Volný trh krizi bydlení nevyřeší

Rozhovor s ředitelem organizace R-Mosty Jakubem Čihákem o absenci politiky bydlení, starostech lidí na okraji i o tom, co se sociální situací lidí udělá další ekonomická krize.

Česká republika má jeden z nejmenších nájemních bytových fondů v Evropě. Na koho to nejvíce dopadá?

Od sametové revoluce se podíl tehdy státních bytů, později obecních, snižoval. Nebylo to však vyloženě proporční snižování, každá obec si o tom rozhodovala sama, tudíž máme dnes obce, které podíl těchto bytů mají poměrně vysoký, ale také obce, které ho mají velmi nízký. Některé obce vykazují dokonce snahu žádné byty nemít. Po celých těch skoro třicet let to nejvíce dopadá na lidi, kteří jsou v některých ohledech slabší: socioekonomicky, ale i v dalších kompetencích, které jsou k získání a udržení kvalitního bydlení důležité. Dá se říct, že jde o lidi, kteří z velké části tvoří naši klientelu – jsou to lidé z etnických menšin, lidé s kombinací duševního onemocnění a  socioekonomického vyloučení, tělesně postižení, lidé zatížení exekucemi a dluhy, samoživitelky nebo lidé propuštění z výkonu trestu. Prostě ti, kterým se v dnešním světě už tak nežije zrovna nejlíp. A bydlení se pro ně stává čím dál tím méně dostupné, protože obecně klesá podíl nájemních bytů a tím roste jejich cena.

Jaké možnosti takovým lidem nabízíte, jaká je vaše praxe?

My se v R-Mostech snažíme držet profesní standard, takže i bydlení řešíme skrz zavedené, registrované sociální služby. Snažíme se, aby ohrožení lidé potřebovali naše služby po co nejkratší dobu. Například projekt Férové bydlení navazoval na standardizované služby proto, že asistenci v oblasti bydlení pro lidi, kteří nemají speciální zdravotní omezení, podle klasických registrovaných služeb nejde provádět. Lidé v krizi bez zdravotního handicapu nemůžou tyto služby využívat. Proto jsme se rozhodli vytvořit nezávazný projekt za podpory Úřadu vlády, a to nám rozvázalo ruce. Začali jsme vstupovat na trh s byty, komunikovat s majiteli, poskytovat oběma stranám mediační službu a zároveň se snažíme dávat klientům v bytech co největší svobodu a spolu s tím i zodpovědnost. Snažíme se, aby si každý klient po čase byl schopen udržet bydlení sám. Samozřejmě jsme ale připraveni pomoci, kdyby se cokoliv stalo.

Proměnila vaše mnohaletá praxe pohled na to, co má bydlení být, jakou roli v našich životech hraje?

Myslím si, že bydlení není ani za odměnu, ani něco, co by mělo automaticky patřit k lidským právům. Z pohledu sociálních pracovníků se na něj takto opravdu nedá pohlížet. Bydlení je prostě základní předpoklad k tomu, aby lidé mohli vůbec fungovat. Je to tábor, který nám umožňuje dělat všechno další. Bez něj ty návazné věci – shánění práce, seberozvoj, vzdělání nebo i lepší životní styl – nemůžou fungovat. Ať si někdo zkusí na ubytovně, kde je na desítky lidí jediná koupelna, budovat svou profesní kariéru, třeba žehlit každý den oblek. Nebo vštěpovat svým dětem, že nejdůležitější věc na světě je vzdělání, když právě tyto děti neznají nic než další nevzdělané chudé rodiny, často etnicky segregované, a jednu budovu, kde se všichni tísní.

Podle evropských tabulek je ohrožen bezdomovectvím každý, kdo na bydlení vynakládá víc než čtyřicet procent svých příjmů. Já si myslím, že málokdo v Praze bude pod touto hranicí.

Bydlení je jednoduše nástroj k saturaci základních životních potřeb: bezpečí, možnosti se v klidu vyspat, mít něco trvalého a díky tomu dělat všechny další věci. Bez bydlení to nejde. Data z ministerstva práce ukazují, že stres spojený s nejistým bydlením navíc extrémně dopadá na schopnost dětí soustředěně vstřebávat informace a učit se. Podobně je to s prací dospělých. Ano, jsou extrémně silné osobnosti, které zvládají žít v lese v hamace a ještě chodí vykládat kamiony nebo dokonce dělají práci středního managementu, ale to není nic, od čeho by se měla odvozovat norma. Práce jednoznačně následuje až po bydlení a momenty jeho stability ji ovlivňují.

To, o čem mluvíte, potvrzuje i evaluace brněnského projektu Rapid Re-Housing. Ta prokázala, že podpora bydlení pro chudší nebo znevýhodněné nejenže šetří peníze z veřejných rozpočtů, ale má i přímý vliv na duševní zdraví klientů. Přijde mi, že tento rozměr dnes zanedbáváme. Považujete vy tuto oblast za důležitou?

Zcela určitě. Stabilní bydlení představuje obrovský soubor uklidňujících faktorů, které postupně vedou ke snížení stresové hladiny a pochopitelný je i dopad na fyzické zdraví. Tyto oblasti jsou úzce provázány. A co se veřejných financí týče, na sociální inkluzi vydělají v důsledku skutečně všichni.

Hodně se teď mluví o „krize bydlení“. Sociologové David Madden a Peter Marcuse ve své knize Na obranu bydlení vysvětlují, že tato krize je nižším třídám vlastní, je to danost, nikdy nekončící kontinuita. Dokládají to na historickém vývoji této problematiky a kritizují střední a vyšší třídu i vládnoucí elity, že bydlení nechránily ani tehdy, když byly jejich potřeby saturované. Co by mohlo pomoci tuto dnešní krizi řešit s trvalejším a širším dopadem a jak zařídit, aby vše nestálo jen na bedrech neziskových organizací?

Předně chci říct, že outsorcing sociální práce a mnohdy i sociální péče na neziskovky v takové míře, v jaké se odehrává dnes, není ideální. Veřejná správa si nechává ujet vlak, neziskový sektor dnes supluje řadu věcí. Pokud si municipalita najme profesionály na zajištění kvalitní sociální služby ve své lokalitě, je to určitě v pořádku, ale třeba právě bydlení by měly řešit ty nejmenší správní jednotky, a ne neziskový sektor. Už jen proto, že obce mají nejlepší přehled o svých obyvatelích, o tom, kdo potřebuje jaký typ pomoci. Proto považuji například za velice nešťastnou reformu agendy hmotné nouze a sociální podpory přenesením na úřady práce.

Zlepšilo by současnou situaci schválení zákona o sociálním bydlení?

Určitě by to pomohlo, zvláště, kdyby se schválil návrh MPSV z roku 2016. Ale hlavně je naprosto nezbytné, aby se okamžitě začaly stavět byty. Nejenom v Praze je spousta brownfieldů, bytů v dezolátním stavu, nevyužívaných nemovitostí. Ale vyhovujících bytů je málo, kdežto lidí, kteří je potřebují, zase dost. I proto je debata o dostupnějším bydlení pořád dost akademická a fyzická řešení se vzdalují.

Čím si vysvětlujete, že právě starostové obcí tak brojili proti zákonu o sociálním bydlení? A proč jsou sociální opatření u nás vnímána a priori pejorativně, jako „věc pro Romy“, ačkoliv jejich cílem je pomáhat?

Přestože jsem znal mnoho starostů a starostek, kteří zákonu celkem fandili, tento pohled určitě vévodil tomu negativnímu vox populi v roce 2016. Tvrdilo se, že je to „proromský zákon“. Jenže dnes je situace jiná, s bydlením má problém i střední třída a všichni už vidí, že bytů je v některých lokalitách zoufalý nedostatek. My jsme už tenkrát říkali, že zákon o sociálním bydlení nemá podporovat jen extrémně chudé nebo jedno vybrané etnikum. To je nesmysl, zhoršoval by se sociální smír a solidarita s vyloučenými Jde o to, že dnes není kvůli absenci zákona páka, která by dokázala ty ne úplně zodpovědné samosprávy přimět k tomu, aby ve svém regionu řešily špatnou situaci na trhu s bydlením standardizovaným a profesionálním způsobem.

Žádný volný trh, ani jeho pomyslná neviditelná ruka, tuto krizi sám nevyřeší, už proto, že bytů je zkrátka omezené množství a substandardní alternativy života v obcích jsou – zaplaťpánbůh – regulovány spoustou předpisů. Jak ale motivovat obce k tomu, aby se o politiku bydlení znovu začaly zajímat? Paradoxně právě poctivé obce totiž mohou být trestány za svůj proobčanský přístup na poli bydlení – protože může docházet k jejich zahlcování. Z těchto důvodů by problém samozřejmě bylo logické řešit centrálními a pro všechny stejně platnými  zákony. Koneckonců: nebyli bychom první stát v Evropě, který má zákonem ošetřené bydlení. Jenže tu šanci jsme na dlouhý čas propásli.

Dnes jsme v období ekonomické konjuktury. Nebojíte se, co přijde s krizí?  

Právě. Až toto období dočasného růstu skončí a lidé budou chudší a ohroženější, všechny dnes redukované sociální problémy vyvstanou. Už dnes je silně poddimenzovaný Úřad práce, převedlo se na něj neskutečné množství agendy a některá z pracovišť kolabují, ačkoliv se de facto nepotýkají s nezaměstnanými. To, že se trh s bydlením vymknul kontrole, dnes cítí většina lidí – i ti, kteří mají stabilní práci, domácnost s partnerem a příjem nad českým průměrem. Podle evropských tabulek je ohrožen bezdomovectvím každý, kdo na bydlení vynakládá víc než čtyřicet procent svých příjmů. Já si myslím, že málokdo v Praze bude pod touto hranicí. A jenom samotná stagnace ekonomiky toto hrubě nabourá. Zvlášť, pokud se propojí s globální ekonomickou situací.

Problém také je, že v nájmu u nás žije jen pětina lidí. Zbytek lidí má hypotéky, dědictví, někteří lidé vnímají byty dokonce jako investici nebo spekulační záměr a skupují celé domy. Může tato nerovnost nějak působit na český trh s bydlením?

Já třeba chuť po osobním vlastnictví naprosto chápu. Je v tom ukrytá touha po jistotě a nezávislosti. Ale ten poměr se vymknul kontrole. Znormalizovalo se, že mít byt v hodnotě několika milionů, je něco samozřejmého a běžného, ale tak tomu není. Někdo na to třeba má, ale spousta lidí na to nemá a my se musíme snažit, aby těch dostupných nájemních bytů bylo víc. Ve vyspělých zemích bydlí v nájmech mnohem více lidí, protože to přece má své velké výhody – můžete se stěhovat za prací, můžete měnit velikost bytu v průběhu života podle své aktuální potřeby, nemusíte snášet třeba nepříjemný  tlak v práci jen z obavy, že vám vypadne měsíční splátka hypotéky. Já se často zamýšlím nad tím, jak se například taková nemožnost pohybu a stěhování způsobená hypotékami promítne do trhu práce v období krize? To je přece otázka, kterou musíme řešit. A právě proto, že je realitní trh v takovém stavu, měly by si obce nebo stát vytvořit více veřejných bytů, aby mohly sociální politiku lépe realizovat a negativní výkyvy regulovat.

Mnoho z těch, kteří mají saturované své základní potřeby, si nedokáže představit, jaký je život těch, kterým stabilita a jistoty chybějí. Dokázal byste říct, jak náročný je život pro vaše klienty? S čím se setkávají v oblasti bydlení?

Je to obrovský problém. Zkušenost někoho, kdo se narodil a vyrostl ve stabilním a podpůrném prostředí, je naprosto odlišná od zkušenosti toho, komu se to nepoštěstilo. Extrémně složité to mají lidé přicházející třeba z ústavní péče. My přitom nejsme asociální stát. Máme celkem dobré síto sociální podpory, nejsme země, kde se na lidi na okraji úplně kašle. Jenže bydlení z té veřejné gesce vypadlo, proto ho nikdo systémově  neřeší a nepodporuje. Je skvělé, že Úřad práce alespoň nastavil možnost vyplácení nenárokových dávek kaucí, ale i tak je nástrojů strašně málo. Může vám pomoci angažovaný úředník nebo neziskovka, ale také nemusí. Nástroje – konkrétně v oblasti poskytování bydlení – jsou totiž velmi slabé a nekoordinované, ačkoliv problém s bydlením může vést až k pádu na sociální dno.

Co myslíte tou nekoordinovaností?

Pokud třeba trpíte nějakou duševní poruchou a ještě k tomu jste Rom diskriminovaný  zcela nezakrytě na většinovém realitním trhu a chcete žádat o pomoc, fakticky neexistuje standardizovaný způsob, jak to udělat. Neexistuje žádná jednotka koordinovaného vstupu, kde byste řekli, co se vám děje, že jste naprosto v háji s bydlením, a co potřebujete. Je to všechno strašně rozstrkané a lidé bez sociálního kapitálu nebo s nižšími sociálními kompetencemi, se v tom systému ztrácejí.

Samotné žádání o příspěvek nebo doplatek na bydlení je operace, která by si skoro žádala částečný úvazek…

Ano! Já se taky neustále chodím ptát, i po patnácti letech, do sociální poradny, jak predikovat finální dávky v konkrétních případech. Je to komplikované, formuláře jsou různé, místa, kde se žádá, také. Do toho chodíte na Úřad práce pro peníze, ale s bydlením vám zpravidla nepomohou, ačkoliv je ve státních předpisech a instrukcích napsané, že by Úřady práce měly pomáhat i s vyhledáváním bydlení a podporovat aktivní přístup klienta k jeho získání. Ale to je za stávající situace sci-fi.

Co by pomohlo? Takový Rapid Re-Housing pracoval s celým systém doprovodných sociálních opatření, od terénní práce a aktivní politiky prozaměstnanosti až po psychiatrickou péči.

To, jak to dělá IQ ROMA servis v Brně, je skvělý pilotní model. S kolegy z dalších organizací se snažíme promýšlet metodiku ukončování bezdomovectví na podobné bázi. Kromě podpory obecních systémů se především musí koordinovat pomáhající profese a úřední práce. Aby člověk, který má problém, přišel ideálně na jedno místo, k jednomu pracovníku a s ním vše prošel. Člověk, který je ve stresu, nemá moc kompetencí k tomu, aby všechno řešil sám, orientoval se a rozhodoval se s chladnou hlavou. Další problém je, že subjekty zapojené do řešení sociální problematiky se mezi sebou někdy „nemají rády“ a celý systém oslabují osobní antipatie mezi obecními úředníky a úřady práce.

Na závěr se nemůžu nezeptat na exekuce. Jak velký podíl mají na tom, že lidé selhávají v řešení běžných životních situací?

Exekuce jsou skutečně mor. Kdybych měl vypíchnout dvě hlavní témata, proč u nás lidé hledají pomoc, tak je to krize na trhu s bydlením a exekuce. Často jsou tyto problémy samozřejmě propojené. Lidé ve vysoké exekuci jsou dnes, omlouvám se za ten drsný výraz, prakticky ekonomické mrtvoly. Proč pracovat, když víte, že vám ze mzdy nezbyde nic na živobytí a všechno odevzdáte exekutorovi? Je určitě fajn, že existuje institut oddlužení a každý, kdo může, by jej měl využít, ale vyžaduje to odvahu, trpělivost a výdrž. Osobně se velice přimlouvám za to, aby se finanční gramotnost vyučovala už na základních školách. Může to pomoci vytvořit u lidí odolnost vůči lákadlům půjček a u dětí žijících například v sociálně vyloučené rodině i praktické ukázky řešení životních situací, na které je doma nedokážou připravit.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies