Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Síla tkví ve skupině, ne v jednotlivcích

Rozhovor s Evou Lehotskou, která pomohla probudit komunitu v ostravské osadě Bedřiška, představuje, co je komunitní práce.

Neformální lídryně sousedské komunity v osadě Bedřiška na okraji ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Eva Lehotská je jednou ze tří finalistek a finalistů ceny Via Bona, kterou vyhlašuje Nadace Via. Soutěží v kategorii Srdcař roku. Letošní ročník se věnuje tématu dobrého sousedství. O to své se Eva Lehotská s obrovským nasazením stará už víc než patnáct let. Bedřiška se s její výraznou pomocí proměnila z vyloučené lokality v poklidné místo k žití. Nyní Eva bojuje za to, aby místní radnice osadu nesrovnala se zemí.

 

V lednu 2019 jste byla nominována na cenu Via Bona, kterou každoročně vyhlašuje Nadace Via. Nyní jste se ve své kategorii dostala do užšího výběru tří finalistů a finalistek. Co na to říkáte?

Bylo to velké překvapení. Dělám pro Bedřišku, co můžu, ale dělám to ze srdce. Nečekám, že to někdo bude považovat za něco výjimečného. Když mi zavolali, že jsem se dostala do užšího výběru, měla jsem radost. Hlavně díky tomu, že o Bedřišce bude zase v dobrém slyšet.

Jak a kdy jste vlastně na Bedřišku přišla?

Bylo to v roce 2002. My jsme tehdy bydleli v bytě, ale dcera chtěla jít kvůli zahradě a přátelům právě na Bedřišku. Přistěhovali jsme se v době, kdy tady byl nepořádek, násilí, drogy i osobní útoky. Radnice sem sestěhovávala různé problémové nájemníky. Byla to složitá doba a žilo se tu špatně. Lidi z majority odsud ve velkém odcházeli, protože se báli. V roce 2009 jsem se i já odstěhovala do menšího bytu nedaleko osady, ale to pouze proto, že se dcera vdala a v domě bylo najednou těsno. Bedřišce jsem však zůstala stále nablízku.

Takže zatímco lidé z majority se z Bedřišky v roce 2002 odstěhovávali, vy jste se naopak přistěhovali. Bála jste se toho? Věděla jste, do jakého prostředí přicházíte?

Ono se v Ostravě všeobecně vědělo, že Bedřiška patří Romům. Takže jsem obavy měla. Do čeho to jdeme, proč tam vlastně jdeme, ptala jsem se sama sebe. Jenže já jsem typ člověka, který se domluví s každým. Je mi jedno, jestli je žlutý, červený nebo oranžový. Hlavně, že se domluvit chce. Takže jsem věřila, že se s budoucími sousedy dokážu dohodnout. A to se časem potvrdilo.

Kdy jste se začala angažovat? Jak vypadal ten první impuls?

Prvním nenápadným impulsem byla moje rozepře s jednou ze sousedek. Jezdívala jsem po Bedřišce autem a na ulici v okolí domu, kde tehdy bydlela jedna z nejproblémovějších rodin, se pořád pohybovala spousta divokých, agresivních a podle mě nevychovaných dětí. Rodiče na ně nedohlíželi a děti mi pořád vbíhaly pod auto. Šla jsem si to s jejich matkou vyříkat. Po tom, co mezi námi asi třikrát proběhl poměrně ostrý rozhovor, se něco změnilo. Maminka mě začala zdravit a děti vždy zavolala k sobě na zahradu. Druhá věc, která mě rozčilovala a se kterou jsem chtěla něco udělat, byl velký nepořádek. Na podzim roku 2009 jsem začala obcházet lidi, jestli jim ten nepořádek nevadí. Moc mě tehdy ještě neznali a nechtěli se mnou mluvit. Ale já jsem člověk tvrdohlavý, takže jsem se to zkusila ještě několikrát.

Když lidi berete jako rovnocenné partnery, ať jsou černí nebo bílí, chudí nebo bohatí, když k nim přistupujete s čistým otevřeným hledím, oni vám to časem oplatí.

A nakonec přišel ten žhářský útok v roce 2010, kdy jedna rodina z majority hodila po neshodách s romskými sousedy do jejich domu zápalnou láhev. To byla definitivní tečka. O Bedřišce se začalo mluvit velmi negativně, útok se propíral v médiích. Naštěstí se do dění v osadě zapojil pracovník Vzájemného soužití Kumar Vishwanathan, který nám tehdy pomohl utřídit si myšlenky a zorganizovat se. Výbor, který se pak ustavil a jehož jsem byla součástí, se usnesl na deseti bodech, které Bedřišku nejvíce trápí. Začali jsme přesvědčovat ostatní, že když se do změny zapojí, bude se nám tady všem žít lépe.

Jak se vám podařilo sousedy spojit?

Největší stmelovač je podle mě práce, takže se nejdřív pořádně uklidilo. Tehdy se spolu lidi začali bavit. Později jsme přidali volnočasové aktivity pro děti, průběžně jsme udržovali pořádek, domlouvali jsme se na společných opravách domů. Situace se zlepšila a lidi si začali navzájem naslouchat. Když jsme pak pořádali akce pro děti, nalákalo to sem i lidi z dalších městských obvodů. Zažili si tak na vlastní kůži, jak se tady Romové a lidi z majority navzájem poplácávají po ramenou, popíjí spolu, tykají si a baví se.

Takže nejen že vaše aktivity působily pozitivně na komunitu na Bedřišce, ale měly přesah i za její hranice?

Ano, ta energie se přelévala do dalších rodinných a přátelských vazeb, které sousedé měli v jiných částech města.

Účastnili se té změny opravdu všichni? Nedržel se někdo stranou?

S jedním ze sousedů jsme měli problém. Nemohl snést, že nějaká gádžovka Romům říká, co mají dělat. Ale i s ním jsme si to nakonec vyříkali. Ten vývoj nebyl úplně černobílý, ale jak říkám, pokud se týká lidí na Bedřišce, bylo důležité, že oni sami chtěli něco měnit.

Evo, vy jste účetní. Nemáte pocit, že jste se minula povoláním? Neměla byste být sociální pracovnice v terénu?

Já jsem vlastně k neziskovkám skeptická. Jsem solitér nezávislý na jakékoli organizaci. Věřím v přímé slovo z očí do očí. Neziskovky se potýkají se spoustou právních omezení a já jsem člověk, který se v práci s lidmi ničím takovým omezovat nechce.

Inspirovala jste se někdy v rámci svého působení na Bedřišce jinými příklady funkčního sousedství?

Ne, nikdy. Všechno dělám pocitově. Někdo za mnou přišel, že potřebuje pomoci, například že se chce s někým dohodnout, ale nedaří se mu to. Tak jsem se zvedla a šla jsem to řešit spolu s ním. Jiný potřeboval něco napsat, tak jsem to napsala. Další se potřeboval vypovídat, takže jsem si na něj udělala čas, šla jsem k němu domů a u čaje si ho vyslechla. A když lidi berete jako rovnocenné partnery, ať jsou černí nebo bílí, chudí nebo bohatí, když k nim přistupujete s čistým otevřeným hledím, oni vám to časem oplatí.

Vykonáváte pro osadu obrovské množství činností: chodíte na zastupitelstva, řešíte s lidmi jejich dílčí problémy, sledujete jednání obvodu… Dokážete odhadnout, kolik času vám to všechno zabere?

Bedřišce věnuju osm až devět hodin denně, včetně víkendů. Trpí tím moje práce – jsem účetní na volné noze. Na tu mi pak zbývá tak pět, šest hodin, víc ne.

Bedřišce se tedy i díky vašemu působení začalo dařit. Pak však přišel rok 2018, obvod přestal prodlužovat nájemní smlouvy, což spustilo řetězec zásadních událostí. Můžete shrnout, co se tehdy stalo?

Když se objevilo první podezření, byla jsem zrovna v Německu, kam se jezdím léčit. Nutno ovšem říct, že hrozba vystěhování trápí Bedřišku permanentně. Smlouvy obyvatelům prodlužují vždy jen na pár měsíců, a to přesto, že tady někteří z nich žijí třeba osmnáct i více let. I starousedlíci mají smlouvu zhruba na čtyři měsíce. Tehdy v únoru 2018 mě ale vyděsilo to přesné datum – smlouvy se prodlužují maximálně do půlky roku a pak už se prodlužovat nebudou. Tečka. Místní komunitní centrum, které provozovala nezisková organizace Bílý nosorožec, pak přišlo s informací o bourání. Strašlivé je, že kromě Bílého nosorožce s těmi obyvateli nikdo nemluvil, nikdo je o ničem neinformoval. Nikdo z obvodu nenavrhl, co by pro ně mohl udělat.

Jak tahle zpráva na obyvatele Bedřišky zapůsobila?

Lidé to sousedství vybudovali od nuly. A pak se najednou rozhodnutím obvodu do toho bodu nula zase vrátili. Byla to obrovská frustrace. Obyvatelé Bedřišky se snažili, pečovali o své okolí a o své domy, a nakonec jim je stejně chtěli vzít. Mnozí ten nátlak nevydrželi a odešli. Obrovskou práci tehdy pro své klienty udělal Bílý nosorožec. Přivedl sem spoustu lidí zvenčí. Ti zase přišli s řadou nových nápadů a kontaktů. Zviditelnili Bedřišku a její osud. Ukázali nám, že nemusíme všechno útrpně přijímat, že se můžeme aktivně bránit. I když to bylo nesmírně náročné, jak pro podporovatele, tak pro obyvatele, výsledky se nakonec dostavily. V uplynulém roce jsme Bedřišku dokázali představit světu v jiném světle, než jak ji doposud znal. Bedřiška objevila svůj potenciál.

Cítíte se někdy vyčerpaně? Napadá vás, že byste toho všeho nechala?

Nedávno takový okamžik nastal. Podařilo se mi sem dostat tehdejší starostku na jednání s obyvateli. Ona si tehdy stanovila podmínky, za jakých to setkání proběhne, konkrétně že tam nesmí být nikdo jiný než obyvatelé Bedřišky, já a zástupci Bílého nosorožce. Nepustila dovnitř žádné další podporovatele Bedřišky, aktivisty ani komunitní pracovníky. A tehdy mi na tom jednání připadalo, že obyvatelé Bedřišky neslyší to, co doopravdy zaznívá. Starostka slibovala, že jim pomůže s bydlením, ale jedním dechem dodávala, že v obvodu to nebude, protože tu byty nejsou. Jenže oni slyšeli jen tu první část – že jim starostka pomůže. Zbytek neřešili. Najednou mi došlo, že se lidi nezajímali o celek, ale jen o vlastní problémy. Tohle byl pro mě strašný okamžik. Starostka dokázala lidi jistými přísliby přimět, aby se starali jen sami o sebe, a ne jeden o druhého.

Kladla jsem si tehdy otázku, o co to vlastně usiluju, pro koho se tady snažím? Na dva dny jsem úplně zmizela, musela jsem se s tím vyrovnat. Nakonec jsem ale stejně začala opět mluvit s lidmi a vysvětlovat jim, že když s nimi bude starostka jednat o samotě, dosáhnou leda toho, že jim zajistí byt od Residomo v jiném obvodu, případně je pošle do podnájemního bydlení. Ale vždycky to nakonec bude horší, než to, co mají teď. Síla tkví ve skupině, ne v jednotlivcích. Zároveň jsem jim rozuměla. Bojí se. Mají rodiny a potřebují se o ně postarat.

Jaká je aktuální situace a co Bedřišku čeká v nejbližších týdnech a měsících?

Na radnici obvodu přišlo po komunálních volbách nové vedení. Co se týká bourání Bedřišky, nic se nemění. Bourat se dle jejich plánů bude. Domy mezitím chátrají, padají k zemi, lidi odcházejí, protože jsou pod tlakem, že to dřív nebo později stejně přijde. Těch 99 lidí, kteří zatím zůstali, je frustrovaných. Nechtějí odejít, ale uvědomují si, že je čeká ještě dlouhý boj, navíc když vidí, že po volbách je zase ticho po pěšině. Teď čekáme na analýzu města o stavu domů. A i když nám obvod přislíbil, že se smlouvy budou prodlužovat na šest měsíců až jeden rok, nedodržel to. Nové vedení, staré praktiky. S pomocí Nadace Via proto spouštíme fundraisingovou kampaň, během níž bychom chtěli vybrat dostatek financí na zaplacení právních služeb. Chceme se totiž pokusit o žalobu právě za ono řetězení krátkodobých nájemních smluv.

Dokážete říct, co jste Bedřišce obětovala – kromě již zmíněného množství času – a čím vás ta zkušenost naopak obohatila?

Myslím, že mi Bedřiška dala jeden obrovský pocit radosti. Mám tady ty lidi velice ráda. Na druhé straně si uvědomuji, že jsou na sebe málo hrdí – a to mě vždycky zamrzí. Jinde se do takových projektů investuje spousta peněz, angažuje se město, obce, neziskovky, a stejně to nikam nevede. Na Bedřišce to lidi dokázali všechno sami – vlastní pílí, s pomocí vlastních peněz. Jenže oni jsou tak zvyklí na to, že jim nikdo nevěří, a ve výsledku si nevěří ani oni sami. Mám Bedřišku moc ráda a myslím, že proměnit ji v anonymní oblast s residenčním bydlením, jakých je teď všude plno a nejsou vůbec ničím výjimečné, by byla hrozná škoda. To si Bedřiška opravdu nezaslouží a ti lidé už vůbec ne.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image