Přítomný okamžik se vyznačuje všudypřítomným pocitem, že naše politické elity ztratily pojem o realitě. Oficiální diskursy už neslouží jako průvodce k tomu, jak konat, zákony se nedodržují a nařízení se ignorují.
Výmluvným symbolem nerealismu našeho světa jsou dva grafy. První je projekcí, kterou vypracovala rozpočtová kancelář amerického Kongresu, a týká se vývoje poměru dluhu a hrubého domácího produktu do roku 2048.
Předjímá úrovně zadlužení během válek do roku 2030 – s výjimkou dob příměří – a vyznačuje se americkým odhodláním nadále utrácet za obranu, sociální zabezpečení a lékařskou péči, aniž by se současně zvyšovaly daně coby procentní sazba HDP. Na rozdíl od druhé světové války není ve výhledu žádný realistický plán – ani přiznaný záměr – tuto hromadu dluhů nějak umenšit. Poprvé v dějinách průmyslového kapitalismu si v času míru hlavní světové hospodářství buduje hromady dluhů, aniž by existovaly realistické vyhlídky na to, že je někdy odbourá.
Za posledních patnáct let jsme tak vybudovali vysoce dysfunkční systém, který je ze všech tradičních hledisek zcela neudržitelný.
Podle předpovědi rozpočtové kanceláře za příštích třicet let naroste americké HDP z 20 na 65 trilionů dolarů, zatímco americké zadlužení nabobtná z 16 na 97 trilionů. Deficit má tedy narůstat tempem osm procent ročně – což u ekonomů hlavního proudu vyvolává požadavky po úsporných opatřeních v měřítku, jaké je v dnešní Americe neudržitelné. Základním předpokladem je, že buď americké obyvatelstvo přijme zhroucení svých životních standardů a svět skoupí americké cenné papíry, nebo se stát vydá z insolvence cestou tištění bankovek.
Druhým důkazním materiálem je tabulka od Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPPC), která ukazuje, jak dramaticky musíme během příštích 20 až 35 let omezit emise CO2, chceme-li zabránit katastrofickému a neovladatelnému zhroucení.
Aby se nám to podařilo, hlásá IPPC, je nutno „rapidně a dalekosáhle přebudovat energetické, pozemní, městské, infrastrukturní (včetně dopravy a zástavby) a průmyslové systémy“ – a také provést „výrazné investice do těchto sektorů“.
Strategické úkoly, před nimiž lidstvo stojí
Hlavní strategická otázka, kterou si musí lidstvo nyní zodpovědět, zní, zda jsou výrazně zadlužené země rozvinutého světa připraveny nalézt zdroje potřebné pro tuto transformaci. Doprovodnou otázkou je, jestli jsme v jejím zájmu připraveni zničit politický vliv průmyslů založených na fosilních palivech a podvodného, daně krátícího finančnictví. Dokud tyto otázky nezodpovíme, budeme se nadále podílet na tvorbě kultury nerealističnosti.
V USA za tímto účelem vzniklo mocné nové hnutí. Green New Deal (GND), který jako zákon v Kongresu navrhla poslankyně za New York Alexandria Ocasio-Cortez, se zavazuje k desetiletým investicím, jejichž výši jeho kritici odhadují na šest trilionů dolarů. Zastánci GND se tohoto čísla lekají. V souladu s takzvanou moderní monetární teorií tvrdí, že tuto cenu lze zaplatit za každých okolností vydáváním dluhopisů a tisknutím více peněz, a proto je daná částka irelevantní.
Přestože fandím jejich kuráži, vycházejí při svých odhadech zastánci GND z týchž předpokladů jako finanční politika prezidenta Donalda Trumpa: domnívají se, že měna s nuceným oběhem (fiat money) umožní státu jednou provždy překonat tradiční dluhovou dynamiku. Jinak řečeno, lze vnitřní dynamice kapitalistického tržního systému – v němž dříve či později vysoká zadluženost vyvolá nestabilitu a měnovou amortizaci a náklady spojené s vládním půjčováním se vymknou z rukou – uniknout nějakým úředním nařízením shora.
Realismus lze do této debaty vnést jen tím, že vzneseme otázku, kterou si nekladou ani členové davoské ekonomické elity, ani progresivní demokrati, ani většina environmentálních aktivistů, protože na ni prostě nejsou připraveni: Jsou naše řešení vůbec slučitelná s kapitalismem?
Technologie revoltující
V knize Postkapitalismus. Průvodce po naší budoucnosti jsem ukázal, že nikoli. Největším problémem pro dluhovou udržitelnost Spojených států (a stejně tak, když už na to přijde, Japonska či eurozóny) není to, zda lze finančnictví udržet naživu úřednicky nařízenou měnou s nuceným oběhem. Ale to, že informační technologie revoltují proti společenským a ekonomickým institucím okolo sebe.
V informačně-kapitalistickém hospodářství se generuje příliš málo hodnoty na to, aby se jí dařilo opodstatnit výši současné dluhové hromady, tedy setrvalých deficitů či fiskálních projekcí hlavních světových ekonomik. Infotech vytváří exponenciální propady v produkčních nákladech u informací, informačního zboží i u některých služeb a hmotného zboží. Přes síťové efekty produkuje ohromná množství užitné hodnoty zdarma a vede k demokratizaci a zlevnění inovací. Potlačuje běžné adaptační mechanismy, takže inovace produkují nové zboží s vyššími vklady (včetně práce) a umožňuje zaměstnanost ve vyšší platové třídě. Navíc má automatizace potenciál vymazat 47 procent pracovních míst či 45 procent aktivit.
Za posledních patnáct let jsme tak vybudovali vysoce dysfunkční systém, který je ze všech tradičních hledisek zcela neudržitelný. Jde o systém permanentních monopolů s masivním dobýváním renty a finančním vykořisťováním, vytvářející špatně placená neodborná pracovní místa, jejichž smyslem je udržet lidi uvnitř systému vymáhání dluhů a dat a rozsáhlé nerovnováhy moci a informací mezi korporacemi a spotřebiteli.
Výsledkem toho je, že dlouho očekávaný nástup čtvrté průmyslové revoluce se prostě nekoná. Ať už její blízký příchod vytrubují schumpeteriánští ekonomové sebehlasitěji – tedy pod podmínkou, že státy převezmou aktivnější úlohu ve správě průmyslu –, uprostřed těžce zadlužené a monopolizované globální ekonomiky k ní prostě dojít nemůže.
Rychlé přepracování systému
Spolu s přechodem na hospodářství bez uhlíkových emisí potřebujeme i rychlé přepracování systému, v němž se tržní sektor zmenší v závislosti na veřejném sektoru, dojde ke vzniku netržního sektoru spolupráce, peníze přestanou fungovat jako uchovatel hodnoty a na pracovním trhu se rapidně sníží počet pracovních hodin.
Pokud se dostatečně dlouho zadíváte na dlužní předpověď pro USA a zamyslíte se, za jak krátkou dobu se lidstvu podařilo se světem vyjebat jen proto, že ho používá jako odtokovou rouru pro uhlíkové procesy, vyjde najevo, že kapitalismus dospěl do bodu zlomu. Je příliš zadlužený, než aby dál běžně fungoval, a navíc svou strukturou až příliš závisí na uhlíku. Ti, kterým se dluží, a ti, kterým patří práva spalovat uhlík, musejí přijít na buben, jinak dojde ke zhroucení světového klimatu.
Než se tak stane, potřebujeme jinou podobu kapitalismu. Nebude však ani stálá, ani trvalá. I ji bude potřeba vytvořit něčím, co zapůsobí jako revoluce. Bude muset odradit od spotřeby uhlíku a rozsáhle přerozdělit bohatství tak, aby se globální Jih mohl dále rozvíjet – a také bude muset překonat masivní strukturní nepoměry, které vyvolaly technokratické monopoly, dobývání renty, finanční spekulanti a státy a firmy hromadící data.
Přesun k postkapitalismu nezahrnuje likvidaci tržních sil ze dne na den ani neznamená převzetí centralizovaného plánování sovětského modelu. Jeho cílem je navrhnout kontrolovaný přechod, v němž tržní síly přestanou působit coby prvotní přerozdělovač zboží a služeb napříč planetou, v němž hroutící se stát jen odbourává hory dluhů.
Informační technologie usnadní přesun mimo stav nouze v rozsáhlých sektorech hospodářství. Klimatická změna si žádá, abychom zcela vymýtili určité spotřeby uhlíku. Dluhová dynamika světa ve spojení s problémem stárnutí lidstva znamená, že potřebujeme něco radikálnějšího a udržitelnějšího, než je měna s nuceným oběhem a hromada dluhů, které nikdy nesplatíme.
Zbytečně křiklounské?
Když jsem v Postkapitalismu uvedl, že pokud se nevykašleme na neoliberalismus, přivodíme tím rozpad globalizace, Financial Times označily mé závěry za „zbytečně křiklounské“. Nyní se ukazuje, že nebyly křiklounské dost.
Poté, co s Trumpem USA vycouvaly z Pařížské dohody o změně klimatu, jeho brazilský protějšek Jair Bolsonaro se pustil do spalování Amazonie a mocná hnutí napříč Evropou se dala na ochranu životních stylů založených na autech s dieselovými motory, zvrátí naši přítomnou situaci jen nějaká velká globální myšlenka.
Dvojí technokratický předpoklad naší doby – že současný sociální systém umí běžet bez uhlíkových emisí a že měna s nuceným oběhem nás jednou provždy zachrání před narůstajícím zadlužením – dělá z tolika našich politických rozhodnutí jen neuskutečnitelné vidiny. Je načase navrátit se do reality.
Autor je britský spisovatel a publicista.
Z anglického originálu The unbearable unrealism of the present, publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.