Uzemnění v době přetékání

Národovectví je cesta do pekla, ale byla by chyba zcela se odstřihnout od lokálních tradic. Platí to nejen pro Maďarsko.

Deník The Guardian nedávno na svém webu zveřejnil dokument Johna Domo­kose Orbán, My Dad and Me (Orbán, můj táta a já). Sledujeme v něm cestu britského novináře maďarského původu, kterou podnikl se svým otcem po orbánovském Maďarsku. Otec a syn hledají způsob, jak být spolu a rozumět si navzdory zásadním politickým rozdílům. Domokos starší odešel z Maďarska do Anglie, kde pracoval jako inženýr, v sedmdesátých letech. Do Maďarska se vrátil na důchod a stal se zde jedním z mnoha podporovatelů Orbána. Domokos mladší, který se v Anglii narodil, se považuje za levicového liberála a s orbánovskou politikou bytostně nesouhlasí.

Cesta Maďarskem

Road trip maďarským venkovem ukazuje zemi, kde některá místa přišla od osmdesátých let až o čtvrtinu populace. Místní mluví o nedostatku práce, který se objevil poté, co zemědělské podniky, ve kterých celý život pracovali, koupili západní vlastníci a výrobny zkrachovaly. Tento vývoj se v narativu obyvatel propojuje s ruskou okupací země v roce 1956 a dalšími formami imperialismu, kterým Maďarsko historicky čelilo. Domokos starší mluví o strachu – nejen z migrantů, ale také o strachu o budoucnost „malého národa“ – a vytýká synovi nedostatek starosti o to, co se zemí bude za padesát let.

Nejúčinnější formou boje proti Orbánovi a jemu podobným je rozvíjet praktickou politiku s malým p, ze které nebudeme nikoho předem vylučovat.

Dokument ale neukazuje jen negativní emoce. Na tradičním festivalu klobásek se ochutnává, tancuje a oslavuje různorodost rodinných tradic a příslušnost k místu. K takové oslavě se rád a bez skrupulí připojuje i Domokos mladší. Tam, kde prvoplánová politická slova a gesta rozdělují, konkrétní situace a aktivity mohou spojovat. To je zkušenost i dvou mladých žen z Miskolce, které se vrátily do rodného města a snaží se zde z oblasti zchátralých vinných sklípků vybudovat kulturní čtvrť. Politice s velkým P se vyhýbají.

Otec a syn se často hádají, do Budapešti se vracejí vyčerpaní, s nezměněnými politickými pozicemi. Přesto měla cesta smysl: více si nyní navzájem rozumějí ve svých rozdílech a zažili spolu i momenty propojení. A tohle s nimi prožil i divák, který po zhlédnutí více rozumí rozpoložení země, již se Orbánovi podařilo oslovit protiimigrační, propopulační a antiliberální politikou. V ní jde přitom nejen o rétoriku národa, ale také o konkrétní programy státní podpory, například na budování zemědělských provozů.

Nelze jít zpět ani vpřed

Idea „návratu zpátky“ k národní suverenitě, ekonomické soběstačnosti a více či méně explicitně i k etnické čistotě, kterou nabízejí Orbán či Trump, je nerealizovatelná. Nikoli z toho důvodu, že se proti ní v Maďarsku i jinde mobilizuje stále dost silná vlna kulturního odporu, ale proto, že doba antropocénu, ve které dnes žijeme, je konstitutivně dobou přetékání. Globální pohyby osob, surovin a zboží lze do určité míry politicky a ekonomicky regulovat (v krajním případě i v podobě války). Pohyb vzdušných a mořských proudů, organismů a mikro­­organismů nebo mikročástic plastu lze regulovat daleko obtížněji a především tak nelze činit na úrovni národních států. Topografie těchto jevů je jiná – a v mnoha případech se jí teprve učíme.

Stejně nerealistický jako „návrat zpátky“ je ale i „pokrok vpřed“, což řady Orbánových či Trumpových příznivců pravděpodobně tuší lépe než městští kosmopolitní liberálové, kteří sní o virtuálním vědomí a nehmotné existenci, jako u nás třeba ekonom Tomáš Sedláček. Do antropocénu nás přivedl těžký, na fosilních palivech založený průmysl, intenzivní zemědělství umožněné používáním obrovského kvanta agro­­chemie a antibiotik, nadprodukce, nadspotřeba a plýtvání. Řešením ale není přechod na lehký průmysl virtuálních světů – jejich provoz má obrovské ekologické náklady v podobě spotřeby elektrické energie, minerálů a vzácných kovů, produkce elektronického odpadu. V liberálním světě se vše solidní stává tekutým, ale i tekutina je hmotná. Tuto hmotnou povahu světa nelze zrušit, lze se o ni jen lépe či hůře starat.

Jak píše francouzský sociolog Bruno Latour, antropocén a nastupující klimatický rozvrat nás staví před úkol nově se uzemnit. Elity to podle něj dávno pochopily, ale v tomto úsilí zatím zásadně selhávají. Uzemnění se věnují jako individuálnímu projektu – budují si podzemní komplexy, v nichž doufají na vlastní pěst přežít ekologický kolaps planety, zatímco „svým národům“ nabízejí iluzorní cestu do minulosti národních teritorií. Máme­-li se udržitelného uzemnění naší kolektivní existence dobrat, potřebujeme se vymanit z pasti národovecké rétoriky, která už dopředu ví, kdo, co a jak ke kolektivu přísluší a co nikoli, zároveň ale musíme čerpat z řady praktik, které k národnímu utváření kolektivů historicky patřily.

Co si vzít z minulosti a čemu se vyhnout?

Vezměme si zemědělství. Uzemnění zemědělství určitě neznamená války o národní a regionální „známky původu“ ani výhradně lokální spotřebu. Naopak, kvůli globálnímu oteplování se budou v nastávajícím období posouvat zóny pro pěstování řady potravin. Bude proto potřeba kreativně přesouvat know­-how, spíše než ho chránit pro určitou geografickou oblast. Stejně tak platí, že se dramaticky liší ekologické náklady i míra úpadku výživové kvality spojené s přesunem různých plodin na dlouhé vzdálenosti. Učme se rozlišovat. Uzemnění zemědělství má ale zároveň i důležitý aspekt vztahu k místu, který svou časovostí překračuje individuální lidské životy. Různé lokální formy úpravy potravin, například kvašením bez pasterizace, jsou vlastně formy dlouhodobě laděného a obtížně transportovatelného spolužití lidských a mikrobiálních populací. Vyjádření respektu těmto lokálním zvyklostem v nacionalistických termínech je konceptuálně neobhajitelné, na úrovni praxe ale často dodává užitečné limity globálnímu řinčení řetěz(c)ů. Konkrétně v naší části Evropy je pak ve hře i vztah k socialistické minulosti. Co si lze bez ideologického běsnění z této minulosti vzít a čemu se naopak vyhnout, co se týče forem vlastnictví půdy, podob samozásobitelství, vztahu města a venkova?

Nejúčinnější formou boje proti Orbánovi a jemu podobným je rozvíjet praktickou politiku s malým p, ze které nebudeme nikoho předem vylučovat. Je to cesta ke společnému světu, který na nás nikde nečeká, ale musíme ho stále znovu vytvářet.

Autorka je socioložka.

Článek vyšel v A2 č. 6/2019.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies