdete tolik, ale i v Praze určitě jsou. Třeba fotograf Tono Stano je naším členem. Nebo Daniel Anýž. Mohl bych zmínit i další jména, například fotografy Josefa Koudelku a Tomkiho Němce, dokumentaristu Filipa Remundu, Jana Šmída, zpravodaje ČT v Paříži, Ivana Kytku z Londýna nebo Jaroslava Šonku.

Měsíčně vám prý chodí desítky nových přihlášek. Máte představu, proč sem přicházejí a co pro zájemce pak může reálně znamenat, že jsou členy syndikátu?

Já s nimi mluvím jen výjimečně. Když sem někdo přijde a na něco se ptá, tak si s ním promluvím, protože mě zajímá, co od toho čeká. A musím říct, že někteří z nich jsou novináři zcela evidentně, ale nemají od toho kupodivu velká očekávání.

Takže to, že zaplatí členský příspěvek, je pro velké množství z nich konec aktivity?

Pro leckteré z nich. Ale myslím si, že to je obecný problém, který se týká ochoty lidí osobně se angažovat.

Neptám se, co očekáváte od Syndikátu, ale co pro něj uděláte

Snad jediná věc, již si novináři, které znám, reálně spojují se Syndikátem a o niž mají zájem, je mezinárodní press karta. K čemu je dobrá?

Když v Česku kdokoli půjde někam jednat z velkého média, stačí mu karta jeho instituce. Ve chvíli, kdy ale překročíte hranice, už ale tato karta nefunguje. Když Dan Anýž přijel do Ameriky, karta z Economie mu nezaručovala vůbec nic. S naší kartou se může akreditovat kdekoli.

Jak dlouho po vstupu lze o mezinárodní press kartu zažádat a reálně ji získat?

Tak do měsíce. Podmínky jsou jednoduché. Musíte předložit přihlášku a dát potvrzení zaměstnavatele, že pracujete. Ale to nemusí stačit, protože dnes hodně lidí má nějaký server a zaměstnávají se sami. Pak je třeba předložit ukázky své práce, aby bylo vidět, že se té profesi věnujete. Karta Mezinárodní federace novinářů platí dva roky. Doporučoval bych ji hlavně těm, kteří jezdí do rizikových oblastí.

Čekací lhůta na vstup do Syndikátu je dost dlouhá – jeden rok. Proč?

Ta čekací lhůta funguje jako pojistný mechanismus. Když jsme vysoudili zmíněné prostředky, musíme se zařídit tak, abychom předešli případnému riziku, že se nám přihlásí víc lidí a pokusí se vyvolat nějaké nežádoucí změny, když to řeknu slušně. Ale čekací doba je jen symbolická. Člověk nemá hlasovací právo, ale jinak může dělat cokoli.

Když se přihlásím, dostanu tedy vyrozumění a seznam událostí, kterých se můžu v nejbližší době jako člen zúčastnit?

Můžete se přihlásit do územního sdružení, do existujícího klubu, nebo si založit svůj klub. Je tu klub fotoreportérů, klub kultury nebo územní sdružení, která pokrývají celou republiku. Některé pobočky jsou slabé, jinde jsou funkční. Kdybych měl příležitost mluvit s každým, tak se neptám, co očekáváte, že pro vás udělá Syndikát, ale co pro něj uděláte vy. Musíte mít přece důvod, proč do Syndikátu vstupujete. Syndikát není spořitelna. Neznamená to, že člověk musí dostat své peníze zpátky. Když někdo vstoupí do Syndikátu, čekám, že má určitou představu a potřebu, aby se něco dělalo s novinařinou.

Jedna z věcí, která mě poprvé přivedla k přemýšlení o Syndikátu, byla představa sdružení novinářů, které garantuje, že členové mají vysoký standard a dodržují jasný etický kodex. Když jej poruší, tak letí ven. Zároveň aktivně vede debatu o stavu novinářské scény, pořádá vzdělávací akce. Syndikát jako garant kvality svých novinářů…

My především chceme, aby k nám vstupovali novináři, kteří sami chtějí, aby ta profese byla kvalitní. Naše etická komise nefunguje tak, že by každý den četla média a řešila správnost textů. Až na výjimky řeší hlavně došlá podání.

Řešit především podání mi přijde v pořádku. Moje myšlenka spočívala spíš v tom, že by se z členství v Syndikátu stala respektovaná značka.

To můžete udělat. To je cíl. Ale je to cíl, ke kterému se blížíte, ale nikdy ho nemáte definitivní. To je dáno dobrovolností spolku.

Existují ale konkrétní kroky, které by k tomu vedly? Přemýšlíte nad nějakým postupem, jak vytvořit značku, která říká, že být novinář ze Syndikátu něco reálně znamená?

Loni tu byl frapantní případ Karla Slezáka, který ve volebním štábu prezidentského kandidáta Miloše Zemana fyzicky napadl novináře, potom se sice přišel do kanceláře Syndikátu osobně omluvit, ale my jsme zareagovali okamžitě a v souladu se stanovami přišel o členství.

Smetí na sítích, ale web bude

Proč má facebooková stránka Syndikátu jen padesát sledujících?

Facebook jsme zrušili, protože ho nepokládám za dobré médium. Tam je osmdesát procent smetí. Pokud na něco reaguji, tak na Twitteru. Ale i tam lidé sdělují věci, které nejsou moc zajímavé.

A jak tedy o sobě Syndikát může dát vědět?

Já říkám, ze sítí jsem si vybral Twitter. Tam reaguji skoro každý den.

Ale ani tam nejsou interakce příliš zásadní. Dejme tomu, že někdo opustí fakultu žurnalistiky, kde teoreticky slyšel o Syndikátu, ale v reálném prostoru na něj nikde nenarazí. Pro mě je otázka, jak se o Syndikátu a možnostech zapojení může člověk dozvědět?

To je otázka přístupu. Za sebe můžu říct, že jsem byl v Newsroomu [specializovaný pořad na České televizi věnující se médiím – pozn. VB] třeba desetkrát. Takže když se někdo věnuje médiím, mohl mě zaregistrovat, jak se vyjadřuji za Syndikát ke všemu možnému.

Co pokládáte za hlavní nebo nejdůležitější projekty, kterých se Syndikát nyní účastní?

Myslím, že hlavní problém, jemuž je třeba věnovat pozornost, je zhoršující se situace médií, abychom neskončili jako v Polsku nebo v Maďarsku.

A co proti tomu Syndikát dělá?

Můžete o tom mluvit, můžete dávat lidi dohromady, můžete o tom diskutovat a dávat najevo, že se něco děje. Když kandidoval pan Štěpánek do Rady rozhlasového a televizního vysílání, ozvali jsme se proti tomu. V takových situacích se musíme projevit. Jako novináři můžete těžko dělat něco jiného.

Když tu máme Syndikát jako organizaci, která má dostatečné prostředky pro své fungování, tak bych čekal, že půjde do té debaty aktivněji. Když jsem si hledal na internetu zmínky o Syndikátu, byla to většinou citace jedné věty v odpovědi na nějakou otázku. Ať už kolem Jána Kuciaka nebo různých mediálních krizí.

K některým věcem jsme dávali delší stanoviska. Že si k tomu někdo vybral jednu větu, za to já nemůžu. Takový je mediální provoz. Když byla na podzim kauza kolem mladého Babiše, tak jsme dávali docela jasné stanovisko. Že si z toho Echo24 vyndá dvě věty, s tím nic nenadělám. Ale právě k této kauze jsem v ČT24 byl snad hodinu.

Jakým způsobem jinak komunikujete?

Tiskovými zprávami, které pak zveřejňujeme na našich stránkách.

Takže člověk, který chce znát pozici Syndikátu, musí být aktivní a hledat? Ten web je totiž velice nepřehledný…

Na jeho změně se pracuje.

A kdy bude nový web?

Začali jsme na tom dělat na podzim, letos by měl být hotový.

Co jsou z pohledu Syndikátu zásadní věci, na kterých se budete podílet v roce 2019?

Budeme slavit třicet let a budeme si připomínat, co se dělo. Včera jsem kvůli tomu měl zrovna schůzku s lidmi z Otevřené společnosti. Je to příležitost podívat se na to, co se s médii v Česku stalo za těch třicet let. Jaká byla očekávání, jaká je realita a jaká jsou rizika do budoucnosti.

Takže můžeme čekat nějakou konferenci?

Určitě něco takového připravíme. Ale nejen to.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image