Foto Nora Třísková
„Tři večery, více než 500 interpretů, přes 60 scén.“ I festival samotný prezentuje svou absurdní velikost takříkajíc hned v podtitulu. Na Žižkovské noci jako by vystupovali všichni, kdo jsou nějak spojení s českým undergroundem/alternativou, ale dramaturgie se na ně neomezuje. Nejde jen o hudbu, ale také o divadlo, poezii a další média. Tisíce účastníků – od metalistů po hiphopery – na tři dny přebírají od rezidentů Airbnb kontrolu nad žižkovskými ulicemi.
Poslední roky navíc festival není výjimečný jen mamutím měřítkem, ale i kurátorskou odvahou. Dubový producent The Bug sklízí na zahraničních festivalech konzistentně nadšené reakce, u nás si ale zahraje po celých deseti letech. Projekt Lolina, za kterým stojí Inga Copeland z Hype Williams, měl na Žižkovské noci českou premiéru, koncerty experimentálních blackmetalistů Gnaw Their Tongues by se daly spočítat na prstech a to samé platí o elektronickém black metalu Bliss Signal, kde hraje experimentující producent Mumdance.
No borders, no masters
Cesta od festivalu studentského ska a punku po současný nesourodý, obtížně uchopitelný fenomén je fascinující. Marek „Zefv“ Dočekal, hlavní hudební dramaturg festivalu, tvrdí, že Žižkovskou noc nastartovalo středoškolské prostředí a nadšení z nově objevených možností: „Byli jsme na středních, chtěli jsme prostě dělat akce pro přátele. Měli jsme spoustu času a fascinovalo nás, že je pořádání prostupné, že i my můžeme udělat akci pro tisíce lidí. Bylo to neuvěřitelně euforické. Studentská kapela je spíš pejorativní označení, ale nám tahle komunita dala hrozně moc.“ Jasnější koncept festival zpočátku neměl, záhy se ale začala vynořovat řada témat.
Nejvýraznějším z nich je propojování různých stylů. Žižkovská noc si uvědomuje existenci ohraničených scén, ale snaží se podporovat jejich propojování. Ve vedlejších klubech může hrát trap, black metal a reggae. A ačkoli divoké žánrové kombinace už dnes tak nepřekvapí, Žižkovská noc je pozoruhodná nízkou mírou snobství, které mnohdy vybudovalo neprostupnější hranice než samotné žánrové třenice. Neznámé projekty z garáží a obýváků se potkávají s aktuálně ceněnými jmény, zapovězený je snad jedině rádiový pop rock.
Eklektický přístup se už dlouho neomezuje na hudbu. Festival důrazně deklaruje, že divadlo a literatura na něm mají stejně důležité postavení. Petr Dlouhý, který stojí za těmito sekcemi, vybírá zpravidla angažovaná, okrajová představení umělců z evropské scény i samotného Žižkova. Letošní novinkou je pak kurátorská účast polské bohemistky Olgy Słowik, básníka Jana Těsnohlídka ml. a kulturního čtrnáctideníku A2 na literárním programu. Podle Marka Dočekala je právě divadelní program tou nejzásadnější složkou, která pomáhá zabránit stagnaci festivalu a udržet zájem samotných organizátorů. „Když jsem poprvé přišel za Petrem a řekl mu, že dostane pět klubů na poezii a pět na divadlo, díval se na mě, jako bych se něčím sjel. Ale vybírat si jednoduchou cestu by pro mě nemělo smysl.“ Inspirací byl třeba festival Prague Fringe nebo hradecký divadelní festival, Žižkovská noc je ale hrdá na to, že na rozdíl od nich není závislá na grantech a sponzorech: „Když vidím, kdo kde v Praze dostal na svou neschopnost těžké peníze, je mi jasné, že tenhle systém je prostě špatně. My dáváme přednost svobodě před nutností domlouvat se s predátorskými firmami nebo šmelit granty.“
Amatérství jako cíl
To vede k zajímavým paradoxům. Žižkovská noc se vypracovala na akci, kam chodí poslední roky kolem desíti tisíc návštěvníků. Není to ale případ amerického snu, kdy se z malého podniku stane spolehlivá mašinerie (jako třeba metalový Brutal Assault). Organizace pořád funguje na hranici komerce/profesionalizace a nadšení/punku, takže je často příliš usedlá pro underground a příliš divoká pro mainstream. Dramaturgie se na jednu stranu přizpůsobuje trhu, na druhé se posouvá do experimentálnějších vod. Loni tak vyvolala pozdvižení plakátová kombinace industrial technaře Samuela Kerridge a Vypsané fixy, letos vedle sebe jako headlineři stojí Emma Smetana a The Bug s Miss Red.
Z pohledu festivalu je spojování nespojitelného naopak žádoucí. Různorodou hudbu totiž zastřešuje společný ideologický rámec. Žižkovská noc do velké míry vychází z hardcorových a anarchistických principů a vystupuje proti rasismu, sexismu a všem formám útlaku. Jako alternativa se implicitně připojuje diverzita, tolerance a solidarita. Letos se zapojí třeba organizace Amnesty International nebo ekologické hnutí Limity jsme my. Marek Dočekal se ale označení festivalu za aktivistický staví opatrně: „Když už nás někdo zvenčí sleduje, přijde mi důležité dát mu šanci si vyslechnout naše názory. Mluvit o právech žen, cizinců, migrantů, menšin je podle mě prostě zdravý lidský přístup a kultura by se k tomu měla vyjadřovat.“
Akce samotná přitom naráží na vlastní problémy spojené s úbytkem klubů a dalšími komplikacemi v důsledku gentrifikace Žižkova. To ostatně rozebírá i v letošní novince, vlastním zinu, který obsahuje mimo jiné rozhovor s architektem Václavem Aulickým. „Dělám na Žižkově akce už deset let a za tu dobu jsem viděl hrozné věci. Šlo o minulou radnici a bojím se i u současné. Když si vezmu, co vzniklo na Nákladovém nádraží, jak se tematizuje jakýkoli boj za právo na bydlení, mám z toho opravdu strach. Je tu snaha udělat ze Žižkova milou rezidenční čtvrť bez grafitti a bez problémů. Chtějí Žižkov vymydlit, upravit a co nejlépe prodat. Mění se skladba obyvatelstva. Jakmile tady zaniknou normální hospody a podniky, zanikne i festival,“ říká Zefv, ale dodává, že by si dokázal představit pokračování i mimo Žižkov.
Víc než Žižkov
Význam festivalu už stejně čtvrť přerostl. Poslední ročníky slouží jako platforma pro spolupráci promotérů z celé republiky, kteří mají možnost sestavit si vlastní program. S myšlenkou kurátorství přišli před pár lety Heartnoize Promotion. „V rámci dramaturgie jsme tlačili na co největší pestrost a zapojení dalších zajímavých lidí a kolektivů a celkově se snažili vnést do chaosu Žižkovské noci trochu kosmického řádu,“ říká Václav Klíma z Heartnoize. Tato iniciativa vedla třeba k zapojení magazínu Full Moon, kolektivu Praha v Brně nebo technařské crew Onyx, takže v současnosti velká část nejzajímavějších koncertů probíhá právě na kurátorovaných scénách.
Záběr festivalu se i v současnosti neustále posunuje. Ubývá kytar, přibývá elektroniky a rapu, okruh kurátorů je stále širší. Perspektivou do budoucnosti pro organizátory není růst, ale ještě větší pestrost a vyšší kvalita. Za vším přitom stojí přesvědčení, že kultura má být dostupná všem. I samotná velikost akce má demokratizační potenciál: návštěvník je mnohem méně omezen na úzký vkus pořadatele oproti klasickým festivalům, ale naopak je vybízen, aby si aktivně vybíral vlastní cestu kluby a ve výsledku byl dramaturgem sám sobě. Organizátoři nabízejí volnost, které si sami tak cení, i návštěvníkům. Žižkovská noc – megalomanská, chaotická, mezi mnohými neoblíbená – je tak také manifestem síly nezávislé, marginální kultury. „Prostupnost“, která fascinovala pořadatele na samém začátku festivalu, působí i zvenčí a po devíti letech stále neuvěřitelně.
Autor je členem kolektivu Jednota a kurátorem scény na Žižkovské noci (s řadou povinností a bez nároku na odměnu).