Uzemnění v době přetékání

Deník The Guardian nedávno na svém webu zveřejnil dokument Johna Domo­kose Orbán, My Dad and Me (Orbán, můj táta a já). Sledujeme v něm cestu britského novináře maďarského původu, kterou podnikl se svým otcem po orbánovském Maďarsku. Otec a syn hledají způsob, jak být spolu a rozumět si navzdory zásadním politickým rozdílům. Domokos starší odešel z Maďarska do Anglie, kde pracoval jako inženýr, v sedmdesátých letech. Do Maďarska se vrátil na důchod a stal se zde jedním z mnoha podporovatelů Orbána. Domokos mladší, který se v Anglii narodil, se považuje za levicového liberála a s orbánovskou politikou bytostně nesouhlasí.

Cesta Maďarskem

Road trip maďarským venkovem ukazuje zemi, kde některá místa přišla od osmdesátých let až o čtvrtinu populace. Místní mluví o nedostatku práce, který se objevil poté, co zemědělské podniky, ve kterých celý život pracovali, koupili západní vlastníci a výrobny zkrachovaly. Tento vývoj se v narativu obyvatel propojuje s ruskou okupací země v roce 1956 a dalšími formami imperialismu, kterým Maďarsko historicky čelilo. Domokos starší mluví o strachu – nejen z migrantů, ale také o strachu o budoucnost „malého národa“ – a vytýká synovi nedostatek starosti o to, co se zemí bude za padesát let.

Nejúčinnější formou boje proti Orbánovi a jemu podobným je rozvíjet praktickou politiku s malým p, ze které nebudeme nikoho předem vylučovat.

Dokument ale neukazuje jen negativní emoce. Na tradičním festivalu klobásek se ochutnává, tancuje a oslavuje různorodost rodinných tradic a příslušnost k místu. K takové oslavě se rád a bez skrupulí připojuje i Domokos mladší. Tam, kde prvoplánová politická slova a gesta rozdělují, konkrétní situace a aktivity mohou spojovat. To je zkušenost i dvou mladých žen z Miskolce, které se vrátily do rodného města a snaží se zde z oblasti zchátralých vinných sklípků vybudovat kulturní čtvrť. Politice s velkým P se vyhýbají.

Otec a syn se často hádají, do Budapešti se vracejí vyčerpaní, s nezměněnými politickými pozicemi. Přesto měla cesta smysl: více si nyní navzájem rozumějí ve svých rozdílech a zažili spolu i momenty propojení. A tohle s nimi prožil i divák, který po zhlédnutí více rozumí rozpoložení země, již se Orbánovi podařilo oslovit protiimigrační, propopulační a antiliberální politikou. V ní jde přitom nejen o rétoriku národa, ale také o konkrétní programy státní podpory, například na budování zemědělských provozů.

Nelze jít zpět ani vpřed

Idea „návratu zpátky“ k národní suverenitě, ekonomické soběstačnosti a více či méně explicitně i k etnické čistotě, kterou nabízejí Orbán či Trump, je nerealizovatelná. Nikoli z toho důvodu, že se proti ní v Maďarsku i jinde mobilizuje stále dost silná vlna kulturního odporu, ale proto, že doba antropocénu, ve které dnes žijeme, je konstitutivně dobou přetékání. Globální pohyby osob, surovin a zboží lze do určité míry politicky a ekonomicky regulovat (v krajním případě i v podobě války). Pohyb vzdušných a mořských proudů, organismů a mikro­­organismů nebo mikročástic plastu lze regulovat daleko obtížněji a především tak nelze činit na úrovni národních států. Topografie těchto jevů je jiná – a v mnoha případech se jí teprve učíme.

Stejně nerealistický jako „návrat zpátky“ je ale i „pokrok vpřed“, což řady Orbánových či Trumpových příznivců pravděpodobně tuší lépe než městští kosmopolitní liberálové, kteří sní o virtuálním vědomí a nehmotné existenci, jako u nás třeba ekonom Tomáš Sedláček. Do antropocénu nás přivedl těžký, na fosilních palivech založený průmysl, intenzivní zemědělství umožněné používáním obrovského kvanta agro­­chemie a antibiotik, nadprodukce, nadspotřeba a plýtvání. Řešením ale není přechod na lehký průmysl virtuálních světů – jejich provoz má obrovské ekologické náklady v podobě spotřeby elektrické energie, minerálů a vzácných kovů, produkce elektronického odpadu. V liberálním světě se vše solidní stává tekutým, ale i tekutina je hmotná. Tuto hmotnou povahu světa nelze zrušit, lze se o ni jen lépe či hůře starat.

Jak píše francouzský sociolog Bruno Latour, antropocén a nastupující klimatický rozvrat nás staví před úkol nově se uzemnit. Elity to podle něj dávno pochopily, ale v tomto úsilí zatím zásadně selhávají. Uzemnění se věnují jako individuálnímu projektu – budují si podzemní komplexy, v nichž doufají na vlastní pěst přežít ekologický kolaps planety, zatímco „svým národům“ nabízejí iluzorní cestu do minulosti národních teritorií. Máme­-li se udržitelného uzemnění naší kolektivní existence dobrat, potřebujeme se vymanit z pasti národovecké rétoriky, která už dopředu ví, kdo, co a jak ke kolektivu přísluší a co nikoli, zároveň ale musíme čerpat z řady praktik, které k národnímu utváření kolektivů historicky patřily.

Co si vzít z minulosti a čemu se vyhnout?

Vezměme si zemědělství. Uzemnění zemědělství určitě neznamená války o národní a regionální „známky původu“ ani výhradně lokální spotřebu. Naopak, kvůli globálnímu oteplování se budou v nastávajícím období posouvat zóny pro pěstování řady potravin. Bude proto potřeba kreativně přesouvat know­-how, spíše než ho chránit pro určitou geografickou oblast. Stejně tak platí, že se dramaticky liší ekologické náklady i míra úpadku výživové kvality spojené s přesunem různých plodin na dlouhé vzdálenosti. Učme se rozlišovat. Uzemnění zemědělství má ale zároveň i důležitý aspekt vztahu k místu, který svou časovostí překračuje individuální lidské životy. Různé lokální formy úpravy potravin, například kvašením bez pasterizace, jsou vlastně formy dlouhodobě laděného a obtížně transportovatelného spolužití lidských a mikrobiálních populací. Vyjádření respektu těmto lokálním zvyklostem v nacionalistických termínech je konceptuálně neobhajitelné, na úrovni praxe ale často dodává užitečné limity globálnímu řinčení řetěz(c)ů. Konkrétně v naší části Evropy je pak ve hře i vztah k socialistické minulosti. Co si lze bez ideologického běsnění z této minulosti vzít a čemu se naopak vyhnout, co se týče forem vlastnictví půdy, podob samozásobitelství, vztahu města a venkova?

Nejúčinnější formou boje proti Orbánovi a jemu podobným je rozvíjet praktickou politiku s malým p, ze které nebudeme nikoho předem vylučovat. Je to cesta ke společnému světu, který na nás nikde nečeká, ale musíme ho stále znovu vytvářet.

Autorka je socioložka.

Článek vyšel v A2 č. 6/2019.