Pábitelé a konspirátoři

Dokumentární portrét konspirátora Petra Černého od studenta FAMU Ondřeje Šálka je dalším snímkem, který ukazuje, že ultrapravičáci jsou taky jenom lidé.

Na konspirátorech, náccích, obráncích bílé Evropy a všech ultrapravičácích různých odstínů je nepochybně něco sexy. V českém prostředí se často jedná o bizarní figurky z okraje společnosti, navíc s vlastními youtuberskými kanály, a tedy jistou mediální schopností. Pro filmové portréty jsou ideálním materiálem. Takovýmto portrétem jsou i Dobré zprávy studenta katedry dokumentární tvorby FAMU Ondřeje Šálka, uvedené na letošním ročníku festivalu Jeden svět.

Hlavním hrdinou Dobrých zpráv je důchodce Petr Černý, který sedm let provozoval vlastní zpravodajský kanál Česká nezávislá televize (CNTV), kde informoval o tom, že migranti v Evropě mají za úkol nejprve rozšířit chudobu, poté sem dostat Islámský stát, který bude následně vyvražděn Íránem, čímž v Evropě vznikne chalífát. „Pan Černý“ tyto informace čte na kameru se zenovým klidem, hlasem, který jako by vybízel k míru a rozjímání. Režisér, který v dokumentu občas i vystupuje, svého protagonistu primárně nekonfrontuje s jeho myšlenkami ani nepátrá po jejich původu, ale zaměřil se na něho „jako na člověka“.

Pro tvůrce není nic snazšího než si najít nějakého svého ultrapravičáka a portrétovat ho, jak dlouho se jim zlíbí.

A tak se dozvíme, že pan Černý věří na mimozemský život, dokonce byl na blíže nespecifikované planetě se třemi slunci na – opět blíže nespecifikované – návštěvě, ze které se nakonec vrátil, protože má na Zemi nějaké závazky. Taky pod svou střechu přijal mladého muže, který neměl se svým otcem kam jít. Tento mladý muž, který je kvůli dluhům z divokého mládí v insolvenci, se cítí být s panem Černým duchovně spřízněný a žije s ním – po smrti otce – dodnes. Pan Černý je jinak milý pán, který prostě jen některé věci bere trošku z blbé strany. Postupně se dozvíme, že ho mrzí třeba i ničení přírody a že podle něj by ani vyspělá mimozemská civilizace, která už nezná špatné emoce jako hněv a závist, uprchlíky z Afriky nepřijala a vsadila by na to, že se mají sami nejdřív naučit hospodařit na svém vlastním kontinentě.

Harmonická fascinace

Paranoia, nenávist, politické násilí a autoritářské tendence, které jsou s protimigračním hnutím v Evropě neodmyslitelně spojené, tak dostávají v podání pana Černého, jak ho vyobrazuje ve svém filmu Šálek, poklidné až harmonické pozadí. Není ani příliš jasné, jakou konspirační zpravodajství hraje v životě Černého roli, zda se jedná spíš o bizarní koníček, nebo věci, o kterých na svém kanálu referuje, vnímá jako závažné. Zato víme, že stejně jako jiní lidé vede normální život, měl komplikovaný vztah s otcem a podobně. Režisér k němu přistupuje s citem, a tak pan Černý ve čtyřiceti minutách odhalí své zranitelné nitro.

Roland Barthes jednu ze svých mikroanalýz moderní mytologie věnoval spisovateli na dovolené. Spisovatel jakožto dovolenkář v časopisecké reportáži v Le Figaro udivuje prosté čtenáře běžností svého dovolenkářského pobývání, při kterém samozřejmě nepřestává být nadpřirozeným umělcem-spisovatelem. Také konspirátor zabíraný okem pozorného dokumentaristy žije prozaický život, chodí na houby, má domeček z červených cihel a dobře střílí ze vzduchovky. Není ale božským hrdinou jako francouzský spisovatel, ale ďábelským antihrdinou. Jeho zajímavost (a legitimizace pro portrét „obyčejného staršího člověka“) tkví v tom, že se podílí na podvratné činnosti, která nahrává příchodu nového fašismu. Jeho obyčejnost – či roztomilá, ale pořád lidská bláznivost – tak stojí v opozici k temnotě hrozivého politického uspořádání. Nic jiného než obyčejnost ale z pana Černého neuvidíme.

Figurky s výstředními názory

V české dokumentární tvorbě se zdaleka nejedná o první podobný portrét ultrapravičáka s duší. Venkovský neonacista Peca se stal nejvýraznější postavou dokumentu Tomáše Kratochvíla Spolužáci z roku 2017. Ve filmu se jede Kratochvíl podívat, jak jsou na tom jeho spolužáci ze základky, a zjistit, jestli volí Zemana. Nachází celkem spokojené obyvatele vesnice a jeden z nich je neonacista. Peca je v komunitě oblíbený srdcař, který organizuje na vesnici řadu akcí pro sousedy, protože má zkrátka radost, když jsou lidé spolu a je jim dobře. Kromě toho je členem neonacistické Dělnické strany a kandidoval za ni ve volbách. Svoji účast na náckovských pochodech v Brně „vůbec neřeší“. Kratochvíl se Pecy na jeho náckovství zeptal a řekl mu, že s ním má problém, s čímž se Peca podle svých slov setkal poprvé. Nejvýraznější film v subžánru nácků-lidí byl Klusákův něžný neonacista Daliborek, který podobně jako Šálkův protagonista provozoval videokanál, na němž prezentoval své ultrapravicové postoje. Režisér Klusák nechal ve filmu Daliborka přehrávat bizarní situace vykreslující jeho náckovství a nakonec mu za to všechno dal v Osvětimi pořádný čoud.

Díky zmíněným snímkům víme, že náckové a šiřitelé ultrapravicových konspirací jsou taky jenom lidi. Všechny tři filmy, každý jiným způsobem, ukazují jednu věc: s podobným přesvědčením nejspíš není problém zcela běžně existovat v českém prostředí a nikdo vás nebude ostrakizovat za to, co si myslíte o Romech nebo muslimech. Klusákův Daliborek by žil nejspíš podobný život, i kdyby nebyl antisemitou a konspirátorem, Peca je ve své vesnici oblíbený a jeho náckovství je „taková součást koloritu“ a nic víc. A nejspíš i podivínský pan Černý by žil stejně, kdyby byl přesvědčením, řekněme, sociální demokrat nebo jehovista. Lehkost, s jakou se ultrapravičáci pohybují českou společností, může být samozřejmě děsivá a odráží se nejen na volebních výsledcích SPD, ale i v programech proklamativně liberálních stran.

Lehkost této existence se ale promítá i do českých dokumentů. Pro tvůrce není nic snazšího než si najít nějakého svého ultrapravičáka a portrétovat ho, jak dlouho se jim zlíbí. V minimalistických, komorních filmech se pak můžeme nechat unášet pábitelstvím českých ultrapravičáků a nedozvědět se skoro nic. Kromě toho, že jsou to taky lidi.

Bez něhy

Úplně jiný přístup k tématu zvolil Jan Gebert ve svém dokumentu Až přijde válka, ve kterém tři roky sledoval velitele i řadové členy paramilitární organizace Slovenskí branci. Ve filmu tak vidíme desítky mladých i starších mužů, kteří tráví víkendy tím, že se nechají ponižovat při výcviku ultrapravicové polovojenské organizace. To vše pod vedením mladíka, který v patnácti letech absolvoval výcvik v Ruské federaci a při velení mu pomáhají profesionální vojáci slovenské armády. Uklidňující pábitelství je najednou pryč. Co zůstává, je ignorance či tolerance okolí. I v Gebertově filmu je scéna, kdy slovenští policisté vyjadřují sympatie k činnosti branců a po legitimování je nechávají v klidu dál pobíhat po kopcích v maskáčích.

V Česku nejspíš není organizace srovnatelných rozměrů, která by zároveň byla ochotná se promenovat před kamerami, ale ani u nás není ultrapravičáctví pouze záležitostí něžných vyděděnců. Ukazovat, že zlo je ve své každodennosti banální, může být fascinující, ale ve výsledku o fungování a šíření rasistických a antidemokratických tendencí ve společnosti nevypovídá.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image