Michael E. Mann je jedním ze dvou vědců, kteří v roce 2019 obdrželi cenu Tyler Prize za zásluhy o životní prostředí. Mann působí jako profesor atmosférických věd na americké Penn State University a je jedním z nejznámějších klimatologů. Mimo jiné je autorem neblaze proslulého „hokejkového grafu“, který se po zveřejnění v roce 1998 pro mnohé stal prvním jasně srozumitelným modelem dopadu lidské činnosti na klima planety a vyvolal reakci klimaskeptiků a lidí spojených s fosilním průmyslem. Mann se tak za posledních dvacet let dostal do křížku s politiky, uživateli Twitteru i ruským hackerem. Pokaždé znovu pečlivě vysvětloval, co přesně se s naším klimatem děje.
V jistém ohledu se zdá, že jsme v debatě o změně klimatu dosáhli bodu zvratu. Podle New York Times šlo dokonce o „téma roku 2018“. Je tomu podle vás opravdu tak, a pokud ano, proč?
Ano, je tomu tak. Spočívá to v souhře různých okolností. Jednou z nich je zcela jistě minulé léto, kdy jsme byli svědky extrémního počasí. Zaznamenávali jsme bezprecedentní teplé fronty, sucha, požáry, potopy i superbouřky, a to na globální úrovni. Dopady klimatických změn navíc už nejsou tak mírné. Vidíme je v přímém přenosu. Myslím, že to lidem opravdu začíná docházet. Já i další moji kolegové klimatologové jsme se snažili pomoci veřejnosti i zákonodárcům spojit si různé střípky a pochopit, že pravá tvář klimatické změny vypadá právě takto. Tyto bezprecedentní extrémní podmínky jsou výsledkem klimatické změny, která už dávno není jakousi vzdálenou pohromou. Je to něco, co se nás týká teď a tady a co neblaze ovlivňuje náš způsob života v místě, kde žijeme.
Ale vždyť podobné jevy sledujeme už dlouho – každý rok je teplejší oproti tomu předešlému. Opravdu si myslíte, že jde jen o ten přímý zážitek?
Myslím, že se tu děje více věcí současně. Zaprvé máme bezprecedentní počasí. Už nejde o nějaký vzdálený, teoretický konstrukt – klimatická změna je něco velmi opravdového, co lidé pociťují na vlastní kůži. A veřejnosti to dochází. Občané mají větší nároky na své zákonodárce a požadují, aby politici tento problém řešili.
Věda, kterou děláme, přímo ohrožuje zájmy světových boháčů a mocnářů. Jde o nejbohatší a nejmocnější skupinu, jaká kdy existovala: obchodníky s fosilním průmyslem.
Podívejte se na vzestup Alexandrii Ocasio-Cortez, která klimatickou změnu přijala jako součást své politické identity. Její poselství rezonuje hlavně u mladších lidí. Politici vidí, že s politikou zaměřenou na klima lze vyhrát. A vývoj zaznamenáváme i na poli vědy. Jsme schopni si propojit čím dál více informací a lépe vysvětlit, jakým způsobem klimatická změna vytváří vzorce extrémního počasí. Jsme schopni pochopit, jakou roli hraje změna klimatu třeba při hurikánech Harvey a Florence nebo při požárech v Kalifornii.
Dokáže nás změna v chápání klimatické změny zachránit před apokalyptickými scénáři, kterých se všichni tak bojí?
Jde o závod mezi dvěma různými body zvratu: jedním je zvrat ve veřejném mínění, o který usilujeme, a druhým je bod zvratu samotného klimatického systému, který zcela jistě nechceme, ale ke kterému se nebezpečně blížíme. Jedná se například o tání velkých ledových ploch, což by vedlo ke zvýšení hladin oceánů. Jde tedy o závod mezi naší schopností mobilizovat veřejnost a zákonodárce a stále se prohlubujícími dopady klimatických změn, které se navíc budou dalším pálením fosilních paliv jen zvětšovat. To je ta výzva – otočit kurz lodi co nejrychleji to jde. Avšak ani tak nedovedeme zvrátit všechny nebezpečné důsledky, které klimatické změny přináší. Pokud žijete v Portoriku či Kalifornii, nebo vlastně skoro kdekoliv na světě, některé neblahé dopady vidíte už teď. Výzvou je tedy vyhnout se nejhorším důsledkům tím, že omezíme uhlíkové emise a přejdeme na obnovitelné zdroje, jak nejrychleji to bude možné.
Zmínil jste Alexandrii Ocasio-Cortez, které se na obou stranách konfliktu dostalo pozornosti, když řekla, že máme dvanáct let na to, abychom odvrátili zánik světa. Je tomu opravdu tak?
Na tom, co řekla AOC, je hodně pravdy. Parafrázovala nejnovější poznatky zprávy Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, která v podstatě říká, že pokud chceme opravdu omezit uhlíkové emise na úroveň, která by udržela oteplování pod dva stupně Celsia, což je hranice, jejíž překročení by pro nás byla naprosto ničivé, pak musíme příštích deset let každý rok snížit uhlíkové emise o 5 až 10 procent.
To je dost děsivé.
To je.
A také trochu ochromující. Vy už o tom mluvíte dlouho. Jaké to pro vás je, neustále varovat lidi před takovou hrozbou?
Pokud bych si nemyslel, že naděje ještě existuje, bylo by to velmi těžké. Ale já si myslím, že naděje stále existuje. Ve svém optimismu jsem opatrný, ale věřím, že teď zaznamenáváme jistou změnu. Ne dostatečnou na to, abychom předešli důsledkům změny klimatu, ale dost velkou na to, abych si začínal myslet, že jsme se aspoň vydali tou správnou cestou. Neexistují žádné zásadní překážky, které by nám znemožňovaly předejít oteplování planety. Jediné překážky jsou politické, a ty se dají překonat.
Jak jste se dostal ke změně klimatu?
Dostal jsem se k tomu dosti podivným způsobem. Původním zaměřením jsem fyzik – vystudoval jsem aplikovanou matematiku a fyziku na University of California v Berkeley. Potom jsem šel na Yale studovat teoretickou fyziku, a pak jsem se rozhodl změnit obor a začít pracovat v modelování klimatu – snažit se porozumět tomu, jak funguje klimatický systém Země, byla výzva, která mě fascinovala.
V té době jste si už myslel, že jde o nejzásadnější téma naší doby?
Ne, pro mě to byl prostě fascinující fyzikální problém. Důvod, proč jsem se stal vědcem, byl ten, že jsem miloval řešení problémů. Ve své knize The Hockey Stick and the Climate Wars (Hokejka a války o klima, 2012) popisuji, jak moc mi věda učarovala a jak mě ta dlouhá cesta nakonec zavedla do naprosto nečekaných míst. To jsem ještě nevěděl, že mě můj zájem o matematiku a fyziku, a vůbec o řešení problémů, dovede do centra jedné z nejkontroverznějších debat vůbec. Moje doktorská disertace se zaměřovala na přirozenou variabilitu klimatu, nikoli na jeho změnu. O změně klimatu jsem v době, kdy jsem svou disertaci začínal, moc nevěděl. Jak však má práce pokračovala, začal jsem pracovat s archivy daleké klimatické minulosti, takzvanými proxy daty. Jde o letokruhy stromů, korály, ledové kry. Když používáme data lidského měření klimatu, vidíme zhruba jedno a půl století do minulosti. Začalo mě zajímat, co nám mohou proxy data povědět o dlouhodobých, přirozených cyklech. A byl to právě proces rekonstrukce dávného klimatu z těchto dat, který vytvořil dnes již známý „hokejkový graf“, který znázorňuje náhlé oteplování, které nastalo v minulém století a které je v posledních tisíci letech bezprecedentní. To ukázala práce, kterou jsme publikovali před dvaceti lety. Ten graf jsme zveřejnili na konci devadesátých let, když debata o změně klimatu sílila. Zatímco se kupily vědecké důkazy, průmysl fosilních paliv stále více využíval svůj obrovský finanční potenciál a moc, aby na tyto vědecké poznatky útočil.
Když jsme ten článek otiskli, stal se v debatě ohledně lidského dopadu na klima jedním z hlavních předmětů doličných. Nepotřebovali jste rozumět fyzikálním procesům klimatického systému, abyste pochopili základní sdělení toho grafu: děje se něco bezprecedentního, a nejspíše za to můžeme my. Ta hokejka v té debatě hrála symbolickou roli. Ačkoliv mě to netěšilo, najednou jsem se ocitl v samém centru velmi třaskavé veřejné debaty. Za posledních dvacet let jsem se však s tou rolí sžil, ačkoliv to nebylo něco, co bych původně zamýšlel. Je pro mě ale velkou poctou, že mohu v této diskuzi figurovat a informovat o možná největší hrozbě v dějinách naší civilizace.
Také jste se ale dočkal dost negativních reakcí – třeba při aféře „Climategate“.
Zpětně je Climategate velmi zajímavé téma, protože šlo o hacknuté e-maily a figurovaly v ní Saúdská Arábie i Rusko a stejně tak WikiLeaks a Julian Assange…
Vy jste do toho byl zavlečen už od samého začátku.
V mé poslední knize The Madhouse Effect (2012) jsem pojednával o tom, co se odehrálo během poslední prezidentské volby. Ten útok na klimatology, tedy Climategate, byl pouze přípravným cvičením. Byli to ti samí aktéři se stejným zadáním. Při Climategate se pokoušeli o upoutání pozornosti veřejnosti a zákonodárců za pomoci smyšleného skandálu těsně před Konferencí OSN o změně klimatu v Kodani, která se konala v roce 2009 a která byla po dlouhé době vlastně první šancí na smysluplný vývoj mezinárodní klimatické politiky. A je zajímavé, že v posledních amerických prezidentských volbách spočívala role Ruska a možná také Saúdské Arábie na zhruba půltrilionovém obchodu mezi Ruskem a ropnou společností ExxonMobil, který byl přerušen právě sankcemi proti Rusku. A co tedy bylo prvním činem vedení dnes již neblaze proslulého Paula Manaforta? Změnili republikánskou politiku a snažili se tyto sankce zrušit. A pak Trump dosadil Rexe Tillersona, bývalého šéfa ExxonMobil, na pozici státního tajemníka. To je náhoda, že?
Byli to tedy ti samí aktéři se stejným motivem a stejnou nenávistí. V případě Climategate už proběhlo okolo deseti vyšetřování jak v USA, tak ve Velké Británii, a všechny dospěly k závěru, že u vědců, kterým byly e-maily ukradeny, nedošlo k žádnému neregulérnímu jednání. Jediným prohřeškem byla ta krádež e-mailů. Věda, kterou děláme, totiž přímo ohrožuje zájmy světových boháčů a mocnářů. Jde o nejbohatší a nejmocnější skupinu, jaká kdy existovala: obchodníky s fosilním průmyslem. Své obrovské zdroje používají k vytvoření umělých skandálů a k finanční podpoře globální dezinformační kampaně, která si klade za cíl zdiskreditovat vědce i vědu a snaží se obalamutit veřejnost i zákonodárce. Dá se říct, že jde o nejhanebnější čin v dějinách lidstva, protože zde máme malý počet plutokratů, kteří staví své krátkodobé zájmy nad dlouhodobé zájmy veškerého života na Zemi. Takže znovu říkám, že bojovat na správné straně v takovéto bitvě mezi dobrem a zlem – protože tak tomu opravdu je – je pro mě velkou poctou.
Z anglického originálu The most villainous act in the history of human civilisation: Michael E. Mann speaks out, publikovaného na webu cosmosmagazine.com, přeložil Vít Bohal.