Foto Berlyn Brixner, Los Alamos National Laboratory
„Tati, myslíš, že je možný, že lidi zničí svět? Že ho zničí ještě za mýho života? Víš, já bych chtěl prožít dobrej život,“ řekl můj osmiletý synovec bráchovi, když ho vedl do školy. „Doufám, že si mu neřekl pravdu?“ chtěl jsem odlehčit situaci sarkasmem, když mi o tom brácha během procházky lesem vyprávěl. Neřekl jsem to, snažil jsem se situaci nějak uchlácholit, ale oba jsme věděli, že někde nad námi roste temný stín a zbytek procházky už jsme šli mlčky. Brácha asi moje obavy vycítil, i když se je snažím nedávat najevo. Ten strach se do mě zaryl během několika let studia odborných článků z teorie zemského systému a klimatické změny.
Stabilita naší společnosti není samozřejmost. Je závislá na přírodě a na jejích cyklech, jakkoliv to můžeme přehlížet. Ve městech. Za počítači. V autech. Věčně obklopeni hypertechnologizovanou materialitou, která tvoří ochranné brnění, skořápku, jež nás odděluje od života ekosystémových vazeb. Ty ale produkují kyslík, protein, pumpují vodu napříč světem, udržují stabilní teplotu. Tahle stabilita je udržována petajouly planetární práce. Takové množství práce překračuje všechna měřítka toho, co je schopná jakákoliv lidská technologie kdy vyvinout – i kdybychom postavili jadernou elektrárnu v každém okrese.
Čtyři Hirošimy za sekundu
Jsou tu například polární příkrovy sněhu, které nám pomáhají chladit planetu. Bílý sníh totiž odráží až 90 procent energie přicházející ze Slunce. Arktida ale dnes patří k nejrychleji se oteplujícím oblastem světa. A jakmile jednou roztaje bílý led, odhalí se hladiny tmavého oceánu. Místo toho, aby Arktida více než 90 procent světla odrazila do vesmíru, začne naopak více než 90 procent světla pohlcovat. Je to, jako byste si v horkém letním dni místo klimatizace zapnuli topení.
Mám tu jedno tajemství pro všechny, kteří mají pocit, že tyto problémy za nás kdesi kdosi řeší. Neřeší, maximálně tak vytváří PR vějičky na oblbování lidí.
Nadto má oceán obří schopnost pojmout teplo. Částečně je to dobře, protože díky tomu získáváme čas. Ale také zpomaluje naše vnímání klimatických změn. Teplo nasává, promíchává a roznáší napříč světem. Díky ohřívání přitom také roste jeho hladina – jak se otepluje, voda zvyšuje objem. Dnes absorbuje 90 procent lidmi způsobeného oteplování právě oceán, a hrubě tak zkresluje naši představu o skutečném rozměru oteplení. Donedávna jsme neměli dostatečné informace o hlubších vrstvách, ale dnes díky soustavě měřících přístrojů odhadujeme, že oceán díky globálnímu oteplování získává navíc 100 bilionů joulů energie za sekundu. Jak si takové množství energie představit? Podle vědců je to asi tolik jako čtyři výbuchy atomové bomby v Hirošimě. Každou sekundu. A děje se to po dobu padesáti let. Na webu 4Hiroshimas můžete sledovat oteplování oceánů v přepočtu na atomové bomby. Počítá, kolik hypotetických atomových bomb vybuchlo v oceánech od roku 1998. V době psaní tohoto článku ukazoval číslo 2 725 653 930 atomových bomb.
Se stále rychleji roztávající Arktidou se dostáváme k mému největšímu strachu – probouzejícímu se „severskému monstru“. V severních polárních oblastech jsou obrovská území věčně zmrzlé půdy. Nazývá se permafrost a tvoří 25 procent plochy země severní hemisféry. Velká část permafrostu je zmrzlá okolo půl milionu let. Jak dnes permafrost taje, začínají se probouzet bakterie, které pracují na rozmrzlém organickém materiálu a uvolňují do vzduchu metan a oxid uhličitý. V zimě dělá unikající metan krásné obrazce zamrzlých bublin v severských jezerech. Když je prorazíte, můžete je zapálit a uvařit si na nich kávu. Metan je sice krátkodobější, ale mnohem účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý.
Když permafrost roztaje, občas se země propadne. Sibiřské kmeny tyto obrovské krátery považují za brány pekel. A dost možná nejsou daleko od pravdy. Vědci odhadují množství uhlíku v horních třech metrech permafrostu na tisíc miliard tun. Tenhle uhlík je zpracováván bakteriemi a vypouštěn do atmosféry ve chvíli, kdy se klimatizace ledové přikrývky rozbila a změnila se na ústřední topení temných oceánů. Pro porovnání: celá lidská civilizace od začátku průmyslové revoluce vypustila do vzduchu 350 miliard tun uhlíku. Za několik set let. Pokud by se uhlík z permafrostu uvolnil v krátkém časovém horizontu, je to konec. Nejen pro lidskou civilizaci – následný skleníkový efekt by dost možná odstartoval kaskádu planetárních procesů, které by ukončily jakoukoli myslitelnou formu života. Zřejmě by nás čekalo „splašení klimatické změny“, uvaření oceánů a klimatický osud Venuše. Naštěstí řada geochemických procesů hraje v náš prospěch a uvolňování metanu zpomaluje.
Pařížská dohoda má za cíl maximální oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti úrovni z předindustriální doby z dobrých důvodů. Nad touto hranici se zřejmě nachází „bod zlomu“ pro permafrost. Jak to víme? Permafrost naposledy ve velkém rozsahu roztál před čtyřmi dobami meziledovými – tedy před půl milionem let. A tenkrát bylo klima teplejší právě o 1,5 stupně. Špatná zpráva je, že nás od této hranice dělí už jen půl stupně Celsia.
Minulý rok emise skleníkových plynů opět rekordně rostly. Tento rekordní růst v podstatě vyloučil možnost, že hranici 1,5 stupně nepřekročíme. Mnohem pravděpodobnější je, že ji dosáhneme ve velmi blízké budoucnosti. Chcete-li, můžete poděkovat Klausům, Kremlíkům, Zemanům a všem dalším, kteří usilovně pracovali na tom, aby se lidstvo nepřiblížilo k řešení, dokud byl čas. Dnes už stojíme na neznámém teritoriu a máme jen pár let na to, abychom katastrofu spíše oddálili, než odvrátili. Jestli před námi stojí nějaká smysluplná alternativa, je to urychlená globální dekarbonizace. Jak si ale všímá IPCC, znamenalo by to globální revoluci ve všech oblastech života. Energetika, zemědělství, stavebnictví, doprava, všechno. To, co nám vědci říkají, znamená, že musí proběhnout naprostá revoluce všeho ve velmi krátkém časovém rámci. Jako by vám někdo řekl, že máte do několika let přestat konzumovat jídlo a začít se stravovat něčím úplně jiným.
Nechte přijít apokalypsu a burácet benzinové motory
Ale zdá se, že rozměr nutné transformace nikomu nedochází. A pokud ano, tak z něj padají takové absurdity, že zůstává rozum stát. Ministr životního prostředí Richard Brabec například v nedávných Otázkách Václava Moravce diskutoval o rozsahu potřebných akcí a zarazilo ho, že bychom do roku 2050 museli mít pouze elektrická auta – tedy v daleko větším horizontu, než jaký máme reálně k dispozici. Bylo fascinující v přímém přenosu sledovat, že je pro něj přijatelnější planetární kolaps a globální rozvrat než představa, že přestaneme používat benzínové motory. Ještě více fascinující však bylo, že to nikomu z přítomných mužů (žádná žena nebyla pozvána) nepřišlo zvláštní.
Mám tu jedno tajemství pro všechny, kteří mají pocit, že tyto problémy za nás kdesi kdosi řeší. Neřeší, maximálně tak vytváří PR vějičky na oblbování lidí – jak ukazuje případ Babiše a jeho snaha již tak nedostatečné cíle EU ještě snížit. Skutečnost je taková, že nám vládne banda naprosto nezodpovědných psychopatů, kteří dělají pravý opak toho, než co by dělat měli. Ale rozsah nutné transformace nedochází ani těm, kteří si klima berou za své téma. Za Obamy se z USA stal obří vývozce fosilních paliv. Kanada za Justina Trudeaua dál vesele podporuje těžbu ropných písků. Že Česká republika má jedny z největších emisí na obyvatele a plánuje prolomit limity těžby uhlí, pak už asi nestojí ani za komentář.
To vše nás přibližuje variantě, že odstartujeme sebeposilující se vazby, které do atmosféry dostanou velké množství metanu z tajícího permafrostu. Hrajeme zkrátka ruskou ruletu a nevíme, kolik kulek je v revolveru. Jako strašidlo mě pronásledují ozvěny vět: „Tati, myslíš, že je možný, že lidi zničí svět? Že ho zničí ještě za mýho života?“ Protesty dnešních školáků jsou zřejmě naší poslední příležitostí něco změnit. Darovali jsme jim hezký start do dospělého života. Udělej si úkoly – a běž zachránit svět.
Autor je podnikatel.