Hnutí 8M ve Španělsku: stávka žen za 99 procent

Španělským aktivistkám se daří zbavovat feminismus negativních nálepek a otevírat ho široké veřejnosti.

Foto James McNellis

Osmého března loňského roku se početné zástupy žen z celého Španělska vydaly do ulic, aby vykřičely do světa svůj odpor k patriarchálnímu násilí, které prosakuje do všech společenských oblastí a kontaminuje osobní vztahy, mzdy, péči o domácnost, ekonomiku i politiku. Z loňské stávky se stala jedna z největších feministických mobilizací s mezinárodní odezvou vůbec, především díky tomu, že si jasně vymezila tři ústřední témata: práci, péči a spotřebu. Aktivistkám se povedlo dát kolektivní politický výraz osobním obavám a neklidům, čímž se feministické burácení rozšířilo do všech koutů země a dosáhlo jedné zásadní věci: hnutí žen setřáslo negativní přívlastky, jež mu tradičně přisuzují konzervativní sektory, a získalo vzezření „zdravého rozumu“, které ho teď může učinit takřka nezastavitelným.

Letos byly Španělky již podruhé vyzvány, aby se na MDŽ společně pokusily zopakovat úspěchy z loňska. Během celého dopoledne se organizovaly informační stávkové hlídky, blokovaly se hlavní ulice a cesty, četly se manifesty. V Madridu se pak v poledne na více místech odehrály tematické akce například za právo na bydlení nebo proti rasismu a prekarizaci práce. V odpoledních hodinách stávkující zástupy zaplavily ulice měst po celém Španělsku. Přibližně půl milionu lidí demonstrovalo v Madridu, podobná čísla byla hlášena z Barcelony a asi padesát tisíc demonstrantů zaplavilo Sevillu nebo Bilbao.

Cílem je zviditelnit rozpor mezi kapitálem a životem, který vládne v současných společnostech, a ukázat, že jsou to především nižší třídy, kdo nese na ramenou břímě tohoto konfliktu.

Diskursivní bitva byla vyhrána již v mobilizaci 8M 2018 a letos opět potvrdila svou sílu. Důkazem úspěchu je to, že v obou ročnících byli političtí aktéři nuceni zaujmout jasnou názorovou pozici. Aktuální hegemoni nově zpochybňují obsah vítězného diskursu a ze strany pravice již pozorujeme pokusy o jeho přivlastnění. Pro příklad není třeba jít moc daleko; první březnovou neděli si představitelka politické strany Ciudadanos (v českém překladu Občané – Strana občanů) Inés Arrimadas přisvojila argumentaci liberálního feminismu vyzdvihujícího individuální svobodu žen a neváhala ani vteřinu, aby samu sebe pasovala za vzorový příklad boje za rovná práva žen. Oháněla se přitom svou kandidaturou na post prezidentky katalánská regionální správa (Generalidad de Cataluña). Také jako první žena v historii získala nejvíce voličských hlasů, i když nakonec se v konkurenci independistické většiny ocitla bez dostatečné podpory na to, aby zformovala vládu.

Tyto a podobné příklady jsou důkazem toho, že feminismus, který prosazují liberálové, je přesně ten feminismus, který se zaměřuje pouze na mocenské kvóty a hájí zájmy pouze jednoho procenta žen. Nic nového pod sluncem. Jednou z nejdůležitějších výzev hnutí 8M je proti tomuto feminismu minority postavit feminismus 99 procent, zahrnující široké vrstvy obyvatelstva. Ten pak musí být schopen zacílit svůj potenciál směrem ke konkrétním zkušenostem sociálního konfliktu a prohloubit své aktivity v již zaběhnutých tématech, jako je problematika těla, ekonomie, péče a hranic.

Konflikt mezi kapitálem a životem

Jedním z nejzajímavějších aspektů 8M je znovuobjevení stávky jako nástroje feministického boje. Není to zdaleka poprvé, kdy ji ženy v boji za svá práva využívají; dělnice se mnohokrát uchýlily k přerušení výkonu práce. Potenciál 8M však spočívá v propojení práce ve výrobě s reprodukční prací a dožaduje se stávkování v jedné i druhé sféře.

Stávky organizované v rámci výrobního sektoru byly v minulosti navázány na pečovatelské profese, i když zvenčí byl tomuto vztahu přikládán jen malý význam. Stávky ve feminizovaných sektorech práce zase tradičně obsahovaly požadavky namířené ke sladění zaměstnání a výchovy dětí, buď formou zkrácení pracovního dne, nebo apelem na vytvoření více školek. A nejen to. Co kdyby šli do stávky třeba pro změnu muži? Péče o domácnost, o děti a seniory, emoční podpora manžela a mnoho dalších činností automaticky přechází na ženy, které tak přímo umožňují kontinuitu otevřeného pracovního konfliktu. Když se zaměstnanci španělské pobočky Coca-Coly pustili v roce 2014 do stávky pod heslem Coca-Cola en Lucha (Coca-Cola do boje), ženy z jejich rodin (manželky, sestry, matky) se samy začaly organizovat (pod jménem Sparťanky), aby upozornily na důležitost komunity při dočasné absenci práce a na významnou roli, kterou v celém procesu hrály ženy.

Fakt, že se hnutí 8M povedlo rozšířit pole zájmu, zaměřené původně pouze na oblast výroby, o problematiku reprodukce a péče, je snad jeho úplně nejzásadnější krok, protože skýtá nové možnosti pro průnik do politické praxe. Feministické hnutí tímto navíc rekonceptualizovalo pojem stávky; nejenže znovu obrátilo pozornost na genderovanou dělbu práce v kapitalistických společnostech a nerovnoměrné rozložení domácích prací, zviditelnilo také neoliberální logiku, která překládá tržní principy z výrobního do soukromého sektoru života.

Povedlo se také překonat liberální přístup, který cílí své požadavky na genderovou rovnost směrem ke zrovnoprávnění mezd a pracovních příležitostí, a důraz začal být kladen na strukturální kořeny patriarchálního útlaku. To samo o sobě nepovede ke zlepšení podmínek práce, připouštějí představitelky hnutí, a ještě méně, pokud se orientujeme jen na malou část populace. Cílem je ovšem zviditelnit rozpor mezi kapitálem a životem, který vládne v současných společnostech, a ukázat, že jsou to především nižší třídy, kdo nese na ramenou břímě tohoto konfliktu.

Nejvíce hmatatelný symptom propasti mezi kapitálem a životem se pak projevuje právě v krizi péče, na kterou feministické hnutí dokázalo upozornit, a také v globálním 
řetězci, který byl odstartován k řešení této krize. Východiska, která se přijímají pro uspokojení poptávky po péči, totiž nejsou na pozadí systémové krize a rozpadu sociálních států ničím jiným než pokračováním všudypřítomné privatizace: buďto se nedostatek v této oblasti řeší outsourcingem, prostřednictvím firem zajišťujících péči, nebo se odpovědnost přesune na ženy, které jsou nuceny péči vykonávat po příchodu domů z práce. Pokud jde o domácnost s dostatečným příjmem, péči pak často zajišťují pomocnice v domácnosti, zpravidla imigrantky, jež jsou vzhledem ke svému špatnému postavení nuceny vykonávat náročnou práci za velmi nevýhodných podmínek.

Tím, že se poukázalo na reprodukční práci jako na palčivé společenské téma, hnutí 8M udělalo z péče nástroj svého politického boje. Na tématu péče je možné strategicky „vyostřovat“ neshody mezi politickými subjekty, a v tenzní situaci tak nabízet nové cesty emancipace pro ženy. Feministické hnutí se chce tímto způsobem dobrat stavu, ve kterém by problematika pečovatelství zůstala v centru politického zájmu, čímž pro ni vznikne potenciální chráněná zóna, nepřijatelná pro současný kapitalistický systém. Jsou podnikány kroky k vytvoření speciální politické platformy, která by kontinuálně pracovala na udržení péče o život v centru pozornosti politiků i veřejnosti. Další, poněkud skandálnější platforma by naopak fungovala jako nelítostná kritika bujícího konzumerismu, který má pro život naopak ničivé důsledky.

Impakt feministických stávek můžeme ovšem měřit i jinými způsoby a na jiných úrovních. Jako o jednom z nejambicióznějších projektů španělského feministického hnutí se v posledních dvou letech mluví o tzv. konsenzuálních manifestech, které se kromě základních témat jako ekonomie nebo péče věnují také dalším, neméně důležitým otázkám, jako je tělo, identita nebo hranice. Feministky pochopily, že identifikace žen s genderem není neměnná, ale je ovlivňována dalšími formami útlaku, jako je třída, rasa, etnicita, sexualita a další. Hnutí si nicméně zasluhuje uznání za schopnost sestavit společnou agendu založenou zrovna na této rozmanitosti. Patriarchální kapitalismus a machismus ovlivňuje nás všechny, byť na různých úrovních. Z tohoto důvodu k hlavním požadavkům stávky patří zrušení tzv. zákona o cizincích, uzavření Středisek pro umístění cizinců (CIES), což jsou fakticky věznice pro migranty, a další opatření proti xenofobii, rasismu a transfobii.

Stručná historie španělského feminismu

V současnosti se běžně stává, že se jednotlivé problémy v médiích vysvětlují v termínech exploze, jako by nám jen tak vybuchovaly před očima bez nějaké příčiny. Tváří v tvář mechanismům, které přistupují k společenskému dění jeho vytržením ze společenské kontinuity, je nutné rámovat feministické stávky v sociálně-politickém kontextu, v němž jsou produkovány, a analyzovat je jako procesy kumulace sil, jako hru vzájemných závislostí s dalšími společenskými činiteli.

Paměť španělského feministického hnutí sahá desítky let do minulosti a je potřeba říct, že stávka 8M je důležitou epizodou v jeho vývoji a plodem dlouholeté práce španělských feministek. Zrod španělského feminismu se prolíná s pádem Frankova režimu. Na pozadí společenského otřesu, k němuž došlo v postfrankismu, se feministické hnutí stalo skutečným politickým aktérem s vlastní agendou, která v té době bojovala zejména za zrušení trestu za cizoložství, za prosazování sexuální svobody, práva na potrat nebo rozvod či za amnestii pro ženy uvězněné za Frankova režimu. Během čtyřiceti let frankismu byly ženy brány za téměř nesvéprávné bytosti a feminismus přirozeně vytryskl jako nezbytný výkřik za svobodu, ukotvený v konkrétním dobovém boji. Konaly se tehdy demonstrace v Madridu (1975), Barceloně (1976) či Granadě (1979), ovšem bez výraznější podpory široké veřejnosti. Přesto je od těchto časů feminismus stálicí španělské politiky, jakkoli se latentnější období již tradičně střídají s intenzivnějšími, která více přejí sociální mobilizaci.

Mezi nejvýznamnější události, které formují identitu feministického hnutí do budoucna, bezesporu patří zviditelnění provázanosti násilí páchaného na ženách s násilím strukturálním, ekonomickým a institucionálním.

V osmdesátých a devadesátých letech španělský feminismus prošel svou umírněnou fází. Současně s jednotlivými obdobími vlády Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a s konsolidací genderových studií na univerzitách došlo ke kooptaci feministických požadavků parlamentními a univerzitními orgány a bylo možné upevnit to, co se dnes nazývá institucionální nebo sociálně demokratický feminismus.

Důležitým mezníkem v dějinách španělského feminismu byla konference pořádaná v roce 2009 v Granadě, která feministickou agendu po letech opět proměnila. Konference, které se zúčastnilo až tří tisíce žen, byla impulzem k úvahám o ekonomických a identitárních otázkách a ke kritice hegemonie bílého feminismu. Ohlas setkání byl, po rocích institucionalizace hnutí, impulsem pro návrat k otevřené aktivní mobilizaci. V únoru 2014 se tisíce žen sdružených v rámci programu The Freedom Train vydaly demonstrovat do Madridu proti zákonu o potratu z roku 2010, který do přerušení těhotenství zavedl mnoho omezení; mimo jiné předepisoval ženám předkládat lékařský posudek, který by stvrzoval, že pokračující těhotenství by mohlo ohrozit jejich duševní zdraví. Tenhle masivní protest nakonec vedl nejen ke zrušení zákona, ale také k rezignaci tehdejšího ministra spravedlnosti Alberta Ruiz Gallardóna, který se vzdal mandátu kvůli neschopnosti „plnit závazky“ (jimiž ho pověřil tehdejší předseda vlády Mariano Rajoy), jak sám uvedl. Bylo to poprvé, kdy sociální mobilizace v španělské demokracii něco takového dokázala.

Sedmý listopad 2015 se stal španělským precedentem v protestech zacílených na boj proti sexismu a sexuálnímu násilí. Masové demonstrace se v různých městech zopakovaly i v roce 2016. V roce 2017 došlo k mnoha akcím kvůli případu La Manada, v němž šlo o skupinové znásilnění osmnáctileté dívky během slavností Sanfermines v Pamploně. Protesty dosáhly propojení proklamací proti sexismu a sexuálnímu násilí s veřejným odsouzením patriarchální španělské justice, poněvadž soud nakonec obvinil pětici pachatelů ze sexuálního zneužití místo ze znásilnění.

Tato série aktivit, zaměřená na práva rozhodovat o svém vlastním těle a proti násilí páchanému na ženách, byla pro španělský feminismus jednoznačně klíčová. Umožnila nové generaci mladých žen připojit se k feministickému boji. V neklidných dobách, na pozadí hluboké hospodářské a politické krize, která vypukla v roce 2008 a v kontextu hnutí 15M, byl feminismus pro mnoho mladých žen takřka první militantní zkušeností. Navíc šlo o fázi, která doslova vytvořila živnou půdu pro nadcházející etapu hnutí, které pak bylo v roce 2017 schopné v reakci na výzvu argentinských kolegyň uspořádat mezinárodní stávku a v následujících dvou letech ji zopakovat.

Současné výzvy

Stávky 8M z roku 2018 a 2019 jsou aktuálně chápány jako základní pilíř španělského feminismu. Mezi nejvýznamnější události, které formují identitu hnutí do budoucna, bezesporu patří zviditelnění provázanosti násilí páchaného na ženách, což je obzvlášť důležité téma pro feministickou agendu v zemi, v které bylo od roku 2013 zavražděných téměř tisíc žen, s násilím strukturálním, ekonomickým a institucionálním.

Při současném ústupu reformního hnutí (fuerzas del cambio) a vzmachu krajní pravice a v situaci, kdy konzervativní politické síly tlačí feminismus směrem k liberálnímu pojetí, které si může státní aparát snadno přisvojit, bude aktuální výzvou dokázat se napojit na samotnou společenskou rozporuplnost, která v globálním neoliberalismu překračuje hranice státu. Rovněž bude muset přesměrovat svou organizační dovednost z velkých demonstrací směrem k zásahům v konkrétních oblastech, s nimiž si udržuje přirozené vazby, jako třeba s hnutím za dostupnost bydlení, environmentálním nebo odborářským hnutím ve feminizovaných sektorech. 
Je bezpochyby důležité, aby feminismus modeloval konkrétní požadavky, které lze posléze posouvat dál do regulačních rámců. Dějiny nám ovšem už tolikrát prokázaly schopnost kapitalistických institucí integrovat většinu našich požadavků̊ a shora ukončit jakékoli pokusy o změnu, a proto bude nejnaléhavějším úkolem zů̊stat autonomní silou, která bojuje za radikální transformaci společnosti.

Paralelně s tím musí hnutí akcentovat propastný rozpor mezi logikou konzumu a udržitelností života jako takového a neúnavně nastavovat zrcadlo ekonomickým a politickým institucím prostřednictvím zakládání institucí vlastních. Pokud se tato důležitá reflexe nebude dít, španělské feministické hnutí riskuje, že se z něho stane jen další jednodenní podívaná, která nakonec nebude pro nikoho nijak zvláště komfortní ani zajímavá.

Autorka je feministická aktivistka.

Ze španělského originálu 8M: Una huelga de mujeres para el 99, jehož anglická verze byla publikována na webu časopisu Jacobin, přeložila Kristina Jamrichová. Redakčně upraveno.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies