Česká média nedávno zaznamenala velký úspěch české ODS: lídr její eurokandidátky Jan Zahradil se stal předákem frakce Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu a jejím kandidátem na šéfa Evropské komise. Jaké síly v Evropské unii má tento euromuž ODS reprezentovat? Zatímco třeba iDnes důsledně mluví o „konzervativcích“, Financial Times už před pár měsíci varoval, že „konzervativní euroskeptická aliance oslovuje krajní pravici“.
Zatímco Zahradil vypráví do českých médií, že chce „vybudovat střední cestu mezi radikálními eurokritiky a silnými proevropany“, politolog Alberto Alemanno z Paříže tvrdí ve Financial Times, že Evropští konzervativci a reformisté chtějí být „bezprecedentní aliancí euroskeptiků a protievropských sil, schopnou stát se novým hegemonickým projektem evropské pravice“. To je ovšem dobrý důvod podívat se na to, komu Jan Zahradil ve skutečnosti předsedá a koho k sobě láká.
Když se řekne konzervativci, člověk si představí gentlemany diskutující v nějakém klubu nad čajem o Edmundu Burkeovi a pobuřujících novotách nebo nějakou ráznou strážkyni pověry jménem „zdravý rozum“ typu Thatcherové či Palinové. Strany, které si za svého evropského lídra zvolily pana Zahradila, však navozují trochu jiné představy. Leccos napoví už názvy: Právo a spravedlnost, Nová vlámská aliance, Dánská lidová strana, Praví Finové, němečtí Liberálně konzervativní reformisté a Rodinná strana, Směr Itálie, Bulharsko bez cenzury, Bulharské národní hnutí, Nezávislí Řekové, lotyšské Nacionální sdružení… a řada dalších stran a straniček, které vesměs mají v Evropském parlamentu po jednom poslanci. Spíš než „konzervativci“, ať už to znamená cokoli, jsou to národovečtí populisté, někteří s autoritářskými sklony. A aby toho nebylo málo, frakce se snaží nalákat ke vstupu maďarského autoritáře Viktora Orbána a jeho stranu Fidesz a také italského nacionalistu Salviniho z Ligy Severu.
Zahradil působí v roli fíkového listu pana Kaczyńského. Každý hlas, který ODS získá, bude zároveň rukojmím v nesvaté válce polských autoritářů s Evropskou unií.
V posledních letech jsme v české politice fascinováni duem Zeman a Babiš, ve střední Evropě pak odklonem od liberální demokracie k nacionalistickému autoritářství, jak ho představují polské Právo a spravedlnost a samozřejmě Orbán. Řada komentátorů vyvolává dojem, že právě to je (s případnými místními zvláštnostmi) konečná stanice, kam nás může hradně-vládní duo zavést (a mnohé tomu nasvědčuje).
Naopak „standardní demokratické“ strany v čele s ODS mají představovat něco zásadně odlišného, totiž obranu před takovým vývojem. Mohou mít sto a jednu chybu, ale podle mnoha komentátorů od Pavla Šafra až po Jakuba Patočku je to „zlo, které známe“ a které je lepší alternativou nastupujícímu autoritářství. Bylo by krásné tomu věřit, ale bohužel sama ODS o sobě říká něco jiného. Dlouho šlo prohlašovat Klause mladšího za okrajovou figurku (ač je to mocný poslanec z hlavního města, který v senátních volbách klidně podpořil krajní pravici, k níž také mnoha svými postoji patří) a spolupráci s vydavatelem Parlamentních listů Ivem Valentou prostě za úlet. Svou politikou v rámci Evropské unie si ale ODS vytvořila výmluvný autoportrét, který je třeba brát vážně.
Ti, kterým uletěly včely
Frakce, která se rozhodla udělat svým lídrem Jana Zahradila, je především poněkud k politování. Jedná se o strany, které se seskupily jako jakýsi politický fanklub kolem britských konzervativců, ale už jaksi – bez britských konzervativců. Ti totiž demonstrovali svou politickou šikovnost a také možnosti a meze „eurorealistického přístupu“ na referendu o brexitu. Přístup ve stylu „na Evropské unii nenecháme nit suchou a vyhlásíme o členství v ní referendum, ale přitom budeme tak nějak vlažně tvrdit, že aspoň část naší strany v ní vlastně chce zůstat“ přinesl své ovoce. David Cameron, který referendum vyvolal, ač vystoupení nechtěl, je už jen smutnou vzpomínkou. Zbyl po něm brexit a osiřelý fanklub v Europarlamentu.
Petr Pithart nedávno prohlásil, že pokud by Cameron poctivě zvážil škody, které brexitem napáchal, tak se mohl spíš zastřelit než rezignovat. Cameron se ale patrně nebude touto radou řídit. Jako bývalý premiér má řadu lepších věcí na práci, třeba pozici konzultanta pro společnosti Ilumina, podnikající v genetice, a First Data, podnikající ve finančnictví, případně post viceprezidenta v UK China Fund, který má podporovat obchodní spolupráci Spojeného království s Čínou… Tolik ke konzervativním hodnotám ve zkratce.
Poté, co britští konzervativci předvedli své politické schopnosti vyvoláním brexitu, dali nám ještě druhou lekci vyjednáváním o jeho podmínkách. Odchod Británie znamená pro Evropskou unii (a patrně ještě víc pro Velkou Británii) ránu – ale podobnou ránu to znamená i pro euroskeptické strany. Ztratily totiž totem, kolem něhož tančily, světlo, které je přitáhlo a za kterým se přitom samy mohly schovat. Co zbylo?
Make Poland great again
Zdaleka největší silou je v dané frakci Europarlamentu polské Právo a spravedlnost, v současné době má celých 18 europoslanců (tři z nich ovšem nejsou členy strany), tedy stejně jako britští konzervativci a mnohonásobě víc než všechny ostatní strany. Ostatní členové jsou tak oproti Polákům v roli trpaslíků (další v pořadí jsou němečtí liberální konzervativci s pěti europoslanci a vlámští separatisté se čtyřmi; ostatní strany mají tři europoslance, dva jako ODS nebo nejčastěji pouze po jednom). Zahradil tak především působí v roli fíkového listu pana Kaczyńského. Každý hlas, který ODS získá, bude zároveň rukojmím v nesvaté válce polských autoritářů s Evropskou unií.
Kdyby euroskeptická kandidátka, kterou sám Zahradil vykresluje jako „rozumnou alternativu pro Evropu“, v eurovolbách uspěla, patrně by to pro Evropskou unii znamenalo katastrofu.
Právo a spravedlnost nám přitom z Polska dává výmluvné lekce, o jakou politiku se jedná. Po agresivních a konfrontačních letech v opozici a mobilizaci proti „liberálnímu Polsku“ a „zrádcům polské věci“ pochopila strana vítězství ve volbách jako signál k ovládnutí státu bez ohledu na pravidla a omezení. Nejvýrazněji se to projevilo na polském ústavním soudu, který polská vládnoucí strana skandálních kroků proměnila z pojistky ústavnosti ve vlastní povolný nástroj.
Harvardský profesor evropských studií Grzegorz Ekiert označuje Právo a spravedlnost z hlediska vnitřních struktur za „mussoliniovskou, kolem vůdce soustředěnou stranu bez Mussoliniho“. Její vůdce Jarosław Kaczyński hraje navenek roli prostého poslance bez funkcí – na role premiéra, prezidenta či ministrů má lidi. Své členy ve formálních funkcích a se zodpovědností má ale většinou na povel a může je zastrašovat vylučováním ze strany. O jeho ekonomické moci a také špinavých praktikách svědčí nejnovější skandál s nahrávkou, která dokazuje, že za stranou, a patrně též za Kaczyńským osobně, existuje rozsáhlé stínové obchodní impérium, ač je to podle polských zákonů nelegální.
Právo a spravedlnost také ovládlo veřejnoprávní média (vzpomeňme, jak o to v případě České televize nevydařeně usilovala ODS v roce 2000) a proti nezávislým médiím vede, slovy Pauline Adès-Mével z mezinárodní organizace Reportéři bez hranic, od roku 2015 „kampaň zacílenou tak, aby kritická média ekonomicky dusila, bránila novinářům dělat investigativní žurnalistiku a v blízké budoucnosti ‚znovu popolštila‘ mediální krajinu“. Z veřejnoprávních médií Právo a spravedlnost udělala své nástroje a prostor pro vládní štvaní. Vrah liberálního starosty Gdaňsku byl podle všeho psychicky nemocný agresor, těžko si ale myslet, že se na jeho postojích nepodepsala současná polská atmosféra. Jak napočítal novinář Krzysztof Leski, běželo jen v roce 2018 o starostovi Gdaňsku v hlavní zpravodajské relaci polské státní televize na sto příspěvků, v nichž byl označován za „zločince“, „zkorumpovaného“ a „člověka beroucího úplatky“. Charitativní akce, na níž vystupoval, byla na polské státní televizi terčem antisemitského „satirického“ útoku.
Koho tu máme dál
O druhé nejsilnější straně s pěti europoslanci, totiž Liberálně konzervativních reformátorech z Německa, říká vše podstatné způsob jejího vzniku: dala se dohromady jako odštěpek od krajně pravicové Alternativy pro Německo. Z Německa je tu ještě trpaslík jménem Rodinná strana, která mimo jiné požaduje volební právo pro děti, vykonávané jejich zákonnými zástupci, aby se zvýšila váha rodin…
Další stranou je Nová vlámská aliance, usilující o nezávislost Flander, a tedy o rozpad Belgie. Ten si ovšem většina obyvatel nepřeje, a proto musela aliance přijít s velmi obezřetnou formulací – jejím konečným cílem jsou Flandry jako členský stát Evropské unie, má k tomu ale dojít postupně, skrze posilování EU a regionů, a naopak oslabování národních států. Nezbývá než se ptát, co tato strana v euroskeptickém bloku vlastně dělá, když jsou její cíle právě opačné oproti představám ostatních stran, bojovníků za silnou státní suverenitu a nezávislost na „Bruselu“, který je jimi nenáviděn jako hlavní město EU, nikoli Belgie. Strana také byla dlouhou dobu eurooptimistická a za jejím vágním odklonem je patrně snaha vytěžit současnou konzervativní vlnu a kontakty s britskými konzervativci. Snaha chytat národovecké trendy má ovšem i odvrácenou stranu: Nová vlámská aliance nedávno rozbila belgickou vládu kvůli nesouhlasu s globálním paktem OSN o migraci. A ač se strana snaží distancovat od krajní pravice, její mládež měla nedávno skandál – pronikli do ní neonacisté.
Nemá smysl přistupovat k ODS jako ke „standardní demokratické straně“. Je to strana, která má solidární a partnerské vztahy s konzervativními autoritáři v Polsku a snaží se je navázat s konzervativními autoritáři v Maďarsku.
Dalším členem spolku je Dánská lidová strana, která vznikla roku 1995 jako pravicově populistická strana a politologové ji běžně zařazují vedle Haiderových Svobodných či francouzské Národní fronty. V roce 2001 proslula plakátem s blonďatou dívenkou, strašícím „muslimskou většinou“ v Dánsku, a posléze pomohla prosadit tvrdou protiimigrační politiku. Hlavní strategií strany je neustálé strašení, že se ze skandinávských měst stane nový Bejrút, a poněkud šovinistická propaganda i vůči jiným severským sousedům, kteří jsou vůči migraci vstřícnější. Číst tirády politiků této strany připomene Konvičku v jeho nejlepších letech.
Jinou skandinávskou posilou Zahradilova týmu jsou Praví Finové. Strana má zajímavější historii, než by naznačoval její název – vychází z pozoruhodných tradic finského venkovského populismu. Ještě když v roce 2014 vstoupila do pravicově konzervativní frakce v Evropském parlamentu, zdůrazňovala tajemnice strany Riikka Slunga-Poutsalo, že to nic nemění na tom, že jde o „středolevicovou dělnickou stranu“. Dnes by ovšem tomuto tvrzení patrně nikdo nevěřil. Strana byla opakovaně kritizovaná za rasismus a homofobii. Definitivním signálem toho, o jakou stranu se jedná, byl předloňský nástup předsedy Jussiho Halla-aho, v minulosti pokutovaného za rasistické výroky a proslulého také třeba tvrzením, že problémy s řeckým dluhem by dočasně vyřešil nástup vojenské diktatury.
Členem této roztomilé frakce jsou také Nezávislí Řekové. Jde o nacionalistickou stranu, která je slabším partnerem v koaliční vládě s řeckou radikálně levicovou Syrizou, kterou česká pravice běžně označuje za „komunistickou“. Ještě méně by se patrně českým pravicovým voličům líbily silné kontakty na Putinovo Rusko, které tato strana rozvíjí. Buď jak buď, koalice radikální levice s nacionalisty, která přestála různé peripetie řecké dlužní krize a nátlaku EU, se nyní zhroutila. Důvodem je paradoxně ohromný úspěch vlády: Syrize se už skoro podařilo překonat dekády se táhnoucí spor se sousední Makedonií (Řecko ji po léta nejrůznějšími způsoby diplomaticky šikanovalo a blokovalo s odůvodněním, že název Makedonie patří výhradně řecké provincii stejného jména). To, že se loni navzdory nahromaděným averzím na obou stranách (a patrně též vměšování ruských provokatérů) podařilo dojít ke kompromisu, vnímají Zahradilovi přátelé pod helénským sluncem jako pohanu řecké národní hrdosti, a odešli proto z vlády.
Panos Kamennos, vůdce strany a do poloviny letošního ledna řecký ministr obrany, je vyšetřován unijní agenturou OLAF pro zneužití evropských peněz na stavbu uprchlických táborů ve prospěch podnikatelů, kteří mu jsou blízcí. Ve snaze zamést tuto kauzu pod koberec se nerozpakoval zneužít své moci ke svévolné šikaně novinářů – šéfredaktor, šéfeditor a politický redaktor řeckého deníku Fileleftheros byli zatčeni a strávili noc v cele poté, co jejich noviny informovaly o ministrových kauzách.
Delikátní námluvy
Jak jsme viděli, jsou politické síly srocené za Zahradilem s výjimkou polské vládní strany v podstatě trpaslíci. Procházet další strany, které mají vesměs po jednom europoslanci, nemá smysl. Z toho mraku nezaprší… leda že by se k němu přidala další mračna. A právě o to Evropští konzervativci a reformisté usilují.
Na přelomu letošního a minulého roku se frakce pokoušela namluvit si Orbánův Fidesz. Česká média o tom nepsala, ale mohli jsme si o tom přečíst například zde, kde český „demokrat“ Zahradil pronáší o maďarském autoritáři výroky jako: „Myslím, že by se Fidesz více hodil do naší skupiny, psychologicky, ideologicky.“ Připomeňme si, že se zde Zahradil „psychologicky“ ztotožňuje s paranoikem, který vede antisemitsky podbarvenou kampaň proti židovskému miliardáři Sorosovi (údajná migrační vstřícnost EU i sankce proti Maďarsku jsou pro něj „Sorosův plán“), Středoevropské univerzitě a neziskovým organizacím, a „ideologicky“ s člověkem, který se hlásí k „iliberální demokracii“ silných vůdců a omezených práv. Dobré vědět.
Zkraje ledna byl Zahradil ještě plný tajnosnubně vyjadřovaných nadějí. „Nemohu k tomu říct více, protože probíhají delikátní vyjednávání a předtím, než se dohoda uzavře, by bylo spíše nefér o ní mluvit veřejně,“ rozpovídal se tehdy a patrně ani necítil rozpor ve svých slovech, takže ještě dodal: „Vidíme, že se věci hýbou, a myslíme si, že z nich také můžeme mít prospěch.“ Věci se ale patrně dohýbaly a delikátní vyjednávání se nejspíš projevilo jako příliš delikátní. Před pár dny se Zahradil v debatě vyjádřil, že Orbán je patrně „šťastný tam, kde je“, protože v největší evropské frakci křesťanských demokratů se může spolehnout na německou podporu. Což je poněkud komické, protože v hlasování o sankcích proti Maďarsku se mohl Orbán spolehnout na podporu pana Zahradila, zatímco němečtí (a jiní západní) křesťanští demokraté hlasovali proti němu. Jízlivost, kterou Zahradil utrousil, musíme přičíst spíše jeho duševnímu rozpoložení odkopnutého nápadníka, a snad také ulpívavému myšlení. Už v roce 2012 pronášel Zahradil podobné formulace o ochranné ruce křesťanských demokratů nad Orbánem. Kdoví, třeba „delikátní vyjednávání“ ztroskotala i na tom, že Orbánovi někdo tehdejší Zahradilova slova připomněl. Nebo přišla v debatě řeč na Beneše… Anebo se prostě při onom „delikátním vyjednávání“ jen projevily Zahradilovy vyjednavačské schopnosti.
Proti Zemanovi a Babišovi s jejich tendencemi oportunisticky koncentrovat a zneužívat moc u nás stojí hlavní opoziční strana spolupracující s evropskými autoritáři.
V dalším vyjednávání o rozšíření frakce se už její skuteční vládci, tedy polské Právo a spravedlnost, patrně rozhodli nenechat nic na náhodě, totiž na politickém talentu eurorealisty z Prahy 6. Debatu s italským ministrem vnitra a vůdcem krajně pravicové Ligy severu Matteem Salvinim vedou sami. Zatím jsme se dočkali velkých slov o „polsko-italské ose“ a „evropském jaru“, stále ale není vyjasněna otázka, zda italští nacionalisté opustí svou dosavadní frakci Hnutí pro Evropu národů a svobody, v níž se nacházejí v krásném sousedství francouzské Národní fronty Marine Le Pen, rakouských Svobodných a také třeba pana Okamury (který sice zatím v Evropském parlamentu není, ale jeho nacionalističtí druhové se na jeho europoslance už netrpělivě těší, navštěvují ho a posílají mu videozdravice).
Přitáhnutí úspěšné italské strany by jistě bylo velkou posilou frakce. Zároveň by šlo o dobrou ukázku, kam se evropská politika za posledních deset let posunula. Když Evropští konzervativci a reformisté roku 2009 vznikali, britští konzervativci jasně odmítli tehdejší zájem Ligy Severu o vstup do frakce kvůli xenofobním názorům, které zastávala. Dnes se z xenofobních názorů stala politika italské vlády – a její představitel se stal pro konzervativce hrdinou. Je ovšem otázka, zda v případě připojení italské krajní pravice nepůjde ještě o větší změny, jak naznačuje např. odborník na evropskou krajní pravici Cas Mudde. A kdoví, zda se bude z těchto změn radovat česká ODS: nová a silnější frakce už možná nebude fíkový list z Prahy potřebovat.
Za Evropu hnusnější
Před časem se mě jeden americký kolega sledující německou politiku zeptal, jaké jsou vlastně v Česku reakce na to, že bývalý prezident Václav Klaus podporuje pravicové populisty z Alternativy pro Německo. Marně jsem se pokusil vzpomenout si na nějakou výraznější reakci (nebo prostě na to, že by to někoho aspoň trochu překvapilo) a obrátil jsem to ve vtip: „Příliš žádné. Všichni tak trochu doufáme, že německá krajní pravice Klause zkultivuje ve vyjadřování a trochu umírní jeho názory.“ Nicméně až tehdy jsem si uvědomil, na jak lehkou váhu zahraniční kontakty naší pravice bereme. Klaus ani ODS nejsou úsměvnou vzpomínkou na „standardní demokratickou“ stranu z devadesátek, už tehdy dost nacionalistickou a taky poněkud kleptokratickou. Jsou tím, čím se rozhodli být dnes – a zejména tím, čím se rozhodli být na úrovni Evropské unie.
Takže platí to, co výstižně napsal Luboš Palata: Zahradil je českým kandidátem Práva a spravedlnosti. Můžeme jen dodat, že je kandidátem vlámských separatistů, dánských šovinistů, finských populistů a řeckých rozdmýchávačů národních vášní na Balkáně. Rád by byl také kandidátem italské krajní pravice a maďarského autoritáře Orbána, přinejmenším ten druhý ale zatím má výhodnější nevěstu, takže Zahradil je pouze neúspěšným a dotěrným nápadníkem. To ale na autoportrétu, který si tím kreslí, mnoho nemění.
Pro pravicové voliče, kteří by v eurovolbách zvažovali hodit svůj hlas ODS, přeložil před pár měsíci Respekt vcelku sugestivní článek Anne Appelbaum o současném Polsku a Maďarsku. Levicové čtenáře na něm může právem rozčilovat jistá povrchnost a perspektiva bývalé kamarádky dnešních konzervativních fanatiků, která se snaží přijít na to, co se s jejími bývalými přáteli stalo. Ještě víc může rozčilovat to, že autorka píše svůj text z pohledu domněle schopných a úspěšných. Až se zdá, jako kdyby pro ni tím hlavním na liberální demokracii nebyla ochrana lidských práv a možnost demokratické participace, ale meritokracie, to, že se prosadí ti údajně nejschopnější. I tak je ale Anne Appelbaum schopná vcelku barvitého popisu toho, co se v daných zemích děje: nástup dosud druhořadých a o to nenávistnějších lidí k moci, obsazování státu a na něj navázaných odvětví podle správné stranické průkazky, provázání ekonomické oligarchie s vládnoucí stranou (jak říká, v Maďarsku není možné zbohatnout bez souhlasu Orbána), vládnutí bez limitů a ohledů. Osobně mě starosti lidí, kteří chtějí zbohatnout „úměrně svým schopnostem“ a získat postavení „podle své kvalifikace“, nechávají spíš chladným, a levice má lepší analýzy situace (zde nebo zde), ale potenciální voliči ODS by si měli „Varování nejen pro Evropu“ přečíst.
A měli by si také přečíst, co říká samotný Zahradil. Například, že by země V4 „měly souhlasit s určitou redukcí kohezních fondů a přesunem těchto fondů na ochranu vnějších hranic EU“. Snad jeho českým voličům někdo jasně řekne, že ODS prosazuje seškrtání evropských peněz a tím fakticky rezignaci na cíl kohezních fondů: zmenšit strukturní rozdíly mezi zeměmi EU. Místo řečí o dohnání Západu nás tedy čeká potvrzení role věčné semiperiferie, v režii ODS navíc bez kompenzací.
Autoportrét ODS
Kdyby euroskeptická kandidátka, kterou sám Zahradil vykresluje jako „rozumnou alternativu pro Evropu“, v eurovolbách uspěla, patrně by to pro Evropskou unii znamenalo katastrofu. V lepším případě by se rozpadla poté, co by se kontinentální fans pokusili napodobit politiku Davida Camerona. V horším případě by se síly srocené za Zahradilem pokusily změnit celou unii v jakési velké Orbánovo Maďarsko či Kaczyńského Polsko. Mix autoritářských tendencí, toxického nacionalismu a oligarchické kleptokracie by už tentokrát nebyl z Bruselu brzděn, ale různými Zahradily naopak podporován, a tak by mohl rozkvést v plné kráse. Nezdá se ale pravděpodobné, že by něco takového získalo v unijních zemích podporu, a tak si „konzervativci“ budou patrně muset nechat zajít chuť. Z toho, kdo jsou partneři naší ODS v evropské politice, plynou nicméně tři závěry.
Ten první by mohl být zajímavý především pro ty, které znepokojuje ohrožování demokracie v Polsku či nehumánní politika Itálie: oprávněným terčem protestů nejsou jen zastupitelské úřady těchto zemí, ale také politický partner sil, které v nich vládnou. Proč protestovat proti likvidaci nezávislých soudů či snahám o zpřísňování už tak neobyčejně represivní potratové legislativy v Polsku jen před ambasádami daných zemí? Stejně vhodné je dát najevo nesouhlas jejich politickému partnerovi v Česku, a tedy protestovat také před kancelářemi ODS.
Druhý závěr je jasný: nemá smysl přistupovat k ODS jako ke „standardní demokratické straně“, jako k naději, že bude bránit nástupu polských či maďarských poměrů. Je to strana, která má solidární a partnerské vztahy s konzervativními autoritáři v Polsku a snaží se je navázat s konzervativními autoritáři v Maďarsku. Není důvod vnímat takovou stranu jako alternativu k autoritářským sklonům Zemana a Babiše, bez ohledu na to, kolik o tom Petr Fiala natočí plamenných videí a napíše špatných knížek. Není důvod si myslet, že by byla čímkoli víc než jejich trochu asociálnější neoliberální verzí.
Třetí závěr je poněkud depresivní: ano, v Maďarsku a Polsku, jako i leckde jinde, jsme svědky velmi úspěšného nástupu autoritářských tendencí a nacionalistického populismu. Existuje proti nim ovšem také široká opozice – v Polsku můžeme mluvit přímo o rozštěpu společnosti na dvě poloviny, ale i v Maďarsku, kde je Orbán nepoměrně silnější, nyní čelí rozsáhlým protestům. U nás ale silnou opozici k autoritářství nevidět – proti Zemanovi a Babišovi s jejich tendencemi oportunisticky koncentrovat a zneužívat moc u nás stojí hlavní opoziční strana spolupracující s evropskými autoritáři. Bídu naší situace krásně vidíme na popularitě Orbána, jehož se u nás dovolává vláda – i nejsilnější opoziční strana. Maďarský autoritář je oslavován napravo nalevo, Zeman kvůli němu plísní ministra zahraničí, Babiš své vlastní europoslance, Zahradil se jej snaží nalákat do své frakce, proti snaze ho potrestat za omezování demokracie hlasovali komunisté i lidovci, ODS i Jan Keller. Keller (na Parlamentních listech) dokonce prohlašuje poděkování od Orbána za toto hlasování za něco, co dalo smysl jeho politickému účinkování v Evropském parlamentu. Kdybychom chtěli být trochu jízliví, můžeme dodat, že i čeští Zelení, bezpochyby zásadoví odpůrci Orbánova autoritářství, dnes posílají svého kandidáta na europoslance místo do zeleného klubu k evropským lidovcům, a tedy do klubu s Orbánem – pokud jim ho Zahradil přece jen nakonec neodloudí. Skoro se zdá, že sympatie ke zbojníkovi z Budapešti, který to Evropě v uprchlické otázce „ukázal“, je jedna z mála věcí, v níž u nás panuje jednota „napříč politickým spektrem“, když ne „ideologicky“, tak alespoň „psychologicky“.
Autor je politolog a novinář.