Osmdesátileté výročí okupace a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava vybízí k připomenutí této mezní události. Měla důsledky – byť velmi rozdílné – pro veškeré obyvatelstvo, které se na území původního meziválečného Československa nacházelo, bez ohledu na jeho konkrétní etnickou identifikaci. Nepůjde mi tu o opakování faktografie událostí z učebnic dějepisu. Pozornost bude upřena ke způsobům porozumění tomuto období a proměnám jeho obrazu v závislosti na zasazení událostí do jiného kontextu, než jsme běžně zvyklí. Převažující postoj valné většiny české společnosti ve vztahu k období let 1938–1945 je přitom zřejmý. Na jedné straně existuje silná shoda v negativním nahlížení, na druhé straně je toto období vydělováno z narativu národních dějin jako cizorodé.
Výjimečná shoda v hodnocení dějin
Období druhé světové války je doba, kterou vnímáme mezi jednotlivými periodami dějin 20. století nejvíce negativně. Můžeme v této záležitosti vidět i zjevný kontrast mezi českou a slovenskou společností. Zatímco u nás je válečné období bráno kategoricky negativně, Slováci ho vnímají daleko kladněji. V českém prostředí obzvláště kontrastuje s mimořádně kladně vnímanou první republikou, k níž zase Slováci zachovávají rezervovanější postoje. Sociologové Jiří Šubrt a Jiří Vinopal, kteří v roce 2013 publikovali analýzu rozličných průzkumů historického vědomí české populace, uvádějí, že jako období úpadku reflektuje protektorát 96 procent dotázaných. Tak výraznou shodu v hodnocení nenajdeme u žádného jiného období moderních českých dějin.
Této výjimečné shodě na postavení protektorátu v české paměti odpovídá způsob jeho zobrazování v odborném i popularizačním podání. V návaznosti na Tomáše Sniegoně můžeme rozlišit dva vůdčí narativy moderních českých dějin: český – národně liberální; a československý – komunistický. Vedle nich pak ještě uvádí dva slovenské narativy – národně katolický a národně evropský, které však ve vztahu k protektorátu lze ponechat stranou. Pojmu narativ můžeme na tomto místě rozumět jako způsobu vyprávění o minulosti, který vytváří obraz dějin jako smysluplného celku. Narativy nejsou neutrální, nýbrž jsou jen určitým úhlem pohledu mezi jinými. A všechny tyto ideální narativy, jak konstatuje Sniegoň v knize Zmizelá historie, „byly zformulovány vůdčími politickými a duchovními aktéry a skupinami, aby dodaly českým a slovenským dějinám ‚národní‘ význam a zároveň aby legitimizovaly odlišné zájmy a mocenské pozice v české a slovenské společnosti“.
Soulad liberálů s komunisty
Pro národně liberální narativ je charakteristické vyzdvižení první republiky z hlediska její ekonomické vyspělosti i kvality demokratického zřízení, ocenění čapkovské „neheroické střízlivosti“ a masarykovského humanitního programu, který byl vložen do vínku nově vzniklé československé státnosti. Ve vztahu k období 1938–1945 pak vévodí motiv zrady; nejprve ze strany sudetských Němců, posléze západních spojenců a nakonec slovenských nacionalistů.
Druhá republika a protektorát jsou jediná období, na nichž se národně liberální narativ shodne s komunistickým. V nazírání na první republiku i na jednotlivá období po roce 1945 se naopak často zásadním způsobem rozcházejí. Zobrazování Mnichova a okupace jakožto ústředních traumat českých dějin 20. století komunistický narativ obohacuje snad jen o třídní perspektivu: obě událostí považuje za důkaz úpadku buržoazního Československa a západních mocností. Zatímco v případě jakýchkoli jiných období moderních českých dějin v 19. i 20. století existují alternativní úhly pohledu pro jejich interpretaci, ve vztahu k protektorátu zmíněná shoda obou vůdčích narativů vytváří výkladový monopol. Patrně i proto existuje ve společnosti tak silný názorový konsenzus ohledně interpretace protektorátních dějin.
Optika právních dějin
Způsoby vzpomínání na toto období odpovídají nejvíce perspektivě, kterou známe z právních dějin. Myšlenka právní kontinuity mezi první (1918–1938) a třetí republikou (1945–1948) vytvořila podobnou cézuru také v paměti. Podle doktríny právní kontinuity byly právní předpisy vydané v období od 30. září 1938 (mnichovská dohoda) do 4. května 1945 (Pražského povstání) vyloučeny z československého právního řádu. Nacistická okupace a následné potrestání jejích přisluhovačů v rámci poválečné retribuce umožňuje vyloučit toto období z paměti jako cizorodé a do vývojové logiky českých dějin nepatřící. Takový postoj se i v současnosti projevuje nervózními reakcemi z různých stran v médiích, jakmile začnou být otevírány otázky odsunu Němců či podílu Čechů na realizaci nacistické okupační správy, jako je tomu třeba v kauze cikánského tábora v Letech.
Za výmluvné považuji také postoje domácí historiografie ve vztahu k tomuto období. I v tomto případě stojí za pozornost přinejmenším dvě charakteristiky. Za prvé, odhlédneme-li od biografií, které ze své podstaty nemohou vynechat některé období života sledovaného jednotlivce, jen zcela výjimečně se objevují pojednání s ambicemi historické syntézy, jež by se snažila vyložit protektorátní období v širších časových souvislostech, ať už přesahem do sociálních dějin třicátých let nebo zdůrazněním kontinuit mezi dobou před rokem 1945 a třetí republikou. Existující případy, jako je třeba v roce 2013 německy publikované pojednání o ekonomických dějinách protektorátu z pera Jaroslava Kučery a Jaromíra Balcara, zahrnující období 1938–1953, jsou spíše onou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo.
Za druhé, protože dějiny jsou vždy dějinami vítězů v tom smyslu, že zobrazování minulosti podřizujeme hodnotovým hlediskům, která zvítězila a jež bereme za své, má nádech kacířství, ba neslušnosti poukazovat na existující kontinuity, které můžeme najít napříč turbulentními dekádami třicátých a čtyřicátých let, kdy se na našem území vystřídaly liberální demokracie, nacistická okupační správa, omezená demokracie třetí republiky a stalinistická diktatura. Snad i proto si většina historiků, specializujících se na výzkum protektorátního období, zpravidla vystačí s co nejvíce detailním pramenným studiem tohoto relativně krátkého časového úseku, aniž by cítili zvláštní potřebu zabývat se přesahy do ostatních období.
Předválečné hledání postliberálního řádu
Třicátá léta byla obrácena do budoucnosti v tom smyslu, že byla dobou hledání nové funkční varianty systémového uspořádání. Dvacátá léta v Evropě se naopak nesla ve znamení pohledu nazpět. Po potlačení krajní levice s její radikálně socialistickou vizí nového světa upřely vládnoucí elity svůj zrak do minulosti. Doba před rokem 1914 se náhle jevila jako „Belle Époque“ a byla nahlížena jako přirozené uspořádání, které první světová válka vychýlila z normálu a k němuž je žádoucí se navrátit.
Úspěšný návrat zpátky – poté co bylo opět deregulováno válečné centrálně plánované hospodářství a měnová politika v drtivé většině zemí navrácena k předválečnému zlatému standardu – se však nekonal. Namísto toho na podzim 1929 propukla velká hospodářská krize. Třicátá léta pak byla hledáním nového řádu, když se liberální „civilizaci 19. století“, jak ji nazýval sociolog Karl Polanyi, nepodařilo obnovit. Ideologická nabídka byla velmi široká, a proto i tato dekáda byla velmi turbulentní a neklidnou dobou. Rozprostírala se od stalinistického projektu přes lidovou frontu, švédský lidový domov, keynesiánsky reformovaný liberalismus až po různé konzervativně autoritářské modely a také fašismus či nacionální socialismus.
Jistěže tyto varianty postliberálního řádu nebyly stejné. Něco společného však měly. V porovnání s „civilizací 19. století“ byly všechny založeny na nesrovnatelně vyšší míře státní regulace a intervencionismu veřejné moci do záležitostí dříve vnímaných jako privátní, více spoléhaly na masovou mobilizaci a také byly více kolektivistické. Korespondovalo to s reakcemi na velkou hospodářskou krizi. Ta podpořila všude hospodářský nacionalismus. Režimy s protikladnými politickými cíli realizovaly překvapivě podobné protikrizové programy. S ohledem na výsledky druhé světové války a odstup mnoha desetiletí se nám rozdíly zdají být naprosto evidentní. Avšak ve své době nebylo mezi komentátory nijak výjimečné, že třeba Rooseveltův americký Nový úděl (New Deal) jednou nahlíželi jako příbuzný fašistické korporativní ekonomice italského střihu a jindy jako americkou obdobu stalinské hospodářské transformace Sovětského svazu. V tomto smyslu třicátá léta znamenala hlubokou krizi liberální doktríny individuální autonomie a omezeného státu a spolu s tím i všeobecný odvrat od principů otevřené tržní ekonomiky.
Touto cestou ve své protikrizové politice postupovalo dílčími kroky i Československo po roce 1930. Trh totiž začal být stále silněji potlačován ve prospěch administrativního řízení ekonomiky. Z tohoto úhlu pohledu pak protektorátní období ztrácí svou izolovanou výjimečnost a stává se jen jednou z dílčích fází radikální restrukturalizace od liberálně demokratického pluralismu a tržní ekonomiky k jednotné socialistické společnosti organizované podle centrálního plánu.
„My“ versus „oni“
Rostoucí ohrožení ze strany hitlerovského Německa po roce 1935 vedlo k rozvolňování principů právního státu, jak ukazuje kategorie „státní nespolehlivosti“, uplatňovaná podle zákona o obraně státu z roku 1936. Konfrontace se sudetskými Němci nevyhnutelně posilovala na obou stranách semknutí na základě etnického nacionalismu. Přidělování občanských práv podle etnické příslušnosti nabralo na dynamice po Mnichovu s přijímáním prvních protižidovských opatření za druhé republiky a kulminovalo rasistickou politikou nacistických okupantů. Neskončilo však 9. květnem 1945, neboť slovanský původ spolu se státní spolehlivostí byly klíčovými kritérii při kategorizaci obyvatelstva také ve třetí republice.
Dlouho se debata o odsunu Němců odvíjela od zápletky „kdo si začal“. Jenže s takto položenou otázkou lze stěží dospět k jinému výsledku než vzájemnému překřikování stále dokola. Etnické čištění prostoru a homogenizace obyvatelstva spojená s více či méně násilnými přesuny totiž rozhodně nebyly výsadou nacionálních socialistů či stalinského SSSR.
„Nebude již docházet k mísení obyvatelstva, které způsobuje nekonečné problémy (…) Budou dočista vymeteny koštětem.“ Jen na první pohled může čtenáře překvapit, že tato slova z prosince 1944 pronesl britský ministerský předseda Winston Churchill. Phillipp Ther, který ve své výstižně pojmenované knize Temná strana národních států tento citát uvádí, vůbec neusiluje o difamaci britského premiéra, hrdinů druhé světové války a jejich boje proti hitlerovskému nacionálnímu socialismu. Snaží se naopak poukázat na širší souvislosti evropské modernity spojené s masovou demokracií, jejíž fungování předpokládá sdílení společného kolektivního vědomí v řadách populace, a národního státu jako teritoriálního rámce pro její uskutečnění. Iracionální nenávist a násilné činy běžných občanů způsobily v moderních dějinách jen zlomek etnických čistek. Zásadně se totiž jednalo o proces organizovaný na úrovni národního státu, který byl zpravidla navíc řízen ujednáními na mezinárodní úrovni.
Přijmeme-li Therovu perspektivu, pak nelze vystačit se zažitou jednoduchou interpretací, že poválečný transfer obyvatelstva byl spravedlivou odpovědí na zabrání Sudet. Protektorátní období se naopak stane kulminující fází dlouhého vývoje, který započal nejpozději revolucí v roce 1848, v níž se otevřela otázka, jakým způsobem bude definován a ohraničen démos českých zemí jako nositel politické suverenity. Hledat kontinuity vývoje se vyplatí nejen ve vztahu k minulosti, nýbrž i k budoucím letům po roce 1945. Vyhrocené ohraničení na „my“ a „oni“ překračovalo pouhý etnický rozměr. Neměli do něj patřit kolaboranti a zrádci, a brzy ani majetní vlastníci výrobních prostředků. Místa paměti, jako jsou doly v Jáchymově, dobře dokumentují, jak snadno došlo k proměně poválečné etnické očisty v očistu politickou a třídní v době budování socialismu.
Šedivost teorie a zeleň života
Historie plní ve společnosti vícero funkcí. Má použití morální. Poskytuje kritéria rozlišování dobrého a zlého a tím přispívá k upevňování hodnot určitého politického řádu. Ukazuje našim dětem, koho je hodno považovat za hrdinu a koho za zbabělce. Má i svůj rozměr existenciální – tím, že napomáhá upevňování skupinové identity, nikoli nutně jen identity národní. Má však i použití vědecké, založené na kritické metodě a snaze o maximální neutralitu ve vztahu k současným politickým zájmům a potřebám. Právě v tom spočívá značný subverzivní potenciál, protože vědecký přístup není vždy kompatibilní s morálním a existenciálním používáním historie. Dějepisci v současném Polsku zabývající se druhou světovou válkou a židovskými pogromy by o tom mohli vyprávět své, musí-li čelit hrozbě nejen profesní likvidace kvůli obvinění z hanobení polského národa.
Snaha o pravdivé zobrazení minulosti ve vědecké historiografii nutně vede k tomu, že zažité obrazy dobra a zla, intuitivní rozdávání karet s Černým Petrem a jasné rozlišení, kdo je přítel a kdo nepřítel, není tak snadný úkol, jak se jeví při morálním či existenciálním používání historie. V tom mohou být velmi poučné osudy jednotlivců a jejich životních dilemat. Pavel Kmoch ve své knize Provinění proti národní cti uvádí jeden případ, který je sice poněkud bizarní, avšak tím lépe vypovídá o tom, jak těžké je posuzování toho, co je spravedlivé, kdo koná dobro a kdo zlo, pokud se chceme pohybovat stále ještě v mantinelech vědecké historie.
V roce 1947 byla vysídlena rodina Josefa Polzera. Byl to zapálený komunista pocházející z „čistě německé“ rodiny. Na protest proti sudetoněmeckému radikalismu si ještě před Mnichovem změnil národnost na českou. Po okupaci si jej podalo gestapo a po několikatýdenním věznění si národnost změnil opět na německou. I nadále zůstal komunistou, z gramodesek si nahlas vyhrával doma Internacionálu a údajně své během války narozené dítě drze pojmenoval Lenin. Je v tomto směru druhotné, že podle dalších informačních zdrojů se dítě narodilo již před válkou a německé úřady Polzera posléze za okupace donutily přejmenovat je na Leopolda. Jeho nejstarší syn byl prý pro zbabělost popraven na východní frontě. Po válce byl Polzer obviněn podle malého dekretu jako „bývalý Čech“, který se přihlásil k německé národnosti. Následně byla jeho rodina vysídlena pro změnu jako „německá“. Když se to hodilo, zacházelo se s ním jako s Čechem, jindy zase jako s Němcem.
Minulost lze stejně věrohodně zobrazovat prostřednictvím popisu strukturálních změn i epických individuálních osudů. Polzerův příběh a výše nastíněné úvahy o hledání postliberálního řádu či historie míst paměti, jako je Jáchymov, mají společné poselství. Nemá-li být protektorát jen pouhou anomálií – temnotou vydělenou z celku moderních českých dějin –, jak k tomu tenduje národně liberální i komunistický narativ, nemůže být studován a popisován odděleně od dlouhodobých vývojových procesů jak před rokem 1938, tak i po roce 1945.
Autor je historik. Rozsáhleji se tématem protektorátu ve spolupráci s Matějem Spurným a Jiřím Štaifem zabývá v knize Milníky moderních českých dějin (Argo 2018).