Zemřela Agnès Varda, přední režisérka francouzské nové vlny

Ve věku devadesáti let zemřela jedna z nejvlivnějších osobností (nejen) francouzského filmu a také první žena, která získala Oscara za celoživotní dílo.

Cléo od 5 do 7 (1962), Štěstí (1965) nebo Jedna zpívá, druhá ne (1977) – to jsou jen některé z osobních a svébytných filmů, kterými se režisérka, fotografka, dokumentaristka, scenáristka, herečka a aktivistka Agnès Varda zapsala do dějin kinematografie. Všestranná filmová autorka aktivně točila od padesátých let až do úplného konce – její poslední film měl na festivalu Berlinale premiéru teprve minulý měsíc.

Většinově mužský svět filmu obohacovala o feministická témata i silné sociální otázky, aniž by přitom ztrácela nadhled a humor.

Varda, která se narodila v Belgii řeckému otci a francouzské matce, chtěla být původně fotografkou. Už v pětadvaceti letech však natočila svůj první film La Pointe Courte (1955), který stříhal slavný režisér Alain Resnais (Loni v Marienbadu, Hirošima, má láska). Svou jednoduchostí a skromným rozpočtem tento snímek v mnohém inspiroval francouzskou novou vlnu, která je dnes často vnímána jako jedno z umělecky nejzajímavějších období filmových dějin. Agnès Varda, které bývá přezdíváno „matka francouzské nové vlny“, byla po boku Françoise Truffauta nebo Jeana-Luca Godarda jednou z ústředních postav tohoto uměleckého hnutí. Jako jeho jediná ženská představitelka se často zasazovala nejen o ženská práva, ale především o rovnoprávnost žen ve filmovém průmyslu. Většinově mužský svět filmu obohacovala o feministická témata i silné sociální otázky, aniž by přitom ztrácela nadhled a humor. Na loňském festivalu v Cannes pronesla spolu s Cate Blanchett společnou řeč, která byla jejich příspěvkem do diskuze vyvolané kampaní #MeToo: „Ženy nejsou ve světě minorita, ale náš průmysl se tak přesto tváří. Schody do filmového průmyslu musí být pro všechny. Pojďme po nich stoupat.“

Ve filmové tvorbě se Varda nebála umělecky inovativním a experimentálním způsobem reflektovat i kontroverzní témata týkající se sexu nebo smrti. Často se věnovala ženským hrdinkám, obtížným životním situacím a snažila se zviditelňovat lidi na okraji společnosti. Na konci šedesátých let se s manželem, režisérem Jacquesem Demym, přestěhovala do Los Angeles. Nikdy však nepracovala pro Hollywood a natáčela raději vlastní projekty. Seznámila se zde s Dennisem Hopperem, Andym Warholem a dalšími postavami nezávislého amerického filmu a točila například i protesty Černých panterů za propuštění Hueye P. Newtona. „Svět je v nebezpečí. Tisíce lidí bojují o přežití, aby našly práci, získaly slušný plat, trochu úcty a malý kousek štěstí. Miliony lidských bytostí hledají útočiště,“ řekla Varda v prosinci, když přebírala cenu na festivalu v Marrákeši, a dodala, že bychom měli „dávat hlas“ právě těm, kteří ho nemají.

Agnès Varda zemřela doma na následky rakoviny – nemoci, jíž se obává i zdánlivě lehkovážná zpěvačka Cléo z jejího snad nejznámějšího filmu. Někdejší ředitel filmového festivalu v Cannes, Gilles Jacob, na svém Twitteru napsal: „Varda odešla, ale Agnès tu s námi bude vždycky. Inteligentní, živoucí, sladká, spirituální, smějící se, vtipná a nepředvídatelná jako její dílo.“

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image