My jsme těch 99 procent!

Úspěch feministického hnutí záleží na tom, do jaké míry dokáže komunikovat potřeby širokých neprivilegovaných vrstev – bez ohledu na jejich gender.

„My, ženy, jsme takové konsensuální, a to se mi líbí,“ povídá mi empaticky kamarádka u kafe a já cítím, že bych ji měla podpořit. Má ráda ženské kruhy. Já taky, stejně jako řadu těch mužských. Nejvíc mám ale ráda kruhy smíšené. Konsensuální ale nejsem. Vůbec. Před třiceti lety jsem se narodila do konfliktu a v konfliktu i žiju. Založila jsem do něj rodinu. Všude kolem sebe cítím, jak s mojí generací kapitalismus vyjebává: nemáme kde pořádně bydlet, pracujeme v prekarizovaných podmínkách, obýváme planetu, která se kvůli nenasytnému vykořisťování řídí do záhuby, a budoucnost nepatří ani nám, natož našim dětem. Hlavně, že se v našem okolí vždycky najde nějaký saturovaný chytrák, který nám hned vysvětlí, že se my, ženy, máme víc snažit. Podmínky pro seberealizaci tu přece už dávno jsou. Před zákonem jsme si všichni rovni. Jenže většinu z nás čeká kromě zdevastované země život vedený tak nějak napůl, chudoba a závislosti a ke stáru navrch ještě nízké důchody. Tomu se říká vize. Kdo z nás ji ale dneska má?

Stres není emancipační

„Vidíte, to mě ani nenapadlo,“ řekla mi v reakci na mou bezesporu bagatelizující a taky dost povýšenou poznámku o tom, že její životní peripetie souvisely s faktem, že je žena, posmutněle jedna důchodkyně. V panelovém bytě na Broumovsku jsme si tehdy povídaly o tom, co všechno zažila. Její život byl jako z encyklopedie genderových nerovností. Manžel ji opustil, neplatil alimenty, na dítě zůstala sama a měla dvě práce. Jednu z nich má doteď, i když je v důchodu. Jako správná pečující bytost beze slova povzdechu dochovala maminku a v jejím pečlivě vysmýčeném bytě to krásně vonělo. Seděla jsem na kraji sedačky a přes to všechno, co jsem od ní slyšela, mi přišlo, že je s koloběhem vlastních strastí nakonec spokojená. Nebo minimálně smířená. A kdo jsem já, abych jí zničehonic, na sklonku života, řekla, že její celoživotní úsilí nestálo za nic? Měla bych té staré ženě ještě jednou naložit a na rovinu jí říct, že se stala obětí systému, který s námi nepočítá, když si ani nejsem jistá, jestli si to opravdu myslím?

Být feministkou v dnešní společnosti znamená schytávat to tak trochu ze všech stran. Od mužů, od žen, od soudružek ze scény.

Zatímco podobných příběhů by se po celé zemi dalo nasbírat nespočetně, máme my, feministky, občas potřebu nabídnout místo pochopení jen další kolo viktimizace. Znám to sama moc dobře. Možná, že někteří z vás teď jásají, že do boje s genderovou ideologií vstoupila další žena. Opak je pravdou. Jsem feministka. Jsem jí po celý svůj dospělý život a nestydím se za to. Naopak: styděla bych se, kdybych se za to měla stydět. Jsem feministka a věřím, že osobní je politické. Ale občas mám všeho prostě dost.

Pouštět se v Česku do debat o feminismu totiž může nejedné ženě přivodit stavy hraničící se sebepoškozováním. Buď kariéru chci málo, nebo ji chci moc. O své děti pečuju nedostatečně, ale podle některých je rozmazluju a měla bych být přísnější. Potřebují přece „mámu“. Jsem alternativní, jsem radikální, jsem málo alternativní a málo radikální, nerozumím některým slovům a rozčilují mě, čímž projevuji necitlivost k celému feministickému hnutí. Jindy jsem ale tolerantní až moc. Nejsem určitě normální. Taky utlačuji svého partnera, a přitom si na něm neumím vydobýt dostatek participace. Táhnu za sebou mentální a psychickou práci, o které bychom přece měly být schopné mluvit, ale mluvím o tom málo. Jsem protivná, když nechápu, že přátelské štípnutí do tváře s omluvným komentářem „ To víte, já jsem prostě na ženský, ještě abych byl na chlapy“ nepovažuji za dobrý vtip. Možná mám dokonce i krámy (věřte, že je mívám!), ale toho pitomce, co tuhle hlášku „myslel v dobrým“, jsem měla rovnou profackovat. Neudělala jsem to. Jsem zrádkyně. Na všechny strany, dovnitř i ven. Nejsem ještě dostatečně emancipovaná, pořád mi vládne patriarchát, jenom to nevidím. A určitě nenávidím muže…

Být feministkou v dnešní společnosti znamená schytávat to tak trochu ze všech stran. Od mužů, od žen, od soudružek ze scény. Je totiž mnohem jednodušší zakládat si další a další subkulturní platformy a řešit větší a větší marginality, než se lopotit s vizí, která může být tak nějak pro všechny. Jenže k čemu nám je vlastní chráněná dílna, když neartikuluje požadavky širších vrstev? Odpovím za vás: k ničemu.

Komu tím pomůžete?

Stávající radikální feminismus je až příliš často zapouzdřený v nekonečných debatách o správném a vhodném používání jazyka, ve vytváření bezpečných a místy až hygienických prostor pro každou skupinu (která ke každému svému sebevyjádření potřebuje pomalu manifest) a v debatách o „tělesné samosprávě“ (která ale většině lidem bude evokovat představu sexuálně náruživých poběhlic, jejichž hlavní životní touhou je chodit neustále na potraty). Chápu ty potřeby a chápu je tím víc, čím víc se z nás konzervativní síly snaží udělat továrny na děti, aniž by nám nabídly opravdové právo na sebeurčení. I tak mám občas chuť křičet nahlas: „Nerozumím vám, a to bych opravdu chtěla!“ Co s těmi, které nechtějí, a co s těmi, které nerozumí? Odsoudit je šmahem jako přisluhovačky patriarchátu, nechat je napospas všem aktérům „rodinné politiky“, přidat je na dlouhý seznam našich nepřátel? To těžko, komu tím pomůžeme? Nám, ani nikomu dalšímu ne. Jenže liberální feminismus na tom se svou agendou není o moc líp.

Na jedné straně se řeší, že každá správná emancipovaná žena by měla jít co nejrychleji do práce. Že se jedná třeba o desetihodinové postávání u pásu za patnáct tisíc měsíčně? Nevadí, slaďovat se musí. Co na tom, že kariéru ve valné většině prací dneska neuděláte. Co na tom, že o odchodu z práce na rodičovskou dovolenou rozhodují socioekonomické zájmy rodiny, a ne jen a pouze kulturní predispozice. Co na tom, že volit mezi sociální samotou, která s péčí o dítě vždycky nutně souvisí, a návratem do práce, kde vás vykořisťují, není žádná svoboda, natož emancipace. Rovnoprávnost pro manažerky byla a bude vždycky cool. Že možná s feminismem jako takovým až tolik nesouvisí? No co, dobře se to poslouchá. Jenže práva žen nejsou a nemají být otázkou privilegovaných skupin, nemají být dokonce otázkou žen samotných. A to ani v případě, kdy prokazatelně taháme za kratší konec.

Chvála mužů, kteří ženám nevládnou

„Co dělají české ženy špatně, že ten feminismus tak nějak nikoho netankuje a hodně lidí naopak rozčiluje?“ zeptal se mě na jedné z debat moderátor, muž, a myslel to určitě nejlíp, jak jen mohl. Co by měli dělat čeští muži, se zeptat zapomněl. Po desetiletích debat o tom, co je „náš“ gender, po několika vlnách feminismu, které řešily nejen sexuální, ale i pracovní a společenská práva, se nás muži (často s těžce předstíranou empatií) ptají, co děláme tak špatně. Vím já? Možná všechno, ale spíš taky nic. „Snažíme se snažit,“ mám chuť říct pokaždé, kdy na mě tohle někdo vytasí. Možná je to málo, ale není tak trochu čas na hledání světového „maskulinismu“? Proč jste si nikdy pořádně nesedli a neřešili, co můžete pro spravedlivější svět udělat vy samotní?

Chtěla bych hnutí mužů, kteří chtějí pečovat. Jen tak, protože vědí, že to není důležité pouze pro jejich děti, ale především pro ně samotné. Solidarizuji s každým, kdo na sebe po absolvování nějaké školy vzal břímě vydělávajícího člena společnosti. Toho, který musí makat, dokud nepadne, toho, který ve svém dlouhém životě nemá ani tu chvíli na zastavení, na utřídění myšlenek, na prožívání jiných než stresujících pracovních okamžiků. Nechci tím říct, že péče není práce. Chci tím říct: muži, pečujte. Právě proto, že je to práce, právě proto, že její plody jsou kontinuální. Právě proto, že péče má smysl.

Když se dnes tak dramaticky mluví o tom, že ženy někde musí být jen proto, aby tam byly, zapomíná se na jednu věc: ve stávajícím systému jsou muži ti pozitivně diskriminovaní. Neplatí to vždy a všude, ale čím vyšší vrstvy, tím je tato úměra směrodatnější. Už ani nevím, kolikrát se mě někdo zeptal, jestli mi nevadí být „alibi woman“, tedy žena, která je někde jen proto, že je žena. Proč by mi to mělo vadit? Copak se na to někdy vnější pozorovatelky zeptají? Pokud svým vlastním působením povzbudím v úsilí za lepší společnost jedinou holku, mělo to smysl. To vy se, muži, ptejte, jestli samozřejmost, se kterou přijímáte svá privilegia, není vykoupená utlačováním jiných. A jestli ano, tak já nejsem ta, která by se při stávajícím poměru 80 procent mužů ku 20 procentům žen v českém veřejném prostoru měla stydět za svůj gender.

Vzhůru do boje

Stejně jako u jiných problematik, promítá se i do tématu genderu otázka třídy. Nechala jsem si ji na konec. Sedmdesát procent lidí pod hranicí chudoby na celém světě dnes tvoří ženy. Přistoupit na logiku toho, že je to jen jejich vina, by nutně znamenalo věřit, že my, ženy, jsme indisponované a neschopné. V tomto systému ale opravdu neexistuje nic jako osobní zodpovědnost. Existuje celá řada kulturních přednastavení, které ženám automaticky přisuzují jiné role než mužům. I to může být v pořádku, pokud s tím dané ženy nebo muži souzní. Existuje tu ale ekonomický útlak, která otázku genderu dalece přesahuje a v globálním hledisku ukazuje, že hlavním problémem dnešní doby je nerovnost jako taková, a ne nerovnost jako osamocený výsek, týkající se jen jedné, byť velké skupiny obyvatel planety.

Vážím si proto každé z nás, která dokáže upozadit své ego ve víře, že vychovávat děti je větší společenská hodnota než hákovat v supermarketu. Vážím si ale i každé z nás, která si navzdory celé řadě problematických faktorů dokázala prosadit vlastní představu o svém životě a právu na něj a vydala se vlastní cestou. Ani jedna z těchto pozic není a ještě nějakou dobu nebude automatická. Svoboda je přímo úměrná podmínkám, ve kterých žijeme. A ty žádná rozhořčená debata o mansplainingu nebo vyšší rodičovská pro bohaté nezmění.

Jednou mi někdo řekl, že v boji proti „stávajícímu řádu“ musí všechny feministky táhnout za jeden provaz. Ani nevím, jestli bych za to byla ráda. V knize Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky jsem dceři musela číst o Marii Montessori se stejným zaujetím jako o Margaret Thatcherové. Že je to absurdní? Víc než to: fakt, že je někdo žena, neznamená, že bude hájit vaše práva, natož práva těch ostatních. Velebit Thatcherovou jen za to, že byla žena, znamená vysmívat se všem, které její politika osudově poškodila. Dělící linií našich bitev není gender samotný, ale postavení, které nám v rámci společnosti přísluší.

Pokud chceme feminismus skutečně vnímat jako emancipační strategii, nesmí se jednoduše zaměřovat jen na některé osamocené skupinky. Musí tu být pro všechny, kteří z různých důvodů nemůžou realizovat své potřeby a žít důstojné životy. Pro ženy, které chtějí pečovat, i pro muže, kteří chtějí totéž. Pro pracující, kteří cítí tlak výkonnostní společnosti a uvědomují si, že jejich místo je nahraditelné robotem. Pro muže, kteří se stydí plakat, aby nevypadali moc slabí, a pro ženy, které se bojí pracovat, aby nepůsobily moc nerodinně. Pro děti, kterým jsme nechali zpustošenou Zemi. Pro všechny, kteří chtějí žít jinak. Bez konfliktu se to neobejde, ale taková je už povaha každého nerovného zápasu. Fakt, že v celosvětovém měřítku se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají, by nám ale mohl pomoct: to my jsme těch 99 procent. Má-li feminismus znovu – tak jako v době stávek newyorských šiček za kratší pracovní dobu a zvýšení mezd před sto jedna lety – promlouvat do veřejného dění, musí s tím začít pracovat. Jinak totiž hrozí, že zůstane tím, čím do jisté míry dnes bohužel je: zneužitelnou vějičkou pro autoritáře, nekonečným vtipem pro sexisty a smutným trápením pro ty z nás, které to s rovností – nejen genderovou – myslí opravdu vážně.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image