Babišova hra o trůny

Před evropskými volbami se nám vracejí Babišovo Čapí hnízdo a Marie Benešová. Staví nás před otázku: je možné postihnout prolínání moci a zisků?

Vratkým základem Česka zachvěly nyní hned dvě informace o zásadních faktech, o jakoby protikladném proudění v bystřině spravedlnosti. Ve středu 17. dubna jsme se dozvěděli, že vyšetřovatelé v kauze eurodotačního podvodu Čapí hnízdo skončili přípravné řízení a poslali dozorujícímu státnímu zástupci Jaroslavu Šarochovi návrh na obžalobu Babiše a spol. Den poté přišla zpráva, že budoucí – možná – obžalovaný premiér povolal na ministerský post spravedlnosti Marii Benešovou, která působí ve sboru poradců Miloše Zemana. Situace jako stvořená k tirádám o trestně stíhaném šéfovi nejvyšší exekutivy a o hradním stínu, vrženém v této souvislosti na právní stát.

Kam až lze zajít v postihu prolnutí moci a zisků, aniž by byl podlomen celý systém?

Ve skutečnosti všichni vědí, že je to s tím právním státem a demokracií krapet komplikovanější. Babiš, který nezapře rysy „trumpovštiny“, samozřejmě co chvíli prohlašuje, že pokus o jeho trestní stíhání je zpolitizovaná kauza, objednávka, organizovaný komplot a politický proces. Policie by naopak měla a státní zastupitelství rozhodně musí vyloučit takové a podobné myšlenky, které znevažují právní postup poukazem na případnou účelovost, na motivy vlků a zajíců. A to i tehdy, je-li v českých luzích a hájích jasně slyšet politické halali. Spravedlnost má být z dobrých důvodů právě v tomto smyslu slepá (a hluchá) a má se držet formálních kritérií, poslední to pevnosti proti drzému ohýbání práva. Je-li žalobce Šaroch pod tlakem, neboť nakonec může říct, že se žádný trestný čin nestal, a stíhání tak zcela „típnout“, je tlačen zásadní věcí: tíhou vědomí, že důvěryhodnost aplikace práva trpí jako zvíře už z principu a může být podlomena na věčné časy.

S trochou jurisprudence a selského rozumu je věc jasná: kauza Čapí hnízdo je v důsledku politikum na právně vachrlatém podloží. Netřeba ani naznačovat (ne)možné souvislosti faktu, že jedním z úhelných zdrojů navržené obžaloby je Hong Kong & Shanghai Banking Corporation (HSBC), tedy banka, která je hvězdou světového megaseriálu nehorázných skandálů, hemžícího se masivními daňovými úniky, financováním terorismu, odlesňováním planetárních plic, praním špinavých peněz a obchodem s drogami. Hra o trůny hadr. To ale nevadí. Právně vyfutrovaní justiciárové dokážou vytěžit všechny zdroje a s přehledem v nich oddělit zrno od plev. Horší je, že Babiš v tom takříkajíc lítá – formálně vzato – z té prosté a velmi rozšířené příčiny, že jeho pokrevní příbuzní se neusídlili s Čapím hnízdem na Robinsonově ostrově, že brali od zazobaného papínka kapesné, rady, manažery i záruky. A ještě ke všemu v rozhodné chvíli nastolili takové ryze právní – tedy formální – podmínky, že mohli žádat o evropskou malou domů. A že ji také dostali. Kupodivu nikoli na masivní daňové úniky, podporu terorismu, deforestaci ani drogový byznys, nýbrž třeba na ekocentrum pro zachráněné živočichy, síť naučných stezek a na „diváckou“ hospodářskou farmu se zvířátky, které nečeká zabijačka. A ovšem třeba i na hotel a konferenční sál, který – jen si představme ten zločin – mínil využívat Agrofert. Z výšin čapího letu lze jen s malou nadsázkou říct, že jedním z žulových podkladů obžaloby je fakt, že Babiš byl spatřen na staveništi hnízda. Jsou na to svědci. Není divu, že Helena Válková jako právnička (a ne jako exministryně spravedlnosti za ANO) pochybuje o tom, že by státní zástupce mohl s případnou obžalobou u soudu obstát.

Střetání? Ne, prolínání!

Ne, Andrej Babiš fakt není v pořádku. Neboť není v pořádku koncentrace kapitálu ani privátní kapitál sám, který v každém ohledu ruší osobní princip zásluhovosti a rozlévá smetanu z nespočetné cizí práce mezi nemnoho rodin, klanů a klientů. Činí tak na národní, evropské i světové úrovni. Nejsou v pořádku pokrytecky vedené bitvy proti „střetům zájmů“, protože tyto „střety“ ve skutečnosti vyjadřují permanentní prolínání politiků a bossů, státu a kapitálu. Přicházejí-li dnes ze světa kapitálu do politiky Trump, Babiš nebo Macron, nejenže to není žádná novinka (před nimi už tu byl – a opakovaně – Silvio Berlusconi). Je to konstanta systému, v němž politické garnitury slouží potřebám kapitálu čtyřiadvacet hodin denně a jednotlivci „po službě“ odnepaměti odcházejí z politiky (většinou finančních a hospodářských ministerstev) ke korytům ekonomickým. Tak odešli z našich vlád Ivan Kočárník a Vladimír Dlouhý – jeden do České pojišťovny, druhý do Goldman Sachs (stejně jako bývalý předseda Evropské komise José Barroso). A vracejí se zpět jako poradci pravicových politiků (Kočárník je poradcem Miroslava Kalouska) nebo jako opory „občanské společnosti“ (Dlouhý coby prezident Hospodářské komory).

Kam až lze zajít při nalézání práva v postihu prolnutí moci a zisků, aniž by byl podlomen celý systém? Strhnout na Babiše pavlač může být chvíli zábavné, ba společensky užitečné. Ale lavina suti se může projevit neúprosně a zavalit všechny papaláše, celebrity i skryté loutkoherce. „Ty zprošťující rozsudky, které padají, zvláště v těch hospodářských kauzách, nám spíš signalizují to, že bychom měli být, řekněme, trošku zdrženliví,“ říká exministryně Vlasatá. A říká tím víc, než si sama myslí.

Nemožné neuvidíme

Marie Benešová zřejmě sotva rozvalí tyto základní systémové danosti. I když má za sebou impozantní trajektorii, na níž září napínavý konflikt s „justiční mafií“, odpor proti „reorganizaci“ policie v létě 2016, zásadní nedůvěra k mafiózním lokálním bratrstvům kočičí pracky vůbec a sociální demokracie zvláště. A i když se dnes ti, kteří za protimafiánské úderky Roberta Šlachty dělali v redakčních úvodnících i v parlamentní komisi ze státních zástupců zločince, docela hanbatě obnažují, jestliže dnes brání tytéž státní zástupce před jejich údajným ohrožením – totiž ohrožením Marií Benešovou na nejvyšším správním postu české justice – a jestliže se ze dne na den strachují o právní stát v případě odvolání či omezení moci žalobců, kterou ještě včera pokládali za příliš velkou, nehoráznou, totalitní a pučistickou.

Nejde jen o to, že známý rys zvolené kandidátky do čela ministerstva spravedlnosti, tedy její letitý příklon k Miloši Zemanovi, jasně dokládá, že prozíravost tohoto právního mozku není příliš velká. Zapomněla snad, jak prezident republiky dusil zásadní politický a funkční střet o podobu policie voláním po „míči na zemi“ a poukazem na údajné „odborníky“? Zapomněla, jak se napojil na bagatelizaci boje s prorůstáním organizovaného zločinu a státu nejapnými vtípky o pouhé „kabelce paní Nagyové“? Jaký může mít zájem okolí hlavy státu na boji s vedlejšími zplodinami výdělkářského byznysu? Jakou vlastně silou bude Benešová s to tlačit z druhé strany vrat? Tohle uvidíme. Jde však také o cosi základního a podstatného: některé věci – za jinak stejných podmínek – prostě možné nejsou.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies