Co se stalo s Razem, nadějí polské levice?

Strana v posledních komunálních volbách pohořela. Má nová levice v postkomunistických podmínkách vůbec šanci?

V Alarmu jsme od samého počátku se zájmem sledovali osudy polské strany Razem (Společně), která vznikla v roce 2015, aby razila program demokratické levice v nepříznivých podmínkách postkomunistického a tradičně konzervativního Polska. Tehdy se zdálo, že pro projekt nové levice existuje určitá konjunktura. V Řecku a Španělsku se úspěšně etablovaly strany podobného střihu Syriza a Podemos a nezbývalo než zkusit, zda neuzrál čas na levicovou politiku v novém, mladším provedení i v zemích bývalého východního bloku.

Bylo by předčasné nad Razem lámat hůl. Strana se totiž snaží levicové myšlenky prosazovat v neobyčejně těžkých podmínkách.

S odstupem čtyř let by se skoro chtělo říct, že čas zatím neuzrál. To, že se Razem nedostalo v roce svého vzniku do parlamentu, asi nepřekvapilo ani jeho největší zastánce. Ovšem na podzim roku 2018, po třech letech usilovné práce, nezískalo jediného zastupitele v místních volbách a v průzkumech má strana stabilně pouze jedno až dvě procenta. V posledních měsících si navíc prošla tvrdým vnitřním sporem, který vyústil v odchod řady členů, mezi nimi i jedné z jejích nejznámějších tváří – Agnieszky Dziemianowicz-Bąk. Ta se za svůj podíl na organizaci takzvaného černého protestu dostala mezi stovku nejvlivnějších světových myslitelů časopisu Foreign Policy. Na první pohled by se zdálo, že se strana víceméně vyčerpala. Kde se stala chyba?

Přerozdělování v režii konzervativců

Bylo by předčasné nad Razem lámat hůl. Strana se totiž snaží levicové myšlenky prosazovat v neobyčejně těžkých podmínkách. Vznikla částečně se záměrem vyplnit prázdný prostor na levé části polského politického spektra, který do té doby okupoval pro mnohé zkompromitovaný postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD). Ve veřejné atmosféře silně poznamenané antikomunismem to pro stranu hlásící se k levicovým ideálům navíc nikdy nemohlo být lehké. Několikrát se na podnět různých pravicových subjektů prokuratura zabývala otázkou, zda Razem nepropaguje „totalitní ideologii“, a neměla by tedy být zakázána. Nikdy ale na činnosti strany, která prosazuje sociálně demokratický program, nebylo shledáno nic v rozporu s polskou ústavou.

Práci straně ale neusnadňuje to, že vládní Právo a spravedlnost (PiS) aktivně převzalo agendu sociální spravedlnosti. Po letech neoliberálního ekonomického směřování se jedná o první vládu po roce 1989, která se s vervou pustila do přerozdělování – a je třeba uznat, že zásadně zvedla životní úroveň sociálně nejslabším Polkám a Polákům. Velký úspěch sklidil zejména program 500+, který dává rodičům 500 zlotých (asi 3 000 Kč) měsíčně na každé dítě. Podobným způsobem se PiS rozhodlo navýšit i příspěvky na bydlení. Nejnovější složkou přerozdělovacího programu je pak „Kráva+“ představující příspěvek pro drobné rolníky. Ze strany PiS se zřejmě jedná o snahu získat před parlamentními volbami elektorát stále relativně silné Lidové strany, jež má příznivce zejména na venkově.

Poučení z vlastních omylů

Ačkoli jsou tyto sociální programy provázeny vyhrocenou nacionalistickou rétorikou i úzkým propojením státu s katolickou církví, samotné sociální transfery směrem k znevýhodněným vrstvám obyvatelstva lze z levicových pozic jen těžko kritizovat. Razem se proto často uchýlilo spíše k identitární politice, která má ovšem šanci oslovit jen nevelkou část voličů. V neobyčejně sebekritickém textu po neúspěchu v komunálních volbách se bývalí členové vedení strany Justyna Samolińska a Mateusz Trzeciak zamýšleli nad faktory, které zabránily tomu, aby Razem prázdný levicový prostor vyplnilo. Některé jsou vnější, objektivní, za jiné si strana může sama. Autoři správně zdůrazňují, že síla postkomunistického liberálního konsenzu bude vždy táhnout jakoukoli levicovou stranu napravo a stavět ji do defenzivy. Musíme mít na paměti, že v Polsku je „střed“ ještě více napravo konzervativním směrem než u nás, natožpak ve zbytku Evropy. Jak píší Samolińska a Trzeciak, tento střed „užívá národní ideologii, vždy ve spojenectví s hierarchií [katolické] církve, na každodenní úrovni pak nabízí obskurní konzervatismus a hospodářsky se chová tak, jako kdyby byl pořád rok 1995“. V situaci, kdy tento konzervativně-středový konsenzus do značné míry vytváří i média, není pro levicovou stranu vůbec jednoduché zviditelnit svou agendu.

Autoři se pak zpytují především z příliš velkého zdůrazňování z jejich pohledu podružných témat, jako například zastoupení žen v politice. To je podle nich sice chvályhodné, ale samo o sobě nestačí – ženy musí být schopny nabídnout i reálný program, a nejen fakt, že jsou ženami. Podle autorů se komunikace strany stala nesrozumitelnou pro řadového voliče a v nadsázce by se dalo říct, že k porozumění politickým sdělením strany byl potřebný alespoň bakalářský titul z politologie. Ostatně jak autoři poznamenávají, typická členka strany je doktorandka sociologie s vysokým kulturním kapitálem, jejíž rodina nikdy nezažila finanční nouzi. Jak měla skutečně oslovit například lidi v exekuci? Faktem je, že Razem se nepodařilo dostat k voličům, o něž by stálo – tedy zejména lidem s nízkými příjmy –, a naopak se mu dogmatičností podařilo odradit i svůj přirozený elektorát – velkoměstské vzdělané profesionály a intelektuály. A přestože členové Razem budou tuto strategii do krve bránit, z pohledu veřejnosti jim jistě nepomáhá ani nesrozumitelná struktura „horizontálního“ vedení strany bez jasného lídra, ačkoli by se pro tuto pozici přirozeně nabízel sympatický a výmluvný Adrian Zandberg.

Ne všichni ve straně to ale vidí tak černě. „Je to běh na dlouhou trať,“ řekla mi nedávno ve Varšavě Marta Tycner, jež má na starost zejména zahraniční agendu strany. Podle ní má strana za sebou jen dvoje větší volby a výsledky nelze očekávat okamžitě. Jakkoli by zřejmě z ideologického hlediska nebyla z tohoto srovnání ani jedna strana nadšená, nabízí se tu určitá analogie s českými Piráty. Piráti jsou také mladou stranu tvořenou zejména lidmi, kteří vyšli z určitých aktivistických kruhů. I oni museli roky jakožto zcela marginální subjekt pracovat na budování své členské základny, komunikaci s veřejností a projít si řadou jistě nelehkých rozhodnutí o vlastním směřování, než mohli sklidit plody svého úsilí úspěchem v parlamentních volbách.

S liberály, nebo bez nich?

Další test čeká Razem v květnových volbách do Evropského parlamentu. V přípravě na tyto volby stála strana před dilematem, jež bylo jedním ze zásadních faktorů jejího štěpení a odchodu řady členů. V únoru totiž oznámila start nová středolevicová liberální strana Wiosna (Jaro) bývalého primátora Slupsku Roberta Biedroně. Její snahou je přilákat zejména proevropské a kulturně liberální voliče zklamané z neefektivnosti liberální opozice vůči PiS. Biedroń je populární osobnost a má reálnou šanci na úspěch. Jeho hospodářský program zůstává ale spíše mlhavý. Jít s liberálním Biedrońem, zviditelnit se a dostat se na volitelná místa? Nebo nedělat kompromisy a neustupovat z levicového programu? Tato otázka stranu značně rozdělila. Razem s Biedrońem vedlo rozhovory o spolupráci, ty ale nakonec zkrachovaly za mediálních spekulací, že Biedroń od Razem žádal až milion zlotých za postavení jejich členů na kandidátku do europarlamentu.

Kandidovat bez koaličních partnerů by ale Razem skutečně moc šancí nedávalo. Nakonec se strana rozhodla pro jakousi střední cestu a uzavřela koalici s dvěma menšími levicovými subjekty – Unií práce a Hnutím sociální spravedlnosti Piotra Ikonowicze. Agnieszka Dziemianowicz-Bąk to po svém odchodu ze strany komentovala následovně: „Je to bezpečná koalice, co se týče identity, uzavřená s lidmi, se kterými část lídrů Razem už mnohokrát spolupracovala, mnohokrát se s nimi pokoušela vytvořit ,skutečnou levici‘.“

Nakolik má ale „skutečná levice“ šanci oslovit polské voliče, není moc jasné. Trochu jako vtip působí fakt, že tato koalice startuje pod jménem Lewica Razem (Levice spolu), což je i volební heslo v minulosti spojované s SLD. I kdyby ovšem přitáhlo pomatené voliče, kteří si myslí, že vlastně hlasují pro postkomunisty, k překonání volebního prahu do europarlamentu to pravděpodobně stačit nebude. Ještě se ale může stát leccos. Některé průzkumy koalici dávají až čtyři procenta procenta, zatímco podpora Biedrońovi po raketovém startu spíše klesá. Ačkoli Razem asi svého europoslance mít nebude, o straně určitě neslyšíme naposled. Na podzim čekají Polsko parlamentní volby, ve kterých se očekává opětovné vítězství PiS. Pamatujme ale, že čeští Piráti také strávili devět let jako mimoparlamentní strana, než byli zvoleni do sněmovny. Pro Razem tak zřejmě budou klíčové až další parlamentní volby v roce 2023.

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image