Trap je past. A také hudební žánr, který pomocí syrových basových linek (zpravidla z bicího automatu Roland TR-808) a zlověstných textů, popisuje, jaké to je, když uvíznete v sociální pasti někde na špinavém americkém Jihu. Dnes je to nicméně hlavně odnož rapu, jejíž zvuk překročil všechny geografické hranice a s tím zároveň i ty, které ho kdysi možná oddělovaly od hudebního mainstreamu. Spíš než kriminálním aspektům pouličního života se trapová lyrika dnes točí kolem bohatství a hadrů značky Gucci.
Žádná kila kokainu a vyšší společnost se nekoná, střílí se po gramech na špinavé ulici, kde vládne logika podělu, která má k jakékoli idylce daleko.
V Česku – stejně jako kdekoliv jinde – vzniká dost trapové hudby od mnoha rapperů a producentů, dosud tady ale nebyl nikdo, kdo by reflektoval, jaké to je, když v takové „pasti“, byť na český způsob, žijete. To se změnilo s příchodem romského rappera Dollar Prynce, jenž v současnosti patří do Smackova labelu Archetyp 51 a právě v těchto dnech vydal mixtape Jeb systém 2.
Logika podělu
Tematika Pryncových textů se v naprosté většině drží patřičně zlopověstné dealerské dikce i reálií a v podstatě je tak českou analogií k americké rapové mytologii v podobě vyprávění o tom, že cesta z pasti chudoby je nutně cestou zločinu („proto opisuju, kde má cigán love vzít/ když nechce jak kokot žít“). To by koneckonců nebylo vůbec nic nového, leckterý domácí rapper se zaklíná tím, že v minulosti prodával trávu, i když většině se dá věřit maximálně „byznys“ se spolužáky v dětském pokojíčku. Některé stereotypy jsou věčné a spíš než jako osobní zpověď fungují jako poznávací znamení, že rapper se drží tradičních imperativů a tím buduje vlastní image, která nevybočuje z normálu.
Dollarova dealerská perspektiva se nicméně zásadně liší od všeho, co jsme doposud mohli slyšet. Není to nabubřelé a navoněné velikášství Ektora („ten trajekt, co tahal ty kila, ty tuny“) nebo Sergeje Baracudy, které v posledku působí jako pseudoamerická kýčovitá reklama na parodii o narkobaronovi. Prync místo toho glosuje, jak vypadá ulice a město z pohledu dealerského pěšáka, jenž běhá po Václaváku s kapsama plnýma kála (případně stojí na Andělu a má „na kapse“ pytle skéra). Žádná kila kokainu a vyšší společnost se nekoná, střílí se po gramech na špinavé ulici, kde vládne logika podělu, která má k jakékoli idylce daleko. Když můžeš někoho obrat, většinou dvakrát neváháš („tak jsme to dokázali/ tak jsme je podělali“). Jakkoli se pražská ulice nedá srovnávat s americkým ghettem, v obou případech platí, že past, která sklapne, jen tak nepustí. Když už v ní jednou jste, nezbývá než na ní začít vydělávat. Nakonec i na pražském Karláku vám může při nákupu matra romácký dealer vrazit nůž pod krk, což může potvrdit i autor tohoto textu, i když ho od té zábavné zkušenosti dělí už víc než dvacet let.
Gangsta rap po česku
Volba zvuku je na Jeb systém 2 dopředu jasná, převládají pomalé a temné trapové podmazy, v rámci nichž zní Dollarův hrubý monotónní rap jako další, přitom ale zdaleka nejvýraznější basová linka. Dva největší bangery Pasu lubně a Proč cigán jede stoku už vyšly jako singly před delší dobou, ale ani tracky Perls Bengz, Mám všechno, Nedělám si strachy, Dělat love a především závěrečný Nahoru si s nimi v ničem nezadají. Z trapového vzorce tak vyčnívají především dvě skladby, které dávají tušit, že Dollar má kromě současných trendů rád oldschoolový zvuk západního pobřeží. Track Nech to G bro je klasická G-funková houpačka, která jako by vypadla z letadla, jež sem přilítlo z Los Angeles v první polovině devadesátých let. West Coastem nasákla i skladba Praha, lokálně patriotická hymna, která k metropoli přistupuje jako k teritoriu, které je potřeba obhospodařit. Těžko vůbec operovat slovem lyrika, Dollarova Praha je trochu jinde než ta, kterou známe ze stejnojmenného tracku PSH. I tak má ale potenciál hitu, i když zatím spíše jen v rodící se komunitě Pryncových fanoušků. Bez hostujících rapperů by se mixtape klidně obešel. Zatímco anglicky rapující Luciano neurazí, smíchovský Mario Montana se v jinak povedeném tracku Nedělám si strachy snaží působit podobně nesmiřitelně jako Dollar Prync, ale výsledek má blíž k trapasu než k autenticitě.
Kouzlo Dollarových textů rozhodně nespočívá v nějaké jazykové ekvilibristice, ale naopak v bezstarostnosti, s níž násilně přizpůsobuje jazyk svému slangu. Třeba když opakovaně používá sloveso „bídovat“. V momentě, kdy deklamuje „máme love, máme gramy/ přísahám more, tohle nejsou metafory“, se mu dá věřit. Když ale nějakou metaforu výjimečně sám použije, většinou to stojí za to („zmrdi dostávají rány/ teče jim krev, vypadaj, jak kdyby měli krámy.“). Tvrdost a násilnost Dollarových textů ale neznamená, že se pohybujeme ve smrtelně vážném terénu. Přímočarost slangového přístupu je často prostě vtipná sama o sobě a někdy dokonce i zcela mimoděk („když to potřebuju, tak jedu do Kobylis“). Smích je chvílemi zcela na místě, ale jen ten opravdu zlomyslný. Mluvit v případě tuzemského rapového rybníčku o gangsta rapu bylo vždy trochu mimo mísu, se smíchovským rapperem Dollar Pryncem, který v Londýně nahrává český trap, už to tak úplně neplatí.
Autor je stárnoucí fanoušek rapu.