Církevní skandály odhalují problém zneužívání moci

Skandál kardinála George Pella se zneužíváním dětí i nedůstojné postavení žen v katolické církvi volají po reformě této instituce.

Vzpomínám, jak mi můj farář kdysi řekl, že slovo sex je odvozené od latinské číslice šest a má odkazovat k šestému přikázání: „Nezcizoložíš.“ Tento výklad původu slova určitě není jediný, a dokonce ani převládající, ale ve zkratce odhaluje, že konzervativní křesťanství má se sexem problém. Špatný je sex dvou lidí stejného pohlaví, špatný je sex před svatbou, pochybný je sex s ochranou i masturbace. „Duchovní“ římskokatolické církve odděluje od „běžných“ věřících celibát, který vede k tomu, že se „špatný“ sex vypudí z života nadobro. Lidé bez něj jsou totiž nepochybně svatí. Jenže aktuální církevní kauzy ukazují, že právě část lidí žijících v celibátu vůbec tak svatá není. Zneužívání dětí, ze kterého byl nedávno usvědčen třetí nejvýše postavený muž Vatikánu George Pell, má bohužel podle všech indicií v římskokatolické církvi hlubokou tradici.

Církevní představy neodpovídají realitě

Můžeme zaslechnout argumenty, které se snaží tato zásadní pochybení kněží vyložit v logice „staré“ morálky. Za viníka označují například homosexuální sklony a volají po přísnějších pravidlech. Možná je ale už konečně na čase přestat sexualitu tabuizovat. Přiznat, že současné morální požadavky jsou v podstatě neetické a že často vytvářejí problémy mnohem horší, než jsou ty, které by měly řešit. Církevní politika redukující sex jen na nezrušitelné manželství má jistě svoje výhody. Dopředu totiž eliminuje „problém“ samoživitelů a samoživitelek, střídavé péče, nevlastních dětí nebo pohlavních chorob. A pokud tyto problémy zákaz nemanželského sexu nevyřeší, lze je aspoň vždycky svést na něčí necudnost.

V prostředí, kde je i masturbace považována za hřích, dochází k tabuizování velmi snadno. Za otevřené hovory o sexu tak může být nakonec potrestán ten, kdo je začal, i když je to třeba dítě, které zkouší nahlásit zneužití.

V ideálním světě manželství a plození dětí už stačí jen všechny neheterosexuály a asexuály zavřít do klášterů a rodina ohrožená snad jen neplodností a předčasnými úmrtími může nahradit sociální systém. Faktem také zůstává, že ženy hlásící se k církvím mají průměrně více dětí a zůstávají méně často bezdětné. Z čistě pragmatického hlediska je to jedna z mála věcí, které ještě „křesťanství“ může do naší společnosti přinést. Snad i proto kardinál Duka může během návštěvy u Andreje Babiše mluvit hlavně o tom, jak zajistit, aby Češi měli více dětí.

Ačkoli většina společnosti (včetně věřících) si samozřejmě uvědomuje, že sex může v lidském životě sloužit také k něčemu jinému než k početí, teologická etika a římskokatolická prohlášení o vztazích to neberou v potaz. Jak chtít po církvi otevřenost vůči stejnopohlavním vztahům nebo odsouzení nekonsensuálního sexu, když zrovna zuřivě řeší nepřípustnost rozvodů. Teprve se rozhoupává k tomu přiznat, že změnit jednou za život partnera nebo partnerku není totální průšvih. Ožehavým tématem poslední papežské encykliky o rodině proto nebyla původně připravovaná vstřícná zmínka o lidech s neheterosexuální orientací, ale nakonec „jen“ otázka, zda se rozvedení lidé žijící v novém vztahu můžou vůbec aktivně účastnit křesťanského života.

Neudržitelné postavení žen

Skandály významných představitelů římskokatolické církve ukazují na neudržitelnost současného stavu. Papež František v souvislosti se zneužíváním mladistvých opakovaně mluví o tom, že jde o delikt, který není jen sexuální, ale především mocenský. Toto odhalení pak nutí k proměně celé struktury církve. Je nutné zvážit, nakolik by demokratičtější prostředí bylo méně náchylné k podobných excesům. Papež sám promluvil dokonce i o zneužívání jeptišek a o tom, že se mohou dostat do pozic sexuálních otrokyň. Také tyto tragické případy můžou být spojeny s obecně nízkou pozicí v rámci církevní hierarchie a obecnou tendencí podceňovat práci řeholnic. Ivan Foletti v knize Ženy u oltáře. Nikdy? dokládá, že katolické ženy na tom byly lépe dokonce už na konci starověku. Nyní nemohou získat v římskokatolické církvi ani to nejnižší jáhenské svěcení, přestože všechna „podobná“ povolání – mohou být učitelkami, sociálními pracovnicemi nebo farářkami v liberálnějších církvích – vykonávat smějí.

V otázce svěcení žen nebo manželství kněží se dnešní praxe římskokatolické církve drží určitého pořádku, který v prvních staletích církevních dějin prokazatelně fungoval jinak. Českou zajímavostí navíc je, že v době totality a podzemní církve byli u nás svěceny ženy i ženatí muži stejně jako třeba v době Ježíšově. Ale ani tyto historické doklady dnešní církvi bohužel nestačí.

Třebaže by se církev měla snažit o dosažení co největší rovnosti a svobody mezi lidmi, v některých otázkách žalostně zaostává za občanskou společností. Jde o již zmíněná práva žen i věčně problematickou otázku sexuální morálky. V tomto ohledu jsou bohužel církve mravně zaostalé za většinou společnosti. Fixace na modely soužití a nezpochybnitelné vzory omezuje schopnost vnímat jednotlivé vztahy individuálně a přiznat, že neexistuje jen jedna osvědčená forma lásky.

Šance na reformu církve

Například označení sexuálního vztahu dvou mužů za „hříšný“ pochází z podobné doby, kdy bylo normální „vyrovnat“ znásilnění dívky tím, že si ji násilník vzal za ženu, a svazek tak legitimizovat. Tyto etické absurdity sdílí necitlivost ke svobodnému rozhodování o vlastním životě. Souvisejícím problémem je tabuizace sexuality. V prostředí, kde je i masturbace považována za hřích, dochází k tabuizování velmi snadno. Za otevřené hovory o sexu tak může být nakonec potrestán ten, kdo je začal, i když je to třeba dítě, které zkouší nahlásit zneužití. Skutečným východiskem z církevních sexuálních skandálů proto není ještě přísnější „lustrování“ homosexuality u kněží.

Tato obrovská krize přináší šanci zreformovat církevní učení a vzít konečně vážně jedinečnost lidské sexuální orientace, stejně jako svobodu volby romantického partnera. Dobrou zprávou je, že římskokatolická církev přestává alespoň část svých skandálů tajit. Přeživší si vybojovali svoje právo promluvit. Přístup k moci ale musí být změněn od základu a důsledně. Je na čase přiznat, že vůči lásce se neproviňují gayové, lesby, nesezdané páry ani erotomani, ale lidé, kteří pro své potěšení zneužívají moc nad druhými.

Autorka je teoložka a feministka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies