Graham Coxon vypadá jako levičáckej Boris Johnson!

Britská kapela Sleaford Mods vydala novou desku a dál kope do všeho, co se hýbe.

Brexit. V posledních letech neexistuje moc recenzí britských desek, které by neobsahovaly tohle zaklínadlo. Jako by měl brexit sílu vysvětlit všechno od návratu folku na alternativní scénu po úspěch poslední grimeové hitovky bořící žebříčky. Z celospolečenského tématu se v rukách hudebních publicistů a samotných hudebníků stává klišé, za kterým se mnohdy neskrývá nic jiného než bezradnost a ideová vyprázdněnost ve snaze o popis Británie posledních tří let. Nottinghamské postpunkové duo Sleaford Mods do tohoto ovzduší přichází s jedenáctou deskou Eaton Alive. I na ní je jim celkem jedno, na koho dopadnou jejich dobře načasované flusance a kopance. Bolístky, které tím odkrývají, jsou stále výraznější a tvorba Sleaford Mods čím dál palčivější.

Projekt, který původně čerpal z DIY scény a alkoholické no tomorrow kultury dělnické třídy, se dostal do hledáčků světových médií, podepsal smlouvu s velkým labelem Rough Trades a prorazil do hitparád.

Už od úplných počátků jsou Sleaford Mods označováni za politické aktivisty, a to hlavně kvůli textům zpěváka Jasona Williamsona. Je to pochopitelné, Sleaford Mods začali jako Williamsonův projekt. Na pódiu v nekonečném proudu vědomí zpracovával své dennodenní zážitky průměrného Brita, který žije od výplaty k výplatě a od jedné plechovky levného evropského ležáku k druhé. Politikou je jejich tvorba nasáklá, nikdy ale neměli touhu dělat velká patetická gesta ani se nepokoušeli pojmenovat všechny problémy společnosti. K vyjádření komplikovaných pocitů lidí z různých sociálních periferií totiž Williamsonovi většinou stačí pár slov. „Tohle je lidská rasa/ UKIP a vaše ostuda/ useknuté hlavy na ulicích Londýna/ a vy všichni zombíci jen tweetujete, tweetujete, tweetujete,“ lakonicky vykřikuje na albu Divide and Exit. Na předloňské desce English Tapas zase jen odměřeně konstatuje: „Dal jsem si organický kuře/ bylo pěkně nahovno.“ Nemilosrdné zkratky najdeme i na čerstvé novince. Sleaford Mods jsou stále sžíraví, zároveň ale v mnohém apatičtější a introspektivnější.

Brexit – obchod s mraženými polotovary

„Jak jsem řek, je konec/ už není nic, co bys musel dělat/ jsi stále starší/ a stále pomaleji se dostáváš do bodu/ kdy nebudeš vůbec k ničemu,“ zpívá falešně a melancholicky Williamson v refrénu tracku Firewall. Spolu se skladbou Substraction nebo závěrečnou Negative Script tvoří část desky, ve které Sleaford Mods odkládají masky oprsklých komentátorů bizarností každodenního života. Namísto toho se naplno nechávají pohltit marností dennodenního lopocení a říkají: „Nechci žádný procitnutí/ nevěřím v zábavu/ vždycky jsem byl radši vyndanej/ ale můj mozek mě podved.“ Křehká introspekce a odzbrojující přiznání vlastní unavenosti a pocitu marnosti je daleko působivější než naštvané kopání kolem sebe, na které jsme u Sleaford Mods zvyklí. Williamson se nevzdává svého pozorovatelského talentu, který z něj udělal neoficiálního mluvčí britské dělnické třídy, jen ho tu a tam směřuje na vlastní pocity nejistoty. Jakoby mimoděk popisuje zeitgeist Británie roku 2019, vyčerpané nekonečným přetahováním o to, jak vlastně proběhne to slavné vystoupení z EU.

Vztah Sleaford Mods k velké politice je paradoxní. Ve svých textech se vždy spíš soustředili na zaznamenávání malé politiky, banálních problémů a konfliktů, které kolem sebe vidí. Nikdy se sice nebáli říct, co je na třenicích vládnoucí třídy rozčiluje, jasné proklamace politického názoru si ale schovávají do rozhovorů, ve kterých nešetří kritikou celého probrexitového tábora. Jejich názorové ukotvení je evidentní i v nedávném profilovém rozhovoru pro BBC (který je příznačně zařazený v politické sekci webu). „Je to strašný,“ odpověděl Andrew Fearn na otázku moderátorky, co si duo o brexitu myslí. „Zní to jako značka osmdesátkového obchodu s mraženými polotovary,“ dodal Jason Williamson. Že svými názory nesouzní s drtivou většinou hrdinů svých kronik života pracující třídy, je nasnadě, velmi záhy se k tomuto rozporu stočil i rozhovor. „A co všichni ti lidé, co pro brexit hlasovali? Co byste řekli jim?“ kontrovala moderátorka. „No, po pravdě není moc, co by se k tomu dalo říct. Hodně z nich brexit furt žere. ‚No-deal, my chceme no-deal,‘ říkají [nejtvrdší verze brexitu bez dohody s EU – pozn. aut]. Jeden takovej borec mi nedávno ve frontě na letišti říkal, že hlasoval pro brexit kvůli imigrantům, ale nebude no-deal, takže asi emigruje. Co k tomu dodat?“

Toto rozkročení je pro posledních pár let kariéry Sleaford Mods příznačné. Projekt, který původně čerpal z DIY scény a alkoholické no tomorrow kultury dělnické třídy, se dostal do hledáčků světových médií, podepsal smlouvu s velkým labelem Rough Trades a prorazil do hitparád. Jejich vyrovnávání se s nově nabytým statusem zachytil i dokument Bunch of Kunst, který natočila Christine Franz. Sledujeme v něm kapelu, jak jezdí na koncerty do evropských sportovních hal obřím autobusem, v němž sedí Williamson a Fearn a jedinou další sedačku zabírá třináctipalcový laptop, ze kterého Fearn pouští beaty. Pochybnosti o autenticitě jejich snažení ale nejlíp rozptyluje právě čerstvě vydané album Eton Alive, které si vydala kapela sama.

Sežerte je zaživa

Sleaford Mods pokračují v tom, co dělali celou svoji kariéru: pozorují dění kolem sebe a upozorňují na každou absurditu současného světa, které si všimnou. Nenápadně se mění jejich výrazové prostředky, kulturní status a společnost, ke které mluví, v jádru ale zůstávají stejní. Byla by velká chyba jejich postřehy snažit se jejich postřehy nacpat do ideologických kategorií, které nám zjednodušují čtení nepřehledné britské politiky. Williamsonovi totiž nedělá problém kopnout si do kohokoli, kdo je zrovna poblíž. V jeho očích není potřeba najít hrdiny, kteří by současnou neutěšenou situaci vyřešili, všichni jsou součástí problému, ze kterého není jiná možnost útěku než sarkastická dekonstrukce současné společnosti a jejích neduhů. „Graham Coxon vypadá jako levičáckej Boris Johnson!“ plive proto třeba do mikrofonu na účet kytaristy Blur v jednom z vrcholů alba, energickém tracku Flipside.

Je až s podivem, jak dobře se Sleaford Mods daří spojovat momenty dojemných osobních zpovědí s dnes už pověstnými ranty. Obří zásluhu na tom má produkce Andrewa Fearna. Na Eton Alive se naplno ukazuje, že už není jen ten divný týpek, který na koncertě udělá smyčku baskytary a primitivních bicích a s plechovkou piva zpovzdálí pozoruje, jak Williamson přednáší svoje texty. Beaty jsou pořád minimalistické a odkazují na britský postpunk, z Fearna se ale stal plnohodnotný producent, který dokáže do tracků zakomponovat nenápadné odkazy na Mr. Oiza (Kebab Spider), spojit dezorientující syntezátor s naivními flétničkami (Big Burt) nebo navodit úvodním samplem atmosféru, kterou bychom čekali spíš na albu krále grimeu Wileyho (Discourse). Díky Fearnově nenápadně eklektické produkci můžou Sleaford Mods vybočit ze zažitých schémat, aniž by zněli jako kapela, která ztratila svůj zvuk.

Název desky Eton Alive odkazuje k prestižní internátní škole Eton, která vyprodukovala devatenáct premiérů Spojeného království. Slovní hříčka dobře zapadá do řady dalších vtípků a šťouchanců, jimiž je nahrávka prošpikovaná. Přestože vychází v době, která zastihla britskou společnost i samotné autory v trochu obtížné situaci, jde stále především o zábavnou deskou, která stejnou měrou pracuje s pocitem zmaru i všudypřítomnou absurditou. Kromě toho, že zachycuje kapelu na vrcholu sil, poskytuje tolik potřebnou katarzi. Když v půlce jinak děsivě znějícího tracku O.B.C.T. začne bzučet kazu, nástroj, který snad ani nejde brát vážně, na chvíli zapomeneme, že ještě před pár minutami Williamson komponoval nihilistický obraz politiky jako nikdy nekončícího procesu manipulace. Tak jako v reálném životě si na pocit marnosti zase brzo vzpomeneme, ale těch pár sekund uvolňujícího pobavení stojí za to.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image