Foto flickr.com (CC BY-SA 2.0)
Dopis Emmanuela Macrona Za evropskou obrodu, který Elysejský palác zveřejnil 4. března a který je adresován „občanům Evropy“, je přece jen něčím jiným než prázdnou množinou manifestu třiceti intelektuálů z 26. ledna. Macron nevidí obranu „evropských hodnot“ v hájení statu quo, navrhuje změny ve třech oblastech (svoboda, ochrana, pokrok) a obrací se přímo na Evropany přes hlavy evropských vlád. Máme to asi vnímat jako další „Révolution“. Právě takový název nesla publikace prezidentského kandidáta Macrona z listopadu 2016, jíž vydavatel propagoval jako „silnou a jedinečnou knihu, která položí základy nové společnosti“. To tedy položila.
Můžeme nanejvýš doufat v získání trochy času na skutečnou alternativu, která pořád tak okatě mešká.
Jenže do všeobecného pocitu, že francouzská hlava státu zaútočila na pravicové nacionalisty, kňučící opět cosi o migrantech, kteří mají být národům vnucováni jednotnou azylovou politikou, vnesl nesoulad maďarský eurovyvrhel Viktor Orbán. V e-mailu zaslaném agentuře Reuters totiž Macronův manifest ocenil: „To by mohl být začátek vážné evropské debaty (…) V detailech máme samozřejmě různé názory, ale mnohem důležitější než tyto rozdíly v názorech je to, že tato iniciativa je dobrým východiskem pro seriózní a konstruktivní dialog o budoucnosti Evropy.“ Nezaškodí zde připomenout, kdo všechno po Evropě šíří fake news. Spiegel online přepracoval první a poslední politikovu větu do jediné: „Je nejvyšší čas, abychom vážně mluvili o budoucnosti Evropy.“ Prostředek vynechal, ovšem s výjimkou ironického zdůraznění „rozdílů v detailech“ coby podstaty věci. A nad to pověsil lživý titulek „Orbán odmítá myšlenku reformy EU“. Titulek Reuters byl ale jasný: „Orbán vítá Macronovu reformní iniciativu pro EU.“
Svoboda je otroctví
Orwellův stín padá i na samotný Macronův text. Když odhrneme slovní hlušinu, zůstávají tři výzvy k překonání statu quo: „Hájit naši svobodu. Chránit náš světadíl. Navázat opět na ducha pokroku.“ Podívejme se na tu svobodu. Svobodné volby neodvolatelných zástupců občanstva – pravidelných předvolebních slibotechen a povolebních obracečů na čtyráku – mají být chráněny „odborníky“ před „zahraničními mocnostmi“. Tedy specialisty, možná i agenty tajných služeb, kteří – pokud se zrovna jako v Česku nenoří do učebnic dějepisu – budou čelit „kybernetickým útokům a manipulacím“ (také manipulacím ve Spiegelu?). Svoboda nové éry evropských hodnot podle Macrona znamená „zakázat financování evropských politických stran cizími mocnostmi“ (ačkoli ani za studené války nikomu dvakrát nevadilo, že Moskva lifruje peníze „bratrským“ komunistickým stranám včetně PCF). A ovšem nepřipustit „jakékoli projevy nenávisti a násilí na internetu“. Posoudí věrná byrokracie, jištěná definitivou. Historická zkušenost je však neomylná: nejnebezpečnější „projevy nenávisti“ nakonec vždycky vládnoucí oligarchie shledá v antikapitalistické levici, protože žádný fašismus nedal nikdy a nikde kapitalismu rozchod. Právě naopak, snažil se zajistit jeho fungování terorem, zbrojením a válečnou konflagrací. Svoboda je otroctví.
Ochrana „našeho světadílu“ je v Macronově podání především obrazem Evropy jako pevnosti. Klíčové jsou vnější hranice („důsledná kontrola hranic“) a v tomto směru „přísné kontrolní povinnosti“. V takto nastoleném režimu jako řemen máme jistotu, že „tváří v tvář migracím“ se nikdo nemusí obávat v textu vzývané „solidarity“, kterou má zajišťovat „společná pohraniční policie a evropský azylový úřad“. Na evropské hranici i na centrálním „c. k. ouřadě“ bude asi pěkné dusno. Budou to brát, jak to leží, kůže jako kůže, a repatriovat od „našich hodnot“ co nejdál, poušť nepoušť, konflikt nekonflikt, diktatura nediktatura (při dodávkách našich zbraní tohle přece nerozlišujeme). To vše za ušlechtilých řečí o „paktu budoucnosti“ s Afrikou, která v postkoloniálním binci, jejž tam zanechali evropští dobyvatelé a který je soustavně živen evropskými (takřka výhradně francouzskými) vojenskými „misemi“ a kapitály, vlastně ani žádnou lidskou budoucnost nemá. Předplatili Afričanům peklo.
Válka je mír
Odkdy je rej kapitálů kdekoli na světě „spravedlivou hospodářskou soutěží“, které se Macron jménem Evropy dovolává proti narušitelům „našich strategických zájmů a hlavních hodnot“? Samotný kapitálový vztah, natož ten, který je v neoliberálních macronovských mantrách i v praktické politice pouštěn ze řetězu, je organicky nespravedlivý ve vertikální i horizontální rovině. Je rozdíl mezi nadutými metropolemi a zoufalou periferií, ať už je touto periferií francouzský venkov, předměstí Paříže nebo celá Afrika. Na tomto drsném podloží jsou všechny řeči a sliby o „normách pokroku, sociálním štítu, hygienické bezpečnosti, ekologickém přechodu“, ba i o „nezávislém vědeckém hodnocení“, jen kouřovou clonou ziskového mechanismu korporací a bank, jejich manažerů, akcionářů a dobře placené klaky. Věda? Kdyby se vládnoucí třídě z jakéhokoli důvodu nehodila do krámu Einsteinova konstanta nebo by panstvo při akumulaci zdrojů obtěžovala, začala by ji popírat.
Takto – jak kdysi pravila naše nezapomenutelná exministryně kultury Alena Hanáková – jsou „nastavené řídící a provozní procesy“. V nich může Macronem navržená Konference pro Evropu „s cílem navrhnout veškeré nezbytné změny našeho politického projektu“ připomínat leda okouzlující frašku francouzské „celonárodní diskuse“. Transformovat „žlutý“ třídní boj do – zjednodušeně řečeno – plamenné diskuse o příliš velkém omezení rychlosti na silnicích, být vypískán vlastními občany, a proto honem oslovit občany jiných zemí, to je klasický majstrštyk ohrožených potentátů. A převedení vnitřních střetů na vnějšího nepřítele, od amerického protihráče, který se nenaučil diplomatickému mlžení, přes migranty, posedlé západním blahobytem, až po východní (shodou okolností opět „žluté“) nebezpečí zní povědomě uším všech, kdož ještě nezapomněli dějiny. To abychom netápali a uvědomili si, že opět žijeme ve světě staronové konfigurace imperialismů v tom nejklasičtějším smyslu. Francouzský kontinentální vlastenec radí Evropě „zvýšení vojenských výdajů“, což je zřejmě nejúčinnější formou „sociálního štítu“. No ovšem, válka je mír. A to i ten sociální.
Čas pro východisko
A nakonec zvířátko, anekdota a trochu nezbytného pragmatismu. Andrej Babiš se rozhořčil, že návrhy Emmanuela Macrona „jsou úplně mimo realitu“. Když ale věcně shrneme důležité části jeho textu, Macron soudí, že EU se musí v první řadě soustředit na dokončení společného trhu, odstranění ekonomických bariér a řešení bezpečnostní situace. A Babiš mu odporuje, že „EU se musí vrátit ke svým kořenům a v první řadě se soustředit na dokončení společného trhu, odstranění ekonomických bariér a řešení bezpečnostní situace“. Průzračná to anekdota o žáku Pepíčkovi, který řekl, že tráva je zelená. „Nikoli,“ pravil pan učitel, „tráva je zelená.“ Protože pan učitel to ví líp. A autoritářská blbost kvete.
A co ten pragmatismus, vlastní každé pořádné politice? Téměř zcela izolovaný Macron už rozhodně nechce obrozovat Evropu. Hodlá jen docílit, aby jeho „La République En Marche“ absolvovala 26. května volby do Evropského parlamentu bez ostudy, a tudíž bez toho, že by se jeho domácí pozice dále oslabila. Jde tedy o výstup předvolební kampaně, určený hlavně Francouzům. Protože však i euroblbost kvete a nebere v úvahu, že Evropu tlačí do hnědi třicátých let právě různé podoby macronovských politik, můžou jeho slova zapůsobit také pozitivně: zmobilizovat středostavovskou „klidnou sílu“ proti obskurním extrémům, které se valí do poslaneckých křesel ve Štrasburku. Macronova brilantní slovní masáž možná dokáže ovlivnit celoevropský poměr sil mezi orbánismem a neorbánismem (je-li v tom ještě nějaký rozdíl) a volby nebudou pro tradiční politické strany zcela devastující. Můžeme však nanejvýš doufat v získání trochy času na skutečnou alternativu, která pořád tak okatě mešká.
Autor je politický komentátor.