Co chce památková péče?

Výsledkem památkáři posvěcených rekonstrukcí kulturních památek se často stávají autenticky působící napodobeniny. Proč takové iluze ale chránit?

Kdo se v poslední době pohybuje v pražských Holešovicích, nemůže přehlédnout dramatické kontury ohlodávaného skeletu budovy Elektrických podniků. Odstrojování původních oken a rozbíjení keramického obkladu vzbuzuje oprávněné obavy o adekvátnosti zásahu, o to víc v případě památkově chráněné a v evropském kontextu významné funkcionalistické stavby. Ve středu 21. března se proto v Národním technickém muzeu konalo setkání, které mělo probíhající rekonstrukci osvětlit. Klíčové byly příspěvky Jiřího Kolíska a Milana Hrabánka z Kloknerova ústavu ČVUT v odpoledním bloku, kdy už půlka sálu odešla. Oba odborníci totiž na konkrétních příkladech měření a různých analýz ukázali, jaká rizika skýtají postupem času degradující hlinitanové cementy, používané převážně v meziválečném období, v jakém stavu je nyní fasáda Elektrických podniků a proč se přistoupilo k jejich odstranění a nahrazení kopií.

Krycí název rekonstrukce

Exaktně podloženým názorům se vskutku neoponuje snadno. Relevantnost obou přednášek o to více kontrastovala s předchozím příspěvkem ředitele pražského pracoviště Národního památkového ústavu Ondřeje Šefců, který chtěl představit dilemata, s nimiž se současná památková péče musí potýkat právě při rekonstrukcích meziválečných, ale i poválečných staveb. Žádné odpovědi na tyto důležité a aktuální otázky ovšem nepřišly. Za doprovodu legračních retro obrázků a zavádějících fotografií zateplených paneláků asi nejvíce překvapil osobní tón, který vykresloval památkáře jako cíle permanentní negativní kampaně. Při naléhavých větách o naplňování současných standardů obývání a obtížích při dodržování konzervátorských přístupů u větších chráněných budov se člověk skoro musel ptát, čí zájmy vlastně Šefců hájí. Na zájmy památkové péče to totiž moc nevypadalo.

Ztráta autenticity začíná přesahovat přijatelnou míru, a proto nejspíše potřebujeme urychleně hledat nová řešení. Národní památkový ústav vypracoval řadu kvalitních metodik na opravy, sanace a konzervace kdečeho včetně několika manuálů na rekonstrukce prvků meziválečných staveb, k poválečné architektuře ale nemáme žádný.

Pod povrchem téměř kamarádské atmosféry celé akce bylo možné pozorovat jemnou nervozitu a vědomí všech zúčastněných, že se nyní opravdu nacházíme na jakémsi mezním argumentačním rozcestí. Na Klárově se totiž odehrává obdobný scénář. Po poukázání Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT na značnou míru necitlivých zásahů ale Národní památkový ústav ani památková inspekce ministerstva kultury neshledaly žádné pochybení. Hlavním důvodem pro totální vybourání památkově chráněné Zengrovy trafostanice a ponechání obvodových zdí ve více či méně torzálním stavu zde rovněž představuje použití hlinitanových cementů, jež je podle analýz nutné z bezpečnostních důvodů odstranit. Jak ovšem na zmíněném semináři ukázal docent Kolísko, tyto cementy byly použity na konstrukcích pouze v zadním traktu a na jednom nosném venkovním sloupu. Nabízí se tedy otázka, zda bylo nutné vycházet investorovi takovou měrou vstříc a umožnit mu za kulisami původních fasád pod hlavičkou rekonstrukce de facto realizovat novostavbu pro plánovanou Kunsthalle. Připomeňme, že se nacházíme v městské památkové rezervaci a zároveň v zóně zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, kde si bez povolení památkářů nevyměníte ani okenní kličku.

Rekonstrukce Zengrovy trafostanice (kulturní památka č. 105772). Foto Jan Zikmund

Paralelní sféra památkové péče

Pro památkovou péči je nejdůležitější kvalitou autenticita, a proto by mělo být jejím hlavním posláním vždy vyvinout maximální úsilí o co největší zachování původního stavu. Byť je pochopitelně v některých případech složité (a drahé) nalézt kompromis, zmíněné příklady ukazují, že se tyto snahy mohou rozplývat v jiných a ne úplně jasných motivacích. Vzniká tu jakási paralelní sféra památkové péče, která v určitých případech dovoluje zasahovat do původní struktury více než jinde. Týká se to především právě budov z 20. století, se kterými si památková péče moc neví rady, což mimochodem několikrát zaznělo i na konferenci v Národním technickém muzeu z úst ředitele Šefců. V této nebezpečné selektivnosti navíc doutnají dva obrovské problémy. Daný přístup by se za prvé mohl stát precedentem k dalším plánovaným rekonstrukcím významných, památkově chráněných a autenticky dochovaných staveb. O některých – pražských – už dnes víme a ve třech případech se opět jedná o významné funkcionalistické památky.

Pro Všeobecný penzijní ústav byl ohlášen záměr upravit jej na byty, což se v případě kancelářské budovy neobejde bez výrazných zásahů v interiérech, navíc ji pokrývá stejný obklad, jako je na fasádách Elektrických podniků. U nákladového nádraží Žižkov, které se stane součástí třemi developerskými společnostmi budovaného sídliště s téměř třemi tisíci byty, byl již několikrát zmíněn špatný stav železných konstrukcí charakteristických výtahových věží a otázkou také je, jak si budoucí projektant poradí se specifickým vnitřním prostorem. Plánuje se i úprava Veletržního paláce, jehož dispozice Národní galerii přestala vyhovovat. Nejsmutnější je ovšem případ obchodního domu Máj na Národní třídě, kde už prosákly i první vizualizace zamýšleného záměru: za tímto projektem, který charakter výjimečné stavby zcela zlikviduje banálním obalem, totiž stojí dva ze tří původních autorů Máje.

Systémový problém

Druhým, a pro památkovou péči kardinálním problémem je, že přestává být zřetelné, co vlastně chce. Pokud se výsledkem památkáři posvěcených rekonstrukcí kulturních památek budou stávat pouhé kopie s více či méně zachovanou autenticitou, nabízí se logicky otázka, proč tyto iluze původního vlastně dál chránit. V posledních letech se při hodnocení tristního stavu architektonického dědictví stalo standardem poukazovat na aroganci developerů, na ego architektů a také na ministerstvo kultury, které nechce prohlašovat za kulturní památky hlavně poválečné stavby. Veřejná image dalšího důležitého hráče, památkové péče, se naopak docela vylepšila – a o to závažnější je, že za zmíněnými neduhy stojí nejen (jak jsme byli doposud zvyklí) výkonný mandát památkářů z magistrátních a obecních stavebních úřadů, ale bohužel už také poradní hlas odborníků z Národního památkového ústavu.

Je to, zdá se, problém systémový. Ztráta autenticity začíná přesahovat přijatelnou míru, a proto nejspíše potřebujeme urychleně hledat nová řešení. Národní památkový ústav vypracoval řadu kvalitních metodik na opravy, sanace a konzervace kdečeho včetně několika manuálů na rekonstrukce prvků meziválečných staveb, k poválečné architektuře ale nemáme žádný. Taková metodika pochopitelně nevyléčí veškeré problémy a stejně tak nemůže být nikdy univerzální, ale při jejím vzniku se zároveň zformulují názory na to, co je podstatné, co je třeba dodržovat a čeho se naopak vyvarovat. A právě toto poznání se z památkové péče začíná bohužel vytrácet.

Autor je historik architektury.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image