Když ji pustili z vězení ve Světlé nad Sázavou, jela paní Monika do Prahy. Nejdřív si z našetřených peněz zaplatila pár nocí v hotelu, protože o byt v době pobytu ve vězení přišla v exekuci. Monika na tom byla ještě relativně dobře, protože si díky tomu, že celou dobu ve vězení pracovala, ušetřila pár tisíc korun. Část lidí opouštějících české věznice ale nemá nic než pět set korun, které dostanou na cestu domů. Ostatně mnozí z nich v tu chvíli žádný domov nemají.
Stydí se a zároveň nechce, aby ji někdo litoval. Proto se už nevídá například s kamarádkami z vysoké školy. Nálepky zločince je těžké se zbavit.
Chvíle těsně po propuštění je podle odborníků jednou z nejtěžších zkoušek, které bývalé vězně čekají. Přitom jde jen o začátek dlouhé cesty návratu do společnosti, při které je čeká řešení dluhů, bydlení a hledání práce se zápisem v trestním rejstříku. Obtížné podmínky, ve kterých se po propuštění nacházejí, přispívají k tomu, že se většina z nich do vězení dříve nebo později vrací (recidiva v Česku dosahuje 70 procent). Česko, které patří mezi země s nejvyšším podílem vězňů v Evropě a jehož věznice kapacitně nestačí, si tak zavíráním obrovského množství lidí vytváří skupinu recidivistů. Ministerstvo spravedlnosti nicméně v poslední době udělalo několik kroků směrem ke zlepšení situace – od podzimu loňského roku mohou například soudy využívat trest domácího vězení s elektronickými náramky.
Na přivítanou exekuce
Monika, která se jako vysokoškolsky vzdělaná samoživitelka dopustila zpronevěry, vůbec nezapadá do představy „kriminálnice“ – je sečtělá, vzdělaná a dokáže mluvit i o své situaci s nadhledem. Na první pohled se může zdát, že jde o naprostou výjimku. Pracovníci Rubikonu se však s podobnými případy vzdělanějších žen setkávají častěji. Zmiňují třeba případ ředitelky mateřské školky, která zpronevěřila peníze přímo ve školce. Jen málokdy se objevují dotační podvody. Ve Světlé nad Sázavou sedí žena odsouzená za krádež osmi milionů, které vzala, aby se její syn vyplatil mafiánům. Důvodem, proč lidi páchají trestnou činnost, je v Česku často závislost nebo dluhy, finanční tíseň nebo vliv okolí. V případě vzdělanějších žen to prý často je právě ekonomická situace nebo vliv jiného člověka, často muže.
Monika je registrovaná na úřadu práce, ale chce se co nejdřív postavit na vlastní nohy a pracovat. Chtěla by hlavně co nejdřív splatit drobnější dluhy. V době, kdy byla ve vězení, jí přišly faktury na doplatek za telefon, školné, pojištění auta a poplatek sedm tisíc za soud. Z toho se dohromady s částkou, kterou dluží kvůli trestné činnosti, stalo pět různých exekucí, které řeší s pěti různými exekutory z různých částí republiky. Kdyby byla na svobodě, dokázala by čtyřem z nich předejít zaplacením původních poplatků. Z vězení, kde jsou omezené možnosti komunikovat s venkovním světem, se tyto věci vyřizují těžko, proto někdy vycházejí s dluhy a exekucemi i ti, kdo přišli do vězení bez nich.
Řešit dluhy vězňům pomáhají občanské organizace. Monice pomohla organizace Volonté, díky které jí soud poplatek zpětně zrušil. Stejně ale za už neexistující dluh dál narůstá poplatek exekutorovi, který je dávno mnohonásobně vyšší než vymáhaná částka. Prý by jí pomohlo, kdyby s organizací začala spolupracovat dříve. Vzhledem k poměru počtu vězňů a pracovníků občanských organizací je ale těžké se k pomoci dostat.
Někteří lidé se přitom do vězení dostávají právě v souvislosti s dluhy. Mnoho jich sedí za neplacení výživného. V posledních letech stoupá počet trestů za úvěrový podvod – člověk si bere půjčku (často aby splatil dluhy z předchozích půjček), a přitom nesplňuje podmínky pro půjčení peněz, například neuvede pravdu o svých příjmech. Proto je podle pracovníků neziskových organizací paradoxní, že i ve vězení dluhy jen rostou a přibývají. Z dluhů vzniklých krádeží nebo neplacením alimentů se v Česku nelze nechat oddlužit, neplatí pro ně osobní insolvence, takže v praxi většina těchto lidí po vězení hledá práci načerno. To ovšem nepomáhá ani samoživitelkám, protože od někoho, kdo oficiálně nemá příjem, nejde vymáhat výživné.
Bez práce
Když se Petr dostal v jednadvaceti letech na svobodu, vydržel jen tři měsíce, než se zase vrátil. Jedním z důvodů prý bylo, že si nemohl zvyknout na přechod z vězení na svobodu. Do vězení se dostal kvůli krádežím, které páchal, aby získal peníze na drogy. Během doby, kdy byl ve vězení, ztratil navíc zázemí, protože mu rodiče zemřeli a jeho starší bratr byl také zavřený. Nějakou dobu bydlel na lodi Hermes, kde potkal kamaráda z bývalé party a s ním začal znovu brát drogy.
Lidé, kteří vězňům pomáhají, popisují, že i když se po propuštění snaží a mají zájem i zázemí, je pro ně těžké vrátit se k normálnímu životu už proto, že vězení je tak odlišné od normálního prostředí. Teď je Petr od posledního trestu na svobodě rok a stále nemůže sehnat práci. Přiznává, že je pro něj těžké třeba i napsat životopis. Podle odborníků je problém, že se s vězni jedná jako s nesvéprávnými lidmi, i peníze za výživné za ně pošle sama věznice. Pomohlo by prý, kdyby je nechali aspoň jednou měsíčně vyplnit složenku. I proto velká část jejich dalších problémů vzniká už první týden či měsíc po propuštění.
Aby si mohla co nejdříve platit aspoň základní věci, snažila se Monika co nejrychleji sehnat práci. Několikrát zkusila odpovědět na inzerát, ale většina firem požaduje výpis z trestního rejstříku. Úřednice pracovního úřadu se jí pak s údivem ptala, proč si s jejím vzděláním chce dělat rekvalifikaci na kuchařku nebo baristku. Jenže právě vzdělaným lidem se po výkonu trestu hledá odpovídající uplatnění nejhůř. Organizace Rubikon, která propojuje bývalé trestance se zaměstnavateli a pořádá pro ně například pohovory nanečisto, se sice snaží zprostředkovávat i tato místa, ale kancelářských prací pro bývalé vězně je k dispozici velmi málo. Jsou i práce, které lidé s trestní minulostí dělat nesmějí – patří mezi ně většina prací v sociální sféře, na úřadech, ve státních podnicích a některých živnostech.
Dalším problémem je stigmatizace a speciální potřeby, které bývalí vězni mají. Kromě zápisu v trestním rejstříku mají často exekutorem obstavený účet, a potřebují tak dostávat peníze hotově. Podle zákona existuje minimální množství peněz, které zadluženým lidem musí každý měsíc zůstat. V praxi si ale exekutoři klidně stáhnou z účtu všechny peníze s tím, že předpokládají, že dlužník už si minimum stranou dal. Pro některé práce je zase potřeba zdravotní průkaz, ale vězňům nějakou dobu trvá, než po odhlášení od vězeňského lékaře najdou nového. Monika k jednomu pohovoru průkaz potřebovala, a protože bydlela v azylovém domě, v centru Naděje jí poskytli jen časově omezený průkaz, což může v očích zaměstnavatelů budit nedůvěru.
Bez přátel
Situace lidí, jako je Monika, je komplikovaná i proto, že pro její známé je pobyt ve vězení něco nepředstavitelného. Od doby, co se vrátila z vězení, většinu kontaktů neobnovila. Neumí si představit, jak by lidem vysvětlovala, kdyby se zeptali, kde byla poslední roky. „Když po třech letech zapnete telefon a máte tam tisíce SMS zpráv a zmeškaných hovorů, je to jako rozbalovat mumii,“ říká. Že byla ve vězení, říkat nechce, ale nechce se ani zamotávat do sítě výmluv a výmyslů. Stydí se a zároveň nechce, aby ji někdo litoval. Proto se už nevídá například s kamarádkami z vysoké školy.
Nálepky zločince je těžké se zbavit. Krátce poté, co se Monika nastěhovala do azylového domu, přistěhovala se tam i jiná žena, která ji znala z vězení. Monika o své minulosti nikomu v domě neřekla. Přesto jí jednou během debaty, kdy Monika přesvědčovala spolubydlící, aby si uklidila, spolubydlící odpověděla, že od nějaké kriminálnice si nenechá nic radit. Podle Lucie Streichsbierové z centra Rubikon kromě dluhů, exekucí a potížemi s bydlením vede k návratu k trestné činnosti také důvod, který se nedá tak snadno zaškatulkovat. Vzpomíná na mladou ženu, která po vězení pracovala jako asistentka přímo v Rubikonu na jednom z tréninkových pracovních míst, která je možné realizovat díky podpoře z fondů EU. Poté získala práci, která byla vzhledem k její kvalifikaci dobrá. Dařilo se jí. K drogám a následně k trestné činnosti se však vrátila, když jí zemřela maminka.
Monika se chce od minulosti oprostit, začít znova, snaží se, dělá si rekvalifikační kurz na kuchařku. Ten jí nakonec zaplatil Rubikon. Na úřadu práce jí žádost o rekvalifikaci zatím neschválili. Mezitím už velkou část kurzu absolvovala, v dubnu bude dělat závěrečné zkoušky, začala už i praxi v jedné pražské kavárně, a pokud všechno půjde dobře, v květnu nebo červnu už chce pracovat. Věří, že když se někdo hodně snaží, musí to dopadnout dobře a sama je prý zvědavá, jak její „projekt“, jak tomu říká, dopadne.
Nelson Mandela řekl, že nikdo úplně nezná národ, dokud nepozná jeho cely. Nejmenší podíl vězněných mají skandinávské státy a z nich nejmenší poměr zavřených i nejnižší – jen dvacetiprocentní – recidivu má Norsko, kde je obvyklá doba vězení osm měsíců a devadesát procent trestů je kratších než jeden rok. Česká Republika se svou sedmdesáti procentní recidivou patří k nejhorším státům v Evropě. Na vině jsou kromě podmínek ve vězení i malé možnosti resocializace. Proto by nebylo na škodu inspirovat se tam, kde to umějí lépe. V Norsku mají vězni možnost přesunout se po nějaké době výkonu trestu do otevřeného vězení, bez cel a bez uzavřených budov. Takových je tam jedna třetina. Tam pracují a starají se sami o sebe, což jim pomáhá připravit se na život venku.
Autorka vystudovala žurnalistiku.