Děti se učí nenávisti už ve školce

Přinášíme rozhovor s ázerbájdžánským novinářem Šahinem Rzajevem o konfliktu o Náhorní Karabach a rostoucím nacionalismu po rozpadu SSSR.

Šahin Rzajev pracuje jako novinář v Ázerbájdžánu, který je pokládán za nesvobodnou zemi. V minulosti tu přišlo o život několik novinářů. Ve svých článcích se zabývá hlavně konfliktem o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií, který zůstává nevyřešen více než třicet let. Jelikož apeluje na mírové řešení sporu, musí se konfrontovat s ultranacionalisty a rostoucí arménofobií, která se podle něj objevuje především u mladé generace.

Jak dlouho pracujete v Ázerbájdžánu jako novinář?

Jsem novinářem už třicet let. V dobách Sovětského svazu jsem pracoval jako inženýr v oblasti energetiky. Také jsem tento obor vyučoval na univerzitě. Po rozpadu SSSR se ale všechno změnilo. Fabriky se zavřely a inženýři najednou nebyli potřeba. Jako učitel jsem si moc nevydělal. Proto jsem se začal poohlížet po další práci. Protože jsem to uměl s počítačem, začal jsem pracovat pro noviny Nezávislost.  Zpočátku jsem se staral o design novin, teprve potom jsem začal psát články a vést rubriku pro mladé.

Mnoho lidí tady u nás si myslí, že Západ ve skutečnosti více zajímá ázerbájdžánská ropa a plyn než lidská práva.

Pracujete v zemi, která je pokládaná za autoritativní. Je v ní omezována svoboda slova a tisku. Jak se s tím při vaší práci vyrovnáváte?

Není to jednoduché. Zažil jsem výhrůžky mně i mé rodině, vyzývali mě na souboj, zvonili na naše dveře… Přesto nevěřím, že mě odklidí nebo zavřou. Nepředstavuji pro stát tak velké riziko. Nemám peníze, nestojí za mnou žádná politická strana. Píšu jen docela ostré články o konfliktu v Náhorním Karabachu. Kvůli tomu ale zažívám větší tlak ze strany místních ultranacionalistů, kterým se nelíbí některé mé mírové příspěvky. Vadí jim dokonce i to, že mám na Facebooku kolegy z Arménie.

Jak to momentálně v Ázerbájdžánu vypadá s dostupností informací?

Ještě před dvěma lety bylo možné jít na všechny internetové stránky. Pak ale v březnu 2017 zakázali přístup na stránky Rádia Svobodná Evropa a zablokovali řadu dalších zahraničních i opozičních medií. I tak se ale dá na tyto stránky dostat, stačí vědět jak. Co se týče sociálních sítí, přijde mi, že na Facebooku mi víc příspěvků maže Zuckerberg než naše cenzura. Stačí, když napíšu populární jméno „Azer“, které má trochu nacionalistický význam.

Ázerbájdžán je nejbohatší z kavkazských republik díky ložiskům zemního plynu a ropy. HDP je skoro třikrát větší než v Gruzii a čtyřikrát větší než v Arménii. Projevuje se to nějak v životě obyčejných lidí?

Peníze z prodeje ropy se k normálním lidem vůbec nedostanou. Dolů z vrchu pyramidy padají jen drobky. Díky ropným penězům sice nemáme špatné silnice, dělají se z nich opravy ve školách nebo v nemocnicích, skutečnost je ale taková, že bohaté rodiny se jezdí raději léčit do Evropy. Oproti sousední Gruzii je kvalita života u nás nižší. Myslím si, že na to má vliv i občanská svoboda. Především v tomto ohledu za Gruzií zaostáváme.

Ázerbájdžán byl Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) kritizován za nedemokratické volby a porušování lidských práv. Prezident Alijev ale OBSE obvinil ze zaujatosti a svalil vinu na George Sorose a arménské loby…

To snad ani nepotřebuje další komentář. Kromě Sorose a OBSE politici obviňují za zaujatost a dvojí metr také třeba Amnesty International. Svou vinu na tom nese kromě naší vlády také západní diplomacie, která raději přistupuje na kompromis, než aby za porušování lidských práv a falzifikaci voleb uvalila sankce nebo zavedla jiná opatření. Mnoho lidí tady u nás si myslí, že Západ ve skutečnosti více zajímá ázerbájdžánská ropa a plyn než lidská práva.

Konflikt s Arménií o Náhorní Karabach se táhne už od konce osmdesátých let a zatím zůstává nevyřešen. Myslíte si, že se něco změní po „arménské revoluci“ a nástupu nové proreformní vlády premiéra Nikola Pašinjana?

Příchod arménské vlády Nikola Pašinjana v lidech malou naději vzbuzuje. Musíme si ale uvědomit, že ochranou ruku nad samotným Karabachem drží vojenská junta, která poslouchá více Moskvu než arménský Jerevan. Také si myslím, že k vyřešení konfliktu by byla třeba paralelní demokratizace obou zemí. To ale neznamená, že když našeho prezidenta Alijeva vystřídá nějaký opoziční politik, bude to velký rozdíl a nastane rychlá změna. Musela by se změnit celá společnost a to je dlouhý proces.

V jednom ze svých článků mluvíte o nárůstu arménofobie mezi mladými Ázerbájdžánci. To nevypadá na touhu po mírovém soužití…

Přesně tak. Starší generace si ještě pamatuje, že měla Arménce za sousedy. Za dob Sovětského svazu jsme přece žili pospolu. Mladí ale vyrůstají ve zcela jiném prostředí a státní propaganda jim už odmalička říká, kdo je jejich úhlavní nepřítel. Tento obraz mají v hlavě prakticky od školky a změnit jejich myšlení bude velmi těžké. Musely by se zavést programy o porozumění a mírovém soužití, které fungovaly v jiných konfliktních regionech, a musela by spolupracovat televize a média. Tohle nám prozatím chybí.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image