Amish Paradise: ráj sexuálních násilníků

Přinášíme rozhovor s dívkou, která vynesla na světlo šokující svědectví o pohlavním zneužívání a brutalitě v americké komunitě amišů.

Amišové jsou autonomní křesťanskou denominací, která vznikla ve Švýcarsku a jejíž příslušníci se v osmnáctém století postupně přesunuli do Severní Ameriky. Většina z nich dnes žije odříznuta od většinové společnosti i jejích zákonů, a to hlavně v Pennsylvánii, Ohiu, Indianě a v několika kanadských provinciích. O amiších starého řádu (Old Order Amish) je známo hlavně to, s jakou přísností ve svých komunitách zakazují využívání technologií, ale už méně se mluví o kultuře znásilnění a domácím násilí, které v jejich silně patriarchálních společenstvích rovněž bují. Torah Bontrager, autorka knihy An Amish Girl in Manhattan: A Memoir, se své amišské komunitě stávala obětí znásilnění pravidelně. Nakonec se ale rozhodla porušit všechna její pravidla a vysvobodit se.

Utrpení začalo, když byly Torah čtyři roky. Tehdy žila v amišské komunitě ukryté před zbytkem světa. Fyzické a verbální násilí rodičů postupně nahradilo opakované znásilňování: v patnácti Torah za vidinou bezpečí utekla k rozvedenému strýci do Montany. Ten ji však během následujících sedmi měsíců znásilnil víckrát, než si Torah vůbec pamatuje. V listopadu 2016, více než dvacet let poté, co ji strýc Torah poprvé zneužil, stanul usvědčený sexuální predátor Enos Bontrager konečně před soudem. Tehdy osmačtyřicetiletý muž byl obviněn ze čtyřnásobného činu sexuálního násilí spáchaného na dítěti mladším třinácti let, dvojnásobného sexuálního zneužití druhého stupně a sexuálního napadení dítěte mladšího šestnácti let. Opakované znásilňování, z něhož Bontragera obvinila Torah, ale součástí soudního řízení nebylo – mezitím totiž stihla uplynout promlčecí lhůta a Bontragerova trestní odpovědnost zanikla.

Když se řekne amišové, vybaví se mi minimalismus, pěstování zeleniny, chov dobytka, lov zvěře, sběr hub, bobulí a planých rostlin. Teď už ale pro mě bude amišská kultura vždycky spjatá s kulturou znásilnění, z jejíž spárů se mladé dívky často nemají jak vymanit. Proč se tolik z nich dennodenně stává oběťmi znásilnění?

Když mezi amiši vyrůstáte, jste na roli oběti připravováni hned od narození. A pro ženy to platí dvojnásob. Obrovským problémem je patriarchální hierarchická struktura amišské kultury. V ní je základ celého problému. Na prvním místě je vždy Bůh, na druhém muž, teprve pak jeho žena, po ní děti a až naposledy zvířata. Žena musí svému muži v den svatby slíbit, že ho bude až do konce života poslouchat. Čtvrté boží přikázání, které káže ctít rodiče, si Amišové vykládají jako příkaz „poslouchej své rodiče úplně ve všem“ a prosazují ho při každé příležitosti. Taky jsem ho sama znala snad ještě předtím, než jsem se naučila mluvit. Rodičům se nemá za žádných okolností říkat „ne“ a ani k žádným jiným dospělým si dítě nemůže nic takového dovolit – rozhodně ne k takovým autoritám, jako jsou strýcové, tety, prarodiče, učitelé a kazatelé.

Které dítě by si najednou dovolilo vzdorovat dospělému, když za podobnou drzost bylo vždy bito nebo jinak týráno? Zvlášť když to dítě je dívka, tedy méněcenná členka společnosti, a dospělým muž.

Co se stane, když se postavíte na odpor?

Když bude dítě odmlouvat, dostane vynadáno a většinou ho nemine fyzický trest. Záleží na údajné závažnosti jeho hříchu a povaze dospělého, který trest udílí – dítě může dostat facku, na zadek, nebo rovnou pár ran karabáčem. Rutinní brutalita v takové míře vychovává z žen a dětí oběti. A nejvíc ze všech ovlivňuje mladé dívky. Když se pak stane, že po nich někdo z dospělých něco chce, ani je nenapadne, že by mu snad nevyhověly – zvlášť když je ten dospělý muž. Přinejmenším nebudou ani za nic klást odpor. Kolikrát už byly za takovou neposlušnost potrestány, schytaly surový výprask nebo musely jít spát bez večeře.

Amišové své děti navíc neučí zhola nic o sexu. Děti pak nepoznají, že jim někdo dělá sexuální návrhy nebo že je přímo zneužívá. Dospělí svoje potomky ani nevarují před násilníky, kteří mají sklony k pohlavnímu zneužívání dětí a v komunitě žijí pohromadě se všemi ostatními. Před sexuálním násilím, kterým je každá osada prolezlá, amišové raději zavírají oči. Znásilněné ženy dokonce trestají za to, že pro muže představovaly „pokušení“, a nutí je prosit násilníka o odpuštění.

Vás samotnou mužští příbuzní pohlavně zneužívali opakovaně, je to tak?

Ano. Jako první mě zneužil můj strýc Enos Bontrager. Bylo mi šest a vůbec jsem nechápala, co se děje. Nedokázala bych to tehdy pojmenovat jako zneužívání – věděla jsem jenom, že je mi to moc nepříjemné a že strýc dělá něco moc špatného.

Moji amiští rodiče Henry a Ida mě týrali tak moc, že jsem jednou uprostřed noci utekla z domova. Útěk jsem plánovala několik let. Myslela jsem si, že se strýčkem v Montaně budu konečně v bezpečí. Bezvýhradně jsem mu věřila. Byla jsem přesvědčená o tom, že jen on mi může rozumět – sám totiž jako malý utekl od svého táty, mého dědečka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi od něj něco mohlo hrozit, že by snad byl schopný mě znásilnit. Z bláta jsem ale skočila přímo do louže.

Mohlo vás fyzické násilí, které jste zažívala od útlého dětství, předurčit k tomu, abyste se později stala i obětí sexuálního násilí?

Rozhodně. Které dítě by si najednou dovolilo vzdorovat dospělému, když za podobnou drzost předtím bylo vždy bito nebo jinak týráno? Zvlášť když to dítě je dívka, tedy méněcenná členka společnosti, a dospělým zas autoritativní starší muž, příbuzný, kterého by přece měla poslouchat na slovo.

Na rozdíl od mnoha obětí fyzického a sexuálního násilí se vám podařilo utéci. Nechybělo ale málo a útěk vám zajistila pistole namířená na vlastní spánek. Kde se ve vás nakonec vzala odvaha sebevraždu v tak těžké situaci zavrhnout, i když se předtím zdála být jedinou možností?

Nikdy jsem neměla moc dobrý vztah s mámou a táta měl s postupem času čím dál sadističtější sklony. Až později mi došlo, že otec je psychopat, nebo spíš sociopat. Nejdřív jsem se tedy pokusila zabít – až pak jsem začala přemýšlet o jiném druhu útěku. Ještě než jsem zmáčkla spoušť, problesklo mi hlavou, že ve skutečnosti chci žít. Úplně poprvé v životě jsem netoužila po smrti, ale po životě.

Naše společnost dnes dívky učí, že až vyrostou, můžou se stát, čím budou chtít. Klidně i prezidentkami velmocí, jako jsou Spojené státy. Jenže realita je pro spoustu z nich úplně jiná. Žijí v násilném prostředí a nevidí cestu ven. Co byste jim poradila?

Vždycky existuje nějaká cesta ven. Nebojte se vyhledat pomoc. Nejste v tom samy. Zavolejte na linku bezpečí nebo zajděte do nejbližšího krizového centra. Já moc dobře vím, že si nevymýšlíte. Ve své knize uvádím seznam takových míst a oběti domácího násilí nabádám, aby se neváhaly obrátit i na mě. Amišské dívky a chlapci jsou ovšem ztracení v systému – moje pomoc se k nim nemá jak dostat a sami nevědí, kudy kam. S tím se momentálně snažím něco dělat. Pomáhám i těm, kteří nějakou amišskou komunitu už sami opustili: protože je od narození vedli k tomu, že mají poslouchat a neodmlouvat, nedokážou většinou poznat, komu mohou důvěřovat a komu ne. Nepoznají, když s nimi někdo má nekalé úmysly. Spousta z nich propadne drogám, dá se na dráhu zločinu nebo je prodají do sexuálního otroctví. Tyhle děti se neumějí bránit a lidé toho zneužívají ve vlastní prospěch. Tohle všechno bych chtěla změnit. Už jako náctiletá amiška jsem totiž snila o tom, že budu pomáhat všem, na které se zapomnělo.

Jaké je podle vás poselství vaší knihy?

Všichni můžete žít šťastně a spokojeně. Jestli vážně chcete jít za svým štěstím a pokud vám to situace jen trochu dovolí, vezměte život do vlastních rukou a osvoboďte se. Je úplně pochopitelné, že máte z tak velkého kroku obavy, ale nemůžete za sebe nechat rozhodovat strach. Mít odvahu znamená znát strach. Když jsem se rozhodla, že uteču, taky jsem se bála, ale touha po osobní svobodě a štěstí byla silnější. Usmyslela jsem si, že se dostanu ven, nebo alespoň umřu na útěku. Prošla jsem si peklem. Za posledních dvacet let jsem aspoň šestkrát chtěla spáchat sebevraždu. Nestydím se to přiznat. Život mě ale naučil, že každý můžeme zachránit jen sami sebe.

Věříte po tom všem ještě pořád v Boha?

Bůh je láska, soucit, dobro a moudrost. Věřím, že láska je daleko mocnější než všechno zlo, které na tomhle světě existuje. Za moje špatné zkušenosti můžou lidé s nečistými úmysly, kteří náboženství překroutili a zneužili, jen aby sami něco dostali. Pokud se ale něco neděje z lásky, pak to nemůže být od Boha.

Z anglického originálu Survivor Speaks Out Against Amish Rape Culture Ahead Of Sentencing publikovaného na webu HuffPost přeložila a úvodem opatřila Alžběta Franková. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále
Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image