Těžko hledat nějakou spravedlnost

Přinášíme exkluzivní reportáž z Jeruzaléma, kde stovky Palestinců bojují proti násilnému vystěhování ze svých domovů.

V neděli 17. února před devátou hodinou ráno vtrhli izraelští policisté do domu rodiny Abu Asab a požadovali její okamžité vystěhování. Rodina bydlí v muslimské čtvrti v jeruzalémském Starém Městě a jen o pár metrů dál v té době proudily davy turistů netušících, že se v nedaleké ulici právě odehrává lidské neštěstí, při kterém sedm lidí včetně tří dětí ztratí svůj domov. Policisté přitom toho rána plnili rutinní úkol – provést další vystěhování palestinské rodiny, která prohrála soudní spor o vlastnictví svého domu s radikálními židovskými osadníky.

Izrael rozsáhlým nuceným vysídlováním Palestinců porušuje mezinárodní právo a účelově mění demografii obyvatelstva v Jeruzalémě i na Západním břehu.

Na místě byli přítomni izraelští i palestinští aktivisté, místní i zahraniční novináři. Sledovali jsme obklopeni izraelskou policií, jak rodina ve spěchu vynáší svůj majetek na ulici. V jeden moment zesílil křik uvnitř domu a zanedlouho byl násilně vyveden otec rodiny Hatem Abu Asab. Později byl zatčen i jeho syn, protože odmítal opustit dům. Kolem poledne, tedy o pouhé tři hodiny později, byli zbylí členové rodiny přinuceni definitivně opustit svůj domov. „Vzali mi život, vzali mi můj dům! Osadníci jsou v mém domě a já jsem na ulici!“ křičí Rania Abu Asab a já se snažím aspoň pohledem vyjádřit solidaritu s rodinou. Po chvilce židovští osadníci vítězně věší na střechu získaného domu izraelské vlajky a z domu jsou slyšet oslavné písně. Za pár hodin už je na ulici klid a po celé události nejsou žádné stopy. Později Hatem vypovídá, že policisté rozbili všechen nábytek a zbili jeho i ostatní členy rodiny, kteří se bránili a chtěli natáčet chování policistů.

Vystěhování bez náhrady

Osud rodiny Abu Asab není ojedinělý. Hned ve vedlejší ulici bojuje proti vystěhování dalších deset palestinských rodin. V posledních letech se zvyšuje aktivita osadnických organizací i ochota izraelských soudů vycházet jim vstříc. Osadníci používají několik taktik, jak domy od Palestinců získat. V případě rodiny Abu Asab využili zákona z roku 1970, který umožňuje židovským občanům Izraele nabýt zpět majetku, o který přišli během války v roce 1948.

Rodina Abu Asab žila před rokem 1948 v domě ve čtvrti Bak’a, dnes situované v západním Jeruzalémě, zatímco židovská rodina Maisel žila právě v tomto domě ve Starém Městě Jeruzaléma. Obě rodiny byly během války v roce 1948 nuceny své domovy opustit. V roce 1950 přijal Knesset zákon, že Palestinci, kteří přišli o domov, se do něj nemohou vrátit ani požadovat kompenzaci. V roce 1952 proto rodina Abu Asab dostala do nájmu jiný dům ve Starém Městě – od jordánské vlády, která v té době kontrolovala Západní břeh a východní Jeruzalém. Židovská rodina Maiselova byla za tuto ztrátu později státem Izrael finančně odškodněna. V roce 1967, kdy Izrael dle mezinárodního práva ilegálně okupoval a anektoval východní Jeruzalém, rodina Abu Asab dál žila ve Starém Městě a pravidelně platila nájem. Jenže rodina Maiselova mezitím darovala svůj bývalý dům trustu, který před pár lety převzali radikální židovští osadníci. Ti v roce 2004 úspěšně podali k okresnímu soudu žádost o vystěhování rodiny Abu Asab. Nejvyšší soud v roce 2018 odmítl její žádost o odvolání proti rozsudku okresního soudu. Členové rodiny tehdy vyčerpali všechny možnosti, jak ztrátě svého domova zabránit. Dosud nenašli náhradní bydlení a žijí odděleně u různých příbuzných.

Nejistá budoucnost pro stovky lidí

Hagit Ofran, vedoucí projektu Settlement Watch izraelského hnutí PeaceNow, upřesňuje, že za tímto případem stojí Eli Attal, pravicový židovský aktivista, který vybízí ultraortodoxní Židy k přestěhování do muslimské čtvrti a východního Jeruzaléma. Osadníci v těchto čtvrtích žijí dobrovolně zcela segregovaně od palestinských obyvatel, mají soukromou ozbrojenou ochranku i dopravu. Napětí mezi komunitami je vysoké a nedá se v žádném případě mluvit o normálním sousedském soužití. Přítomnost ultraortodoxních osadníků, kteří často získali majetek na základě nuceného vystěhování palestinských rodin, přímo v srdci palestinské komunity přitom brání budoucím snahám o usmíření obou stran a hledání řešení, které by vedlo k ukončení okupace.

Podle posledních statistik Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN z ledna 2019 bojuje u soudu proti vystěhování 199 palestinských rodin. Celkem 877 lidí (z toho 391 dětí) je tak vystaveno riziku náhlého vysídlení. Cílem židovských osadnických organizací je vytvoření tzv. Settlement Ringu kolem i uvnitř Starého Města nuceným vysídlením Palestinců, rozšiřováním existujících osad a vytvářením osadnických turistických atrakcí. Ohroženy jsou hlavně rodiny ve Starém Městě, ve čtvrtích Silwan, At Tur nebo Šejch Džará, odkud už byly vysídleny desítky lidí a proti dalším jsou vedeny soudní spory.

Mediální pozornost je dnes upřena hlavně na případ rodin Sabbagh a Hammad žijících ve čtvrti Šejch Džará od roku 1956 poté, co přišly o své domovy v Tel Avivu a Haifě v roce 1948. Rodiny u soudu prohrály případ s osadnickou organizací Nahalat Shimon a do 3. února se měly vystěhovat, ale právníkům se zatím podařilo rozhodnutí zmrazit. Nyní se čeká na další vyjádření zástupců Nahalat Shimon. I tak je ale osud rodin velmi nejistý a k vystěhování může dojít kdykoli v nadcházejících týdnech.

Dosud největší spor se vede ve čtvrti Silwan, kde židovská osadnická organizace Ateret Cohanim žaluje od roku 2002 celkem 84 rodin. Mluvčí těchto rodin Zohair Rajabi mi řekl, že se o svém plánovaném vysídlení dozvěděl z telefonického hovoru s členem Ateret Cohanim, který jim později doručil příkaz k vystěhování. „Jak je vůbec možné, že osadnická organizace může vydat příkaz k vysídlení?“ ptá se Zohair Rajabi. Princip spravedlnosti a rovnosti před právem tady pro Palestince zkrátka neplatí.

Znovu uprchlíky

Zmíněné případy mají společný základ – osadnické organizace mají v rukou osmanské pozemkové dokumenty z 19. století, které dokazují, že pozemky, kde nyní stojí domy dotčených palestinských rodin, patřily v té době Židům. Přestože palestinské rodiny mají dokumenty dokazující vlastnictví domů v pořádku, soudy rozhodují ve prospěch osadníků. Roky soudních pří, neustálé nejistoty a strachu ze ztráty domova se podepisují na psychice členů palestinských rodin, nehledě na negativní dopad na jejich ekonomickou situaci – rodiny vynakládají nemalé finanční částky na právníky, soudní poplatky a při prohraném sporu i na hledání nového domu. Zohair Rajabi, jehož případ se nyní po letech vrátil na začátek soudního projednávání, tak dodává: „Nyní budeme u soudu požadovat důkaz od Ateret Cohanim, že právě oni jsou přímými vlastníky pozemků. A když neuspějeme u izraelských soudů, chceme se obrátit na Mezinárodní trestní soud.“

Strategie osadnických organizací a izraelské vlády, která tyto kroky podporuje, vede k posílení statutu Jeruzaléma jako hlavního města Izraele a k další diskriminaci palestinských obyvatel. Ti přitom už teď trpí nerovným ekonomickým, politickým a sociálním postavením v izraelské společnosti. Izrael rozsáhlým nuceným vysídlováním Palestinců porušuje mezinárodní právo a účelově mění demografii obyvatelstva v Jeruzalémě i na Západním břehu. Těžko hledat spravedlnost v systému, který umožňuje právo návratu pouze jedné skupině obyvatel. Palestinci se tak následkem nuceného vysidlování stávají podruhé uprchlíky.

Autorka spolupracuje s křesťanskou organizací EAPPI v Izraeli a na okupovaných palestinských územích.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image