Foto pxhere
Kdo se při předávání cen Americké filmové akademie radoval kvůli poctivému rozdělení cen mezi donedávna opomíjené americké minority, přehlížel, že namísto výsostného svátku filmu sledoval pomalu klesající horkovzdušný balón, z nějž posádka marně vyhazuje pytle s pískem. Akademická porota byla v minulosti pod palbou kritiky skrývající se pod hashtagem #oscarssowhite. Ta vytýkala filmové ceně převážné zaměření na snímky bílých tvůrců oslovující zejména bělošské diváky. Novým prezidentem se tak stal Johna Hailey a ředitelkou pro styk s veřejností zase Cheryl Boone Isaacs. Vypadalo to jako výjimečná sebereflexe, vysvětlení je však daleko přízemnější: Oscarům od roku 2014 rapidně klesá sledovanost.
Stimulace co největšího počtu zákazníků
Po vítězném tažení filmů „o problémech bělochů“ z roku 2016, kdy dvě z hlavních cen posbíral Iñárritův Revenant (vyprávějící příběh o utrpení bělošského lovce ze začátku 19. století, tedy doby, kdy v anonymitě umíraly tisíce černošských otroků) bylo opětovné ocenění postavy silného bílého muže chápáno jako jedna z hlavních příčin klesajícího zájmu o Oscary. I proto se pravděpodobně další rok dostal do úzkého výběru nízkorozpočtový snímek Moonlight, který odporoval dosavadním zvyklostem nominovat a oceňovat filmy s „velkými příběhy“. Předávání cen za rok 2017 pak bylo vlastně soubojem mezi tradičním filmovým světem a tím doposud opomíjeným. Tradici zde zastupoval dobový muzikál La La Land, v hlavní roli s Ryanem Goslingem a Emmou Stone. Ani vítězství Moonlightu však oscarovému ceremoniálu vyšší sledovanost a větší prestiž nepřineslo. Po kritice z předchozích let nešlo totiž o nijak překvapivý výsledek. A snaha o oslovení roztěkané pozornosti mainstreamového diváka intimním dramatem o potížích dospívajícího homosexuála v černošském ghettu byla předem odsouzena k neúspěchu.
Cena definitivně odhalila svoji podstatu. Nechce kriticky hodnotit vývoj filmového světa za uplynulý rok, ale zuby nehty bojuje o sledovanost.
Následující mnohonásobné ocenění pastišového filmu Tvář vody režiséra Guillerma del Torra přineslo zatím historicky nejnižší sledovanost předávání cen od roku 1974, kdy se začala měřit. Zdá se tedy, že problém nevychází jen z hořké pachuti nad archaičností a konzervativností Oscarů, ale že jde o víc. Přípravy na předávání cen za rok 2018 připomínaly pohled do mraveniště, na nějž někdo začal lít z konve vodu. Jedno děsivé rozhodnutí následovalo druhé. Nejprve tu byl nápad na speciální kategorii divácky nejúspěšnějšího filmu roku, tedy ocenění, s nímž by se teoreticky mohlo identifikovat hodně lidí, těžko ale říct, jak by do výběru mohla promlouvat samotná Akademie. Mluvilo se přitom o devalvaci ceny, která má odměňovat umělecké vize a milníky, ale tento argument byl nakonec přebit uvědoměním, že výsledek této kategorie by byl nejspíše jasný už několik měsíců dopředu a nové tváře by před obrazovku stejně nedostal.
Následovala snaha celý obřad zkrátit a zatraktivnit. Významné kategorie jako střih či kamera měly být z hlavního vysílání vyřazeny a prostor měly dostat během reklamních bloků. Pochopitelná vlna odporu, jež se proti tomuto návrhu zvedla, naštěstí pohřbila i jej. Jedinou inovací oproti předchozím tak byla absence moderátora.
O divácké přízni měl tak nakonec rozhodnout především výběr nominovaných snímků. V letošních hlavních kategoriích se ocitly mexický biografický film, dobový příběh o usmiřování bílého rasisty s černošským muzikantem, životopis imigrantského homosexuála, jenž se stal jedním ze světově nejúspěšnějších hudebníků, či zfilmovaná skutečná událost o tom, jak se před padesáti lety afroamerický policista stal členem hnutí Ku-klux-klan. Takto vyložené karty měly hrát do noty prakticky všem cílovým skupinám. Výsledná ocenění pak vzbuzovala pocit, že spíš než zhodnocení filmového roku sledujeme snahu o stimulaci co největšího počtu zákazníků. Sledovanost tentokrát sice neklesla, nicméně nárůst o pouhé tři miliony diváků oproti loňsku v zásadě stále naznačuje stagnaci – obzvláště při srovnání se ztrátou sedmnácti milionů sledujících od roku 2014. Cena nicméně definitivně odhalila svoji podstatu. Nechce kriticky hodnotit vývoj filmového světa za uplynulý rok, ale zuby nehty bojuje o sledovanost.
Akademii ujíždí vlak
Přesto Oscaři nadále trpí pokryteckou a tajnůstkářskou arogancí. Je bizarní, kolik pozornosti se věnuje filmovým cenám, jejichž výsledky určuje anonymní skupina akademiků bez jakéhokoli odůvodnění. Prestiž této ceny doposud určovala důvěra v poučené stanovisko lidí, kteří se filmu hlouběji věnují. Jenomže američtí akademici dnes už nestojí v čele současného přemýšlení o filmu a často stojí přímo v opozici vůči relevantním skupinám – od tištěných médií po podcasty věnující se filmové tvorbě. Zatímco tyto kanály na sebe reagují, soupeří spolu a navzájem se obohacují, Akademie se snaží tvářit jako neměnný, nenapadnutelný monolit, který veškeré kritické diskuze svými cenami rozsoudí. Na změny na kulturně-společenské scéně v důsledku toho reaguje extrémně pomalu.
Navíc se zapletla do pavučiny vlastních zásad, a to především v okamžiku, kdy se o slovo začaly výrazně hlásit streamovací služby, které k sobě díky svobodnějším podmínkám produkce začaly stahovat uznávané a zavedené tvůrce. Pravidla Akademie ale nedovolují nominace snímkům, které nebyly distribuované v kině. Streamovací služby se sice nejdříve snažily těmto podmínkám vyhovět limitovanou kinodistribucí svých titulů, aby se mohly stát součástí oscarové show, postupem času ale zjistily, že Akademie je potřebuje mnohem více než ony ji. Hollywoodské struktury zkrátka nedokážou progresivnějším filmařům nabídnout tak svobodné tvůrčí podmínky jako streamovací služby, což může znamenat pomalý konec umělecky hodnotné hollywoodské produkce.
Nikoli však konec produkce komerční, protože pod hollywoodskými křídly stále vznikají nejvýdělečnější snímky. V ohrožení tedy není ani tak existence samotných Oscarů, ale jejich status ocenění, které má schopnost posuzovat a odměňovat skutečně kvalitní snímky. Kolem této propasti si ceny letos už prošly, když nominaci získaly generické či vyloženě nezvládnuté snímky typu Černý panter nebo Bohemian Rhapsody, které však kralovaly tržbám z kinosálů. To je zatím nejznatelnější důkaz paniky, se kterou se cena potýká po úspěšně rozjeté sérii komiksových filmů společnosti Marvel a opětovném probuzení výdělečné ságy Star Wars. Nastal doposud nevídaný rozkol mezi vnímáním filmu jako uměleckého vyjádření oproti čistě zábavovému eskapismu. Prostým vyjmenováním toho, jaké filmy za předchozí rok jsou podle ní nejhodnotnější, nemohla Akademie konkurovat rozjeté marketingové lázni, ve které disneyovská stáj koupala veřejnost. Že se cena snaží výběrem divácky vstřícnějších filmů vetřít do pozornosti mainstreamu, jí ovšem ubírá na prestiži, protože se ocitá v pasti vox populi, místo aby promyšleně formulovala vlastní pozici.
Oscaři dnes mohou klidně přiznat, že už nezastupují kinematografii jako celek, ale pouze její část. Důležité snímky sice už nenajdete jen v kinosálech, není ale pravda, že by tento vývoj mohl kinodistribuci definitivně nahradit. Je pouze její alternativou. Stanovisko mnoha členů Akademie, včetně předsedy Stevena Spielberga, že by digitálně distribuované tituly měly být z nominací vyřazeny, je tak paradoxně cestou, jak Oscary uchránit a částečně jim vrátit prestiž. Jedná se o takový způsob vnímání filmů, pro některé jistě archaický, který mluví řečí Akademie a o jehož zachování a obhajobu by se tedy měla starat. Akademie by tak mohla znovu definovat svoji pozici ve filmovém světě. Vzhledem k neschopnosti výraznější sebereflexe a obsesivního počítání čísel sledovanosti si však tuto roli nejspíše neuvědomí. Nezbude, než si k dalším ročníkům vzít popcorn, ztlumit světla a bavit se nad zánikem starého světa filmu, který reprezentuje. Bude to pravděpodobně podnětnější a zábavnější než celá řada oceněných filmů.
Autor je gamer a filmový publicista.