Bílá paní na Bratislavském hradě

Mají pravdu všichni, kdo se domnívají, že volební výskok slovenské liberálky Zuzany Čaputové na Bratislavský hrad je jen malý protiproud v moři antiliberálních tendencí a ultrakonzervatismu na Slovensku i v Evropě. Ano, jde o jakýsi oddechový čas před fičákem soumračné éry – o volební akt podpořený starou vzpomínkou na masové naděje devadesátek a (ne)tušené šance otevřené společnosti. Ostatně politické curriculum vitae liberální advokátky, která dvanáct let vedla boj proti obří skládce v Pezinku a poté i proti – řekl by Václav Havel – „mafiánskému kapitalismu“, odráží významnou část deziluzí, do nichž po „roce zázraků“ 1989 občané a voliči nevyhnutelně spadli.

Paní Čaputová vzbuzuje dojem, že umí naslouchat a že jí lze vysvětlit leccos z toho, co ještě nepochopila – například reálný obsah slova „proevropský“. Přívlastek totiž nutně zahrnuje i fakt, že většinu Renaultů Twingo, šikovných městských vozítek, v nichž jezdí Francouzi po Paříži, vyrobili Slováci v Trnavě, tedy fakt deindustrializované Francie a podhodnocené slovenské práce. Fakt, jehož společným jmenovatelem je sociální nespokojenost v centru i na periférii, na Západě i Východě. Tenhle fakt nelze zašminkovat, navonět a přikrýt liberalismem, nastavovanou kaší lichých nadějí o euroobčanské rovnosti, deklamováním „našich hodnot“ ani vyhlašováním „boje proti zlu“.

Čaputová bude ceremoniářka mravních apelů a personálií, schopná v evropských salónech zlepšit pověst republiky prorostlé mafií a snad i svižněji stíhat vrahy investigativních novinářů. Trochu dobra ve zlu trhovecké dystopie bylo již zapotřebí.

„Velmi se ztotožňuji s úsilím Emmanuela Macrona o posílení evropské integrace,“ citoval Čaputovou v pátek 29. března deník Le Monde. Taková retro slůvka však duní prázdnotou, protože původní pilíře Evropy – „evropská trojnožka“ Londýn-Paříž-Berlín – právě procházejí krizovou geopolitickou tektonikou a jsou vážně oslabeny. Brexit v čase prodlouženém skoro o dva měsíce (do 22. května) otřásá nejen celým britským politickým systémem, ale i tamními konzervativci. A otřese nejspíš i většinově proevropskými labouristy, když teď premiérka Theresa Mayová šikovně zatáhla do „konstruktivního dialogu“ o kompromisní variantě brexitu i sociálně rozpáleného euroskeptika Jeremyho Corbyna. Toryovští brexitáři ovšem tento geniální tah nepochopili a svoji premiérku proklínají.

Chybička se vloudila

Začíná vysvítat, že britský kapitalismus není bez evropských trhů životaschopný. A že tvrdý brexit vrhne dlouhý stín na kontinentální jistoty, včetně klíčového tandemu Paříž-Berlín. Na Macronův vzletný dopis evropským občanům „Za evropskou renesanci“ v šestadvaceti jazycích (včetně češtiny) totiž odpověděla Annegret Kramp-Karrenbauerová (alias AKK), nástupkyně Angely Merkelové v čele CDU, jen v šesti řečech, a to velmi rezervovaně: „obranu evropské civilizace“ a Evropu coby „předvoj pokroku“ přitom nezmínila ani jednou. Naopak varovala před přílišným rozsahem evropské integrace, vyzvedla subsidiaritu a odmítla zavedení jednotné minimální mzdy, kterou naopak Macron podporuje (zřejmě nutně potřebuje srazit tu francouzskou). „Evropský centralismus, evropský etatismus, sdílení dluhů, evropeizace sociálního systému a minimální mzda by byly špatnou cestou,“ napsala Kramp-Karrenbauerová. Kdo umí číst mezi řádky, měl hned jasno: Když bude nejhůř, Manu, každý sám za sebe, pro sebe a za své. Subsidiarita je jasný pojem: co kdo může udělat sám (třeba nasadit při demonstracích armádu jako ve Francii), nechť to laskavě udělá a nežene svůj problém do Štrasburku či Bruselu.

Jistě, tandem Paříž-Berlín je integrační páteří Evropy, útočištěm velkých kapitálů a tmelem „evropské pevnosti“ proti všem invazím. Jenže Francie a Německo jsou také konkurenti, kteří se sice kdykoli spojí a vyrazí proti migrující „bídě světa“, ale když na to přijde, jdou proti sobě. Vždy však na základě „nacionálního“ kalkulu zisků a ztrát. Tohle „stýkání a potýkání“ – řekl by Palacký – se klidně strhne i na středoevropském „zadním dvorku“. Rozehrané partie mohou být nepřehledné i pro inteligentní a poradcům pečlivě naslouchající slovenskou prezidentku. Možná někde slyšela, že se tomu v archaických dobách říkávalo „imperialismus“ a že mívá různé projevy. Umí třeba za pochodu transformovat konkurenty v klienty, protivníky ve spojence, anděly v ďábly a úhlavní nepřátele v bratry v boji, ba i v Kristu. Imperiální mocnosti dovedou měnit strany jako ponožky. Kdyby Saddáma tak rychle neoběsili, jistě by popsal v pamětech, jak dobře zahrál všechny své role, jak vším, čím byl, byl také rád, a jak se nakonec jen chybička vloudila. V zápasech velkých impérií se ale služebným pěšákům nakonec chybička vloudí vždy, zatímco největším mocipánům málokdy. V tom velmi vzácném případě se pak láme historie a startují nové epochy.

Starý svět, který mizí

Děje se dnes něco takového? Drastickým symbolem vnitřního systémového pnutí v evropských metropolích, jsou stále ještě francouzské „žluté vesty“. Na krku máme již jednadvacátý víkend tohoto žlutého pozdvižení. K tomu navíc shora řízená „velká debata“ ve Francii v nic smysluplného nevyústila – je tam všem pro smích. Policie ve všeobecném opovržení klesá na fyzické i mravní dno a energický pan prezident je líčen novinami coby osamělá troska na pokraji sil. Ani lyžovat ho o jednom březnovém víkendu nenechali. Na demonstracích se stále častěji skanduje slovo „revoluce“, Macron je neustále vyzýván k demisi a ministr vnitra Christoph Castaner posílán do vězení, což se ve francouzštině navíc hezky rýmuje: „Macron démission, Castaner en prison!“

Že se Zuzana Čaputová k „prezidentovi bohatých“ a obklíčenému liberálnímu hrdinovi bez bázně a hany v jedné osobě sama hlásí, člověk ještě chápe. Hlava však nebere, že je k Macronovi různými komentátory i přirovnávána. To je hloupé. Nová slovenská hlava státu nenastupuje do poloprezidentského systému francouzského střihu s vlastní silnou exekutivou a programem tržního thatcherismu (který pohltil Slovensko už dávno). Bude to ceremoniářka mravních apelů a personálií (hlavně justičních), schopná v evropských salónech zlepšit pověst republiky prorostlé mafií a snad i svižněji stíhat vrahy investigativních novinářů. Trochu dobra ve zlu trhovecké dystopie bylo již zapotřebí. A také potenciálního obětního beránka na Bratislavském hradě, vlastně obětní ovečky, na niž se za kterékoli slovenské vlády zaměří příští vlna sociální či identitární paniky. Macron je – či měl být – Robocopem kapitalismu. Čaputová je předobrazem Bílé paní, mostem mezi iluzemi včerejška a nadějemi nových zářných zítřků, mytickým duchem liberální demokracie. Duchové jsou alter ega mrtvých celebrit.

Ne, demokracie ještě není mrtvá, na jejím úhynu se „pouze“ pracuje v nejrůznějších a vzájemně se potírajících „dílnách“. Pracují na tom – a velmi účinně – i její záchranáři. Pozornému divákovi našeho nejlepšího ze všech hrozných světů neunikne, že z živých masek naprosto všech standardních, optimálních a racionálních politiků s jiskrnýma očima a hbitou vyřídilkou jako by na nás čím dál tupěji zíral Abdelazíz Buteflika. Tohoto dvaaosmdesátiletého alžírského prezidenta skelného pohledu, který si myslel, že i šest let po těžké mozkové mrtvici může klidně absolvovat další období v úřadu, donutily statisícové demonstrace k ohlášení demise. A najednou jsme mohli 2. dubna číst v redakčním úvodníku levicově liberálního francouzského listu Libération, v duchovním plodu května 1968 a barikád v Latinské čtvrti: „Aby bylo možné naplnit naděje alžírského lidu, musí armáda představovat záruku změny. Aby se revoluce konečně rýmovala s evolucí.“ To napsali někdejší revolucionáři, mezitím dost dobře integrovaní do systému. Jak jinak? Armáda – záruka změny! A Bílé paní na některých hradech. To abychom ještě aspoň na okamžik zahlédli svět, který mizí.

Autor je politický komentátor.