Zeman a jednoduché počty

Zásahy Hradu do fungování justice jsou vážné. Potíž s obranou právního státu ovšem spočívá v hluboké nedůvěře občanů k jeho vlastním advokátům.

„Doba se neobyčejně zrychluje,“ informoval v neděli televizní diváky a spoludebatéry ministr školství Robert Plaga v Otázkách Václava Moravce. Z jeho slov i z celkového kontextu pak vyplynulo, že státní maturita z matematiky je i z toho důvodu po čertech užitečná: vždyť rozvoj kritického myšlení a logiky vůbec je klíčový nástroj pro pochopení velkého množství informací, které se na nás – tak přímo to ministr řekl – „dnes a denně hrne“. Bingo!

Veřejnost především nevěří, že je v zavedených výšinách této země dost čistých rukou, které by mohly po komkoli hodit kamenem.

Některé informace se ovšem jeví být přehledné natolik, že k nim snad není třeba ani maturity z pravidel hry na schovávanou. Například takové zasahování Pražského hradu do justice, které Moravec umístil na začátek svého diskusního pořadu, zasahování, jež nedávno dosvědčil justiciár zcela spolehlivý, bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Ale ne, o nátlak či snad pohrůžky nešlo. Miloš Zeman po něm „pouze“ chtěl, aby zařídil příznivý verdikt ve věci nejmenování určitých profesorů (prezidentův oblíbený sport od samého začátku jeho prvního mandátu) výměnou za jmenování prvním mužem Ústavního soudu. Čili – jak říkával smolný expremiér Petr Nečas – chtěl po něm „deal“, dohodu, která v politice asi dost často ohýbá hlasy poslanců v určitých kauzách výměnou za přiměřeně tučné trafiky, ne-li obnosy přenášené v igelitkách.

Baxa prý prezidentovi zkoušel vysvětlit princip nezávislosti soudů. Kdyby ale četl Zemanovu knihu Jak jsem se mýlil v politice (2005), věděl by už dávno, že hlava státu se mýlí úplně ve všem a dočista nic jí nelze vysvětlit. Vždyť už v mládí Zeman překonal samotného Karla Marxe vlastní oslnivou „teorií podhodnoty“, která se v dalším vývoji zřejmě organicky transformovala v „teorii podlidí“ obývajících „islámskou anticivilizaci“. V případě Vratislava Mynáře to Baxa pochopil a vyjádřil se explicitně: „Vykládejte koňovi o čokoládě, když žere seno. Tedy – vyprávějte si s panem kancléřem o ústavě.“

Žaloba na Zemana

Poprask z pařátů Hradu nad justicí je samozřejmě značný, protože princip nezávislosti ztrácí smysl, podloží a jakoukoli auru, stává-li se ze soudů politický holubník, systém převodů a pák údělných knížat, ba i samotného panovníka (v jehož okolí navíc falíruje i Mynářova neprověrka k nejvyšším tajnostem České republiky, NATO a Západu). Příslušný sněmovní podvýbor pro justici ihned zasedl jako na rozpáleném roštu (a v dané věci zasedat ještě bude), skupina senátorů chystá na Zemana žalobu pro hrubé porušení Ústavy a hradní Ovčáček se rozvřískal o nenávistné kampani a zviditelňování (což obojí je třeba zrovna u Josefa Baxy – na rozdíl od Zemana – vyloučeno).

U Moravcova nedělního „telestolu“ došlo i k lehce komické situaci, když šéfpirát Ivan Bartoš provalený útok Hradu na právní stát popsal apokalypticky: „Pilíře našeho státu se otřásají v základech.“ A když předseda KSČM Vojtěch Filip, upřímně nešťastný z boje mezi výkonnou a justiční mocí, k tomu připodotkl, že zápas „různých mocí (…) může znamenat destabilizaci ústavního systému“. Jestliže piráti a komunisti nyní pospolu objímají pilíře právního státu a ruku v ruce chrání stabilitu ústavy, pak se čas zrychluje asi víc, než si moudrý pan ministr školství vůbec dokáže představit.

Ale ve hře je jistě i pokrytectví. Chtě nechtě nosí takovou image předseda justičního podvýboru a bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), jenž nyní označil expanzi Hradu do justice za velmi vážnou. On sám však jako předseda sněmovní komise, která v roce 2017 vyšetřovala (posvětila) „reorganizaci“ policie (likvidaci protimafiánského útvaru Roberta Šlachty) a s drzým čelem širším poplužního dvora zaútočila (fakticky zasáhla do justice) na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Martin Fendrych to tehdy shrnul přesně: „Olomoučtí žalobci jsou nazíráni jako škodná a antimafiáni dostali na zadek. Těm, kteří neodešli, zvedli platy. Na čem kdo pracuje, to je vkládáno do infosystému, aby byl přehled a nehrozil zas nějaký nehlášený nájezd na vládu či hejtmany. Amen. Vše s posvěcením mimořádně objektivní komise.“ Boj za právní stát může mít širokou – a občas i obsahově zcela opačnou – motivaci.

Veřejnost nevěří, že tu je dost čistých rukou

Nešťastné hulvátství hradní kohorty, která nechodí po horách, ale po soudech, je ovšem určitě závažnější, nežli předseda subkomise, jemuž se v domovském Brně přátelsky říkalo „don Pablo“. Když se prezident republiky vrhne na základní principy téže republiky, máme hned o několik řádů větší problém, na nějž je nutno si tak či onak řádně posvítit. Jenže mezi všemi povolanými je zřejmě dost málo vyvolených pro přesvědčivou vřavu spravedlivého rozhořčení. Tohoto problému se ve středu 30. ledna v Lidových novinách dotkl protivný advokát a bývalý vládní politik z divokých devadesátek Jan Kalvoda (ano, s nemalou porcí másla na vlastní hlavě). Co dělat, ptá se implicitně, s rozhořčením našich „tradičních a demokratických stran“ (uvozovky jsou Kalvodovy) nad „ovlivňováním soudů, když to jednou prasklo“, tentokrát „na pologramotného pochůzkáře přímo voleného prezidenta i na něho samého“? A odpovídá urbi et orbi: „Žádné překvapení, dámy a pánové. Jsou to vaše vlastní móresy, které mimochodem vedly také k vaší volební prohře. Obecenstvo prostě už mělo dost té arogance a nezastírané – a netrestané – korupce a hmatatelného deficitu spravedlnosti.“

Ono „obecenstvo“ se občas navíc troufale ptá na něco, co JUDr. Kalvodu ještě ani nenapadlo: copak někdy v opačném gardu soudci nadmíru nezasahují do soutěže politických stran, a tím i do standardní tvorby státní politiky? Stalo se to třeba v roce 2009, kdy Ústavní soud zrušil termín sněmovních voleb uprostřed kampaně (zásluhou podání Josefa Melčáka, temného poslaneckého přeběhlíka, zastupovaného Janem Kalvodou, kdysi dávno lžidoktorem, poté však už jen světlem českého právnictví). Veřejnost především nevěří, že je v zavedených výšinách této země dost čistých rukou, které by mohly po komkoli – byť i ve zrychleném čase, v krajní nouzi a nutné obraně – hodit kamenem. Tohle není středoškolská matematika, ale jednoduché počty.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále