Před více než třemi týdny se Juan Guaidó dostal na mezinárodní scénu, když se sám jmenoval prozatímním prezidentem Venezuely. Co jsme se od té doby dozvěděli? O Guaidóovi se objevilo mnoho informací, ačkoli před protesty z 23. ledna jej skoro nikdo neznal. Průzkum provedený před jeho nástupem do funkce dokonce ukázal, že o něm nikdy neslyšelo ani 81 procent Venezuelanů. Guaidó se na svou politickou kariéru připravoval v prostředí konzervativních kruhů na Katolické Univerzitě Andrés Bello v Caracasu a v roce 2007 se zapojil do studentských protestů, které vypukly poté, co se vláda Huga Cháveze rozhodla neprodloužit koncesi mediální společnosti RCA, hrající hlavní roli v protichávistickém puči z roku 2002. Guaidó studoval na Univerzitě George Washingtona u předního latinskoamerického neoliberálního ekonoma Luise Enriqua Berriatrize, bývalého výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu. Guaidó se v minulosti na sociálních sítích chlubil svojí účastí na pouličních bouřích a z jeho twitterového účtu uniklo (nyní již smazané) video, které potvrzuje jeho účast na násilných protestech Guarimba z roku 2014, při nichž zahynulo 43 lidí. O tři roky později protesty Guarimba vypukly znovu. Tehdy došlo k velkým škodám a bylo zabito 126 lidí, včetně kolemjdoucích, policistů, Chávezových fanoušků i opozičních protestujících.
Opozice také obchází ústavu a čelí podezření z korupce
Guaidó byl v roce 2015 zvolen do Národního shromáždění (Asamblea Nacional) za stát Vargas, kde jako kandidát opoziční strany Voluntad Popular získal 26 procent hlasů. Po třech letech byl jmenován předsedou Národního shromáždění v rámci koalice opozičních stran (známou pod zkratkou MUD), která v něm získala většinu po drtivém vítězství ve volbách v roce 2015. V koalici se jednotlivé strany střídají v nominaci svých členů na předsednické křeslo v Národním shromáždění a ke střídání dochází vždy na konci roku. Je proto důležité připomenout, že Guaidó nebyl nikdy formálně zvolen předsedou Národního shromáždění, což média často ignorují.
Měli bychom být na pozoru, když je konsenzus mezinárodního společenství používán jako nástroj k upevnění ekonomických a zahraničněpolitických zájmů USA.
Předseda Národního shromáždění plní podle venezuelské ústavy důležitou roli. Není totiž jen předsedajícím úředníkem, ale podle článku 233 se také automaticky stává prozatímním prezidentem v situacích, kdy prezident či viceprezident přestává být schopen vykonávat svoje povinnosti. Jedná se o smrt, vážné onemocnění, referendum či „odstoupení z pozice“. Právě tuto poslední možnost využila opozice v pokusu o vytlačení Madurovy vlády. Příčinou bylo Madurovo kontroverzní rozhodnutí, kterým odebral pravomoci Národnímu shromáždění, a to krátce poté, co v něm získala většinu opozice. Maduro však Národní shromáždění nahradil nově jmenovaným Národním ústavodárným shromážděním (Asamblea Nacional Constituyente) poté, co Nejvyšší soud konstatoval, že samotné Národní shromáždění pohrdá ústavou. Původní Národní shromáždění totiž odmítlo uznat rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení platnosti voleb čtyř opozičních poslanců ze státu Amazonas, jež bylo podloženo uniklými nahrávkami dokazujícími kupčení s hlasy. Národní shromáždění tři z těchto poslanců jmenovalo do úřadu i přes zmíněná obvinění a nesouhlas Nejvyššího soudu.
Důvodem vstřícnosti Národního shromáždění vůči třem poslancům byla možnost získat rozhodující většinu při hlasování. Díky těmto třem hlasům opoziční síly získaly výhradní kontrolu nad legislativou, což byl klíčový motiv, kvůli němuž Maduro zbavil Národní shromáždění moci. Legitimitu nového Národního ústavodárného shromáždění neuznávají Guaidó, zmíněná opoziční koalice MUD ani jejich zahraniční spojenci. Tvrdí, že Maduro nebyl legitimně zvolen, a fakticky tak „odstoupil“ z funkce. Legitimitu původního Národního shromáždění zase neuznává Maduro společně s Nejvyšším soudem, Národním ústavodárným shromážděním a se zástupci socialistických samospráv, kteří tvrdí, že Maduro svůj post nikdy neopustil. Situace je zkrátka velmi chaotická.
Chybí přesvědčivé důkazy o zneužívání voleb
Volby do Národního ústavodárného shromáždění proběhly poprvé během loňského května a utrpěly nízkou volební účastí. Navíc je opozice bojkotovala, navzdory vytrvalým pokusům najít shodu při jednáních v Dominikánské republice, které však zástupci opozice náhle opustili. Bojkot těchto voleb tak ve výsledku znamenal předání téměř veškeré moci nad novým Národním ústavodárným shromážděním vládním silám. Volby byly v zahraničí kritizovány jako nelegitimní, falešné a zkorumpované. USA dokonce prohlásily, že neuznávají ani výsledky voleb, které se konaly o několik měsíců dříve. Přesto neexistují téměř žádné důkazy o faktickém zneužití voleb, částečně kvůli tomu, že pozorovatelé z OSN a z Carter Center, kteří dříve popsali venezuelský volební proces jako „nejlepší na světě“, se těchto voleb odmítli jakkoli zúčastnit. Organizaci amerických států Maduro obvinil z vměšování do venezuelských záležitostí a jejím členům byl zakázán vstup do země. Mezinárodní pozorovatelé nezaznamenali žádné nekalé praktiky a volební proces se od minulých voleb, v nichž získaly většinu opoziční strany, prakticky nezměnil. Nízká volební účast je však nepochybně výrazem nedůvěry venezuelského lidu k nové ústavě a projevem odporu vůči protlačování ústavních změn.
Ústava říká, že prozatímní prezident musí vypsat volby nejpozději do jednoho měsíce, jinak bude obviněn z pohrdání ústavou. Jednou z prvních akcí opoziční koalice MUD v Národním shromáždění bylo právě prodloužení této lhůty na maximální dobu dvanáct měsíců. Lhůtu lze tímto způsobem prodloužit jen v případě, že je uspořádání voleb technicky nemožné. Guaidó se rád odvolává na platnost ústavy, která ale v tomto případě legitimitu jeho jednání nezaručuje. Kromě toho se objevují pochybnosti ohledně dvanáctiměsíční lhůty. Pokud si dnes opozice lhůtu takto prodloužila, co jí zabrání v podobném prodlužování v budoucnu?
Platnost současné ústavy navíc pozastavil Maduro. Ten pracuje na ústavě nové, která zahrnuje i fungování nového Národního ústavodárného shromáždění. Z hlediska ústavního práva je situace extrémně nepřehledná. Zásadní problém ovšem pro Madura nepředstavuje samotná snaha vytvořit novou ústavu. S tou ostatně přišel i Hugo Chávez, když byl v roce 1999 zvolen. Nejprve ale svolal lidové referendum o tom, zda má být tato nová ústava vytvořena, a získal v něm širokou podporu. Kvůli změně ústavy se pak musely znovu opakovat prezidentské volby a Chávez je vyhrál s ještě větší převahou. Maduro ovšem tak silný mandát nemá. Nikdo se neptal, jestli si lid novou ústavu skutečně přeje. Přesto Maduro v roce 2018 vyhrál prezidentské volby s přibližně třemi miliony hlasů, které představují zhruba 31 procent celé populace Venezuely. Tato čísla se můžou zdát nízká, ale i třeba Donalda Trumpa zvolilo pouze 26 procent populace USA a Baracka Obamu zhruba 32 procent.
Guaidó není sjednotitel země
Mezinárodní podpora pro Guaidóa má jeden velký problém (hlavně v souvislosti s agresivním postojem USA). Je sice evidentní, že existuje velká část populace, která je v opozici vůči Madurovi, případně se staví proti jeho činům z poslední doby; skutečně se lze domnívat, že kdyby se opozice zúčastnila prezidentských voleb v minulém roce, mohla je snadno vyhrát. Jenže je zkreslující tvrdit, že celou zemi sjednocuje Juan Guaidó – jeho strana bývá ostatně častým terčem kritiky, stejně jako ta Madurova, zejména kvůli organizaci demonstrací Guarimba, které bývají označovány jako extrémní a násilné. Výzkumy tvrdí, že pouze dvacet procent veřejnosti podporuje radikální opozici, protože „lidé nechtějí válku, ale prostě řešení situace“. Napříč západními médii často zaznívá názor, že odpor k Madurovi automaticky znamená podporu Guaidóa, jenže tahle spojnice nefunguje. Stačí se podívat na Twitter, kde mnohé akce na podporu vlády svoji účastí převyšují shromáždění příznivců Guaidóa a opozice. Velké protimadurovské protesty střídají akce na podporu Madura a bolívariánského projektu. Média často ukazují jen jednu stranu mince. Bylo by dost naivní si myslet, že Venezuelané z nižších tříd, účastnící se poslední dvě dekády budování bolívarské revoluce, by bez boje akceptovali definitivní krach tohoto projektu. Hrozba občanské války je proto větší než kdykoli předtím.
USA ale navzdory tomu usilují o změnu venezuelského režimu a stále hrozí, že „všechny možnosti zůstávají ve hře“. Taktika USA spočívala v zavádění ekonomických sankcí a v poškozování mezinárodní reputace Venezuely, což ve výsledku odradilo řadu potenciálních investorů a prohloubilo krizi, která je nyní dobře zdokumentovaná. Zájem USA o Venezuelu je pochopitelný. Venezuela má největší ropné zásoby na světě. Poradce Donalda Trumpa pro národní bezpečnost John Bolton, jenž má na rukou krev z Iráku a Afghánistánu, přiznal, že hlavním cílem USA je získat přístup k ropě. Guaidó současně uvedl, že kdyby se skutečně stal prezidentem, zavede šokové ekonomické reformy a jako první přijde na řadu privatizace ropného průmyslu. Vláda Venezuely byla mnoho let trnem v oku USA pro snahy o politické a ekonomické sjednocení Latinské Ameriky, a také kvůli tvrdošíjné kritice americké zahraniční politiky. Chávezovy projevy na půdě OSN, označující George W. Bushe jako ďábla, mají dnes už legendární status. USA proto pochopitelně dlouhodobě sympatizovaly s venezuelskou opozici, a podpořily vojenský převrat z roku 2002, který vedl k dočasnému svržení Cháveze. Je proto naivní věřit, že hlavním zájmem Donalda Trumpa, Johna Boltona, Marca Rubia a Elliota Abramse je „řešení humanitární krize“ ve Venezuele.
Venezuela slouží k zakrývání krize neoliberalismu
Spojeným státům se podařilo zorganizovat široké uznání Guaidóova prozatímního prezidentství, společně s Kanadou, Brazílií, Kolumbií, Argentinou, pravicovými vládami v Latinské Americe a předsedou Organizace amerických států (OAS). Podpora tohoto kroku ale rozhodně nebyla náhodná. Je zřejmé, že Guaidó den před svým jmenováním do funkce prozatímního prezidenta byl v kontaktu s viceprezidentem USA Mikem Pencem. Pence Guaidóa ujistil, že má plnou podporu Bílého domu. Guaidó také absolvoval tajnou schůzku s ministrem zahraničních věcí Mikem Pompeem. (Ten později jeho jméno zkomolil na „Guido“, v čemž se ukázalo, jak snadno je Guaidó pro vládu USA zaměnitelný.) Podle listu Wall Street Journal byly události 23. ledna výsledkem mnoha týdnů plánování a diskusí mezi „zástupci USA, spojenci, zákonodárci a klíčovými postavami venezuelské opozice včetně pana Guaidóa“.
Reakce Evropské unie byla neuspokojivá, ale předvídatelná. EU vznesla symbolické ultimátum o uspořádání předčasných voleb do osmi dnů, ačkoli bylo od začátku jasné, že nebude splněno. Postoj EU byl chabým pokusem o zaujetí demokratičtějšího postoje než USA. Státy EU se ale k situaci nevyjádřily tak jednohlasně. Irsko, Itálie a Řecko odmítly uznat Guaidóovo prozatímní prezidentství a žádaly pokračování rozhovorů mezi opozicí a vládou. Spolu s USA podpořila Guaidóa očekávaně také vláda Velké Británie. Britský ministr zahraničních věcí Jeremy Hunt na Twitteru napsal, že situace ve Venezuele ukazuje, jak by vypadala budoucnost Británie, kdyby se k moci dostal Jeremy Corbyn. Příklad Venezuely je velmi cenný pro všechny neoliberální ideology. Ti totiž můžou Venezuelu použít jako exemplární případ nefunkčnosti socialismu, ačkoli ignorují historické souvislosti a odvádějí tím pozornost od mnohem hlubšího problému, kterým je současné rozpadání ekonomicko-politického konsenzu neoliberálních modelů (nejen) na Západě.
Měli bychom být na pozoru, když je konsenzus mezinárodního společenství používán jako nástroj k upevnění ekonomických a zahraničněpolitických zájmů USA. Pochybnosti vzbuzuje také mediální obraz událostí ve Venezuele, v němž zcela chybí vyváženost. Je nutné podpořit venezuelský lid a žádat, aby se vlády západních zemí nevměšovaly do tamní situace, která vyžaduje smír a dialog. Musíme důsledně odmítnout možnost zahraniční intervence. Guaidó je podle svých slov ochoten připustit možnost vojenské intervence pozemních sil USA. Už jen kvůli tomu je třeba i v něm spatřovat nebezpečnou osobu.
Autor je publicista.
Z angličtiny přeložil Jan Sůsa.