Sunn O))): avantgarda v tempu parního válce

Legendární dronemetalová kapela Sunn O))), která zahraje i v Praze, je na scéně přes dvacet let.

„Čím větší hlasitost, tím lepší výsledky,“ zní mantra dronemetalistů Sunn O))), která je de facto definuje. Stejně pevně jsou s nimi spojené černé kápě a hustá mlha na koncertech nebo fráze o temnotě a hloubce v recenzích jejich desek. Jenže podobné zkratky zdaleka nevystihují významové a výrazové bohatství jedné z nejvýraznějších kapel nového tisíciletí.

Esence a klišé

Když Stephen O’Malley, Greg Anderson a G. Stuart Dahlquist v Seattlu na konci devadesátých let projekt založili, neměli zvlášť velké ambice. O’Malley a Anderson se už dřív potkali v kultovní doommetalové kapele Thorr’s Hammer, O’Malley s Dahlquistem pro změnu v podobně uctívaných Burning Witch, nicméně Sunn O))) brali vyloženě jako poctu Earth, jiné seattleské kapele, která uprostřed grungeové vlny – a za občasné účasti Kurta Cobaina – zpomalila doomové riffy na tempo pomalu jedoucího parního válce. Earth v podstatě spojili nekonečné plochy Tonyho Conrada nebo Pauline Oliveros s hutnými riffy Black Sabbath.

Boom tak obskurního žánru, jako je drone doom, zákonitě nemohl trvat dlouho. Sunn O))) ale útlum bez problémů přežili.

Délkou skladeb, monotónností, případně i hlasitostí patří drone doom či drone metal mezi největší hudební extrémy. První nahrávky Sunn O))) měly daný žánr spíš oživit než rozvíjet. Rané skladby trvají takřka bez výjimky přes deset minut a sestávají z hučení a vazbení kytar. Pro posluchače to je test odolnosti, ale pokud vstřebá primitivnost hudby, může začít vnímat nejen temnotu, ale také až meditační klid. Serióznosti produkce ale vůbec neodpovídala její prezentace. Raní Sunn O))) s oblibou nafukovali negaci ve své hudbě do absurdních rozměrů, třeba v názvech ØØ Void nebo NN O))), případně si hráli s popkulturou. Album Flight of the Behemoth je bombastickou narážkou na Let čmeláka od Rimského-Korsakova, záhadný track F.W.T.B.T. byl zase parodií na skladbu For Whom the Bell Tolls od Metalliky: v podtitulu skladby si Sunn O))) přejí, kéž by autobusu nerozdrtil basáka Metalliky Cliffa Burtona, ale bubeníka Larse Ulricha. A aby toho nebylo málo, je Greg Anderson v bookletu uveden jako „Mystikal Kliff“.

Autenticita bývá v metalu považována za naprosto zásadní prvek, Sunn O))) k ní ale přistupovali vyloženě postmoderně. Vedle parodií na metalové manýry (také O’Malley měl podivuhodnou přezdívku, a sice „MK Ultra Blizzard“) stojí za pozornost i kontrast atavistického charakteru hudby, který zdůrazňují i názvy skladeb jako Orthodox Caveman nebo Hunting and Gathering, a technologického fetišismu v její prezentaci. Důraz na výkonnou aparaturu provází kapelu po celou kariéru – vždyť i samotný její název je odvozen od značky zesilovačů, které používali Earth. Podobně i grafika často kombinuje archaické kresby, upomínající na blackmetalová klišé, s moderním minimalismem. O’Malley koneckonců v devadesátých letech navrhoval obaly řady blackmetalových alb, zejména pro legendární norské blackmetalisty Emperor. Podobně stage design Sunn O))) – propracovaná světla a mlha, černé kápě a další kostýmy – stojí na ad absurdum dotažených metalových konvencích, nikoli na bůhvíjakých avantgardních principech.

Spletenec klišé a originality raných Sunn O))) se rozplétá vskutku těžko, jejich přístup se ale časem v mnohém změnil. Po odchodu Stuarta Dahlquista, který si založil vlastní „pärtovský metal“ Asva, Sunn O))) nejprve potemněli a poté začali experimentovat. Už na druhém albu Flight of the Behemoth jim hostoval legendární hlukař Merzbow. Zlom ale přišel až s deskami White 1 a White 2. Tam O’Malley a Anderson původní puristický koncept zásadně nabourali. V kompozicích dostaly prostor subtilnější a komplexnější struktury, skupina navíc poprvé výrazněji využila vokalisty. Skladba My Wall, kde deklamuje svérázný muzikolog Julian Cope, nebo The Gates of Ballard s Runhild Gammelsaeter z Thorr’s Hammer patří k těm nejpovedenějším v historii kapely. Na druhém bílém albu také začala dlouhá spolupráce kapely s Attilou Csihárem z blackmetalových Mayhem, jehož podivné záhrobní skřeky se hodí k abstraktním Sunn O))) mnohem lépe než ke standardnějšímu metalu.

Blackmetalový obrat

Následující album Black One z roku 2005 znamenalo další velkou změnu. Namísto doomu tentokrát došlo na black metal. O’Malley a Anderson sice citovali klasiky Immortal a Bathory, ikonické žánrové riffy si ale prošly radikální dekonstrukcí a zpomalené černé masy vytvářely mnohem přesvědčivější atmosféru než klasický black metal. Sunn O))) příznačně angažovali dvojici Wrest (Leviathan, Lurker of Chalice) a Malefic (Xasthur), která tehdy stála za transformací určité větve black metalu téměř do špinavého ambientu. Poprvé také přispěl kytarový experimentátor Oren Ambarchi, z nějž se později podobně jako z Csihára stal častý spolupracovník kapely. S Black One se ze Sunn O))) definitivně stalo velké jméno experimentální hudby a přístup ústřední dvojice na něm předznamenal i další desky. Sunn O))), nově oproštění od humoru, začali fungovat také jako platforma pro spolupráci zajímavých hudebníků.

Období po vydání Black One se dá s trochou nadsázky nazvat dronedoomovou pětiletkou. Kolem labelu Southern Lord, který O’Malley a zejména Anderson vedli, vznikla menší scéna a i jinde po světě se objevovaly projekty s vlastními pohledy na spojení dronu a metalu – např. Nadja. Sunn O))) se realizovali také v celé řadě vedlejších projektů: vznikla fantastická kolaborace s japonskými experimentálními metalisty Boris, O’Malley hrál s Peterem Rehbergem v KTL, s Alexanderem Tuckerem v Ginnungagap nebo s Danielem O’Sullivanem v Aethenor, Anderson třeba v projektu Burial Chamber Trio s Csihárem a Ambarchim. Paralelně se Sunn O))) působil O’Malley zpočátku v Khanate, snad nejoriginálnějším a nejintenzivnějším doom metalu vůbec.

Boom tak obskurního žánru, jako je drone doom, zákonitě nemohl trvat dlouho. Sunn O))) ale útlum bez problémů přežili. Po Black One přišlo několik neřadových nahrávek a následující LP Monoliths and Dimensions z roku 2009 se dá brát jako svého druhu tečka za érou drone metalu. Pro Sunn O))) představovala deska další změnu. Kytarové plochy tentokrát doplnily klasické nástroje, které posunuly vyznění až k současné vážné hudbě ve stylu Eliane Radigue nebo Pauline Oliveros. Sunn O))) se místo temnoty zaměřili na členitost a vrstevnatost zvuku a jen tak mimochodem nahráli i první vyloženě pozitivní skladbu Alice, poctu afroamerické klavíristce a jazzové skladatelce Alice Coltrane.

Spojení metalu a experimentální hudby

Zmíněné album uzavřelo první dekádu existence kapely, kdy vznikly desítky nahrávek a další desítky kolaborací. Druhé desetiletí, které právě končí, bylo podstatně klidnější. Greg Anderson se většinou věnoval labelu Southern Lord, který aktuálně vydává spíš metal a crust než experimenty, zatímco Stephen O’Malley se přestěhoval do Paříže a začal se více angažovat ve volné improvizaci a současné komponované hudbě. Jeho mikrolabel Ideologic Organ představuje v rámci značky Editions Mego extrémně zajímavé nahrávky, povedlo se mu vydat vlastní orchestrální skladbu a pravidelně se objevuje na prestižních festivalech v exkluzivních kolaboracích.

Ze Sunn O))) se stal spíš koncertní než studiový projekt, ale i koncerty doznaly změn. Když hráli O’Malley a Anderson před deseti lety jako duo v Praze, prezentovali esenci žánru. Diváci vypadli po dvou hodinách z přeplněného kostela dočista vymazaní ubíjejícími, monotónními plochami. O pár let později už byli mnohem hudebnější, přístupnější a zábavnější.

Dlouhé ticho po Monoliths and Dimensions narušilo jen pár releasů. Alba Terrestrials, což je kolaborace s metalovými odrodilci Ulver, a Kannon byla přijata spíš rozpačitě. Jde o velmi silné nahrávky, na nichž Sunn O))) stále detailněji zkoumají textury a barvy zvuku, i když oproti předchozí orchestrální desce využívají menší ansámbly. Na dobře přijaté nahrávce Soused s temným, americkým šansoniérem Scottem Walkerem fungují O’Malley a Anderson pro změnu spíš jako nájemní muzikanti bez vlastního skladatelského vkladu.

Na letošní rok plánují Sunn O))) rovnou dvě alba. Ukázka z prvního s ironickým názvem Life Metal naznačuje pokračování v duchu Kannon. Bez ohledu na výsledek však mají Sunn O))) svůj status dávno jistý. Takhle kapela i díky chytré prezentaci či marketingu spojila světy metalu a experimentální hudby, přičemž jednomu dala svěžest a druhému syrovost. Když vybíral magazín The Quietus nejlepší alba za dobu své existence, umístil Monoliths and Dimensions na první místo zcela případně. V novém tisíciletí se objevilo jen pár podobně výrazných hudebních projektů.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies