Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Evropské 20. století jako jízda na horské dráze

Podle britského historika Iana Kershawa připomínají evropské dějiny 20. století jízdu na horské dráze. Zatím to platí i pro nové tisíciletí.

Ian Kershaw patří k nejvýraznějším historikům současnosti. Renomé si vydobyl mezi akademiky i běžnými čtenáři obsáhlými, přitom však čtivými publikacemi zabývajícími se meziválečným Německem a nástupem fašismu a nacismu v Evropě, zejména pak dvoudílnou biografií o Adolfu Hitlerovi. Svůj dlouhodobý zájem o evropské dějiny 20. století se nedávno pokusil shrnout ve dvoudílné monografii, která sahá až k začátku 21. století. První díl To Hell and Back: Europe 1914–1949 (Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949) byl minulý rok přeložen do češtiny. Druhý díl Roller-Coaster: Europe 1950–2017 vyšel v originále minulý rok v nakladatelství Allen Lane. Tato dvou dílná publikace se nejspíš nestane podobně kanonickou knihou, jakou je například Věk extrémů od Erica Hobsbawma, Kershawovi se ale podařilo odvyprávět ucelený příběh nejdramatičtějšího období evropské historie. Oproti druhému dílu drží ten první mnohem lépe pohromadě, což není vzhledem k autorově celoživotnímu zaměření na první polovinu 20. století až tak překvapivé. Napravuje to ovšem část začínající pádem Sovětského svazu a končící brexitem.

Bílý teror proti rudé hrozbě

První díl se brilantně vypořádává s komplexním problémem nástupu fašismu a nacismu v Evropě. Podobně jako už zmiňovaný Hobsbawm, který začátek dějin 20. století vymezil vypuknutím první světové války, považuje Kershaw první světovou válku za pomyslný počátek nového období dějin. První světová válka fungovala jako spouštěč fatálních a dramatických událostí. Podle Kershawa vylila do evropského prostoru všechny problémy, s nimiž se kontinent potýkal od 19. století, a k tomu přidala novou rozbušku – vleklou krizi kapitalismu. Válečná katastrofa, nové uspořádání Evropy, vyostření třídního konfliktu a etnický nacionalismus v kombinaci s vleklou ekonomickou krizí z konce třicátých let dopadly na evropské státy ve chvíli, kdy se státní instituce a elity ocitly v hluboké krizi legitimity. Nejpříznivější podmínky pro růst extrémních politických hnutí přitom mělo poražené, psychologicky zdeptané a ekonomicky se rozpadající Německo.

Kershaw se soustředí především na témata, která jsou relevantní pro dnešní evropskou situaci.

Etnický nacionalismus byl hlavním odkazem právě skončené války. Svou extrémní podobu totiž získal až v důsledku sporů ohledně nového územního uspořádání Evropy. V mnoha případech to znamenalo citelnou proměnu dosavadních státních hranic, ke kterým se přidalo poválečné ekonomické strádání převážně méně rozvinutých, agrárně orientovaných zemí. Kershaw klade důraz na situaci ve východní Evropě, která se stala hlavním dějištěm holocaustu během druhé světové války. Nejvyhrocenější antisemitismus se totiž projevoval v zemích ve střední a východní Evropě, kde bylo mnohem více Židů než v západní Evropě. Často šlo navíc o společensky méně integrované jedince z nižších sociálních vrstev. Terčem násilných pogromů se Židé ve východní Evropě stali už krátce po skončení první světové války, především pak na Ukrajině, kde se vedly boje mezi vojsky nově obnoveného Polska a Rudou armádou. Postupující Rudá armáda před sebou hnala ustupující německé vojáky z pobaltských zemí a směřovala dál do Polska. Nejvíce zasažené děsivými krvavými boji, které si podle neoficiálních statistik vyžádaly přes sto tisíc obětí, byly oblast Pobaltí a Horního Slezska. Rudolf Höss, pozdější velitel koncentračního tábora Osvětim, vzpomínal na tehdejší boje v Pobaltí jako na ta „největší jatka, která hraničila s totálním vyhlazováním“.

Rozsáhlé protižidovské násilnosti následovaly také po pádu několik měsíců trvajícího komunistického režimu Bély Kuna v Maďarsku. Už v této době se uchytila intenzivní válečná propaganda, která spojovala bolševickou revoluci se snahou Židů o ovládnutí světa. „Bílý teror“, který rozpoutaly kontrarevoluční paramilitární jednotky v Rakousku, Německu a Maďarsku proti údajné „rudé hrozbě“ si vyžádal stovky obětí. Násilí polovojenských jednotek se od roku 1923 postupně zmírňovalo, jejich aktéři však své nenávistné a bojechtivé přesvědčení nezměnili. Pouze se přesunuli do nově vznikajících fašistických hnutí, která se v té době objevovala po celé Evropě jako houby po dešti. Evropský úspěch fašismu spočíval podle Kershawa především v rozdrobení stranické politiky a diskreditaci státních institucí, vedených slabými politickými elitami, které už nebyly schopny zajistit, aby systém fungoval v jejich prospěch.

Éra neoliberalismu a ekologické katastrofy

Na druhém díle se projevilo, že autor není expertem na druhou polovinu 20. století. Jeho výklad nijak zásadně nevybočuje z linie, kterou vymezilo už několik starších syntetických publikací. Někdy chybí zasazení událostí do širšího globálního kontextu, což je v případě studené války zásadní problém. I tak ale kniha stojí za přečtení. Kershaw se totiž soustředí především na témata, která jsou relevantní pro dnešní evropskou situaci – třeba na existenci Evropské unie. V souvislosti s ní se totiž objevil zásadní rozkol. Jedna skupina chtěla větší politickou integraci členských zemí, druhá zase evropský projekt jako alianci suverénních, samostatných zemí. Tento rozpor v podstatě přetrval dodnes.

Jiným zásadním tématem je ekologie. Zlatá poválečná léta, která skončila v sedmdesátých letech, přispěla výraznou měrou ke zhoršení životního prostředí. Extenzivní aplikace pesticidů a jiných chemikálií v zemědělství sice pomohla zvýšit úrodu obilí a dalších plodin, zároveň ale způsobila těžké škody na zemědělské půdě. Uhlíkové emise v této době dosahovaly nových rekordů. O negativních dopadech škodlivých látek na životní prostředí se začalo více mluvit v průběhu sedmdesátých let, kdy se životní prostředí stalo poprvé významným politickým tématem. Počátky ekologického hnutí pak gradují v osmdesátých letech v západním Německu založením Strany zelených.

Na začátku devadesátých let ovládl světovou politiku politicko-ekonomický diskurs neoliberalismu. Proti neoliberalismu se během turbulentních sedmdesátých a osmdesátých let neutvořila žádná životaschopná alternativa, a tak jeho vítězství nestálo nic v cestě. Levice pod praporem sociální demokracie zažívala v této době silný úpadek. Její voliči preferovali nižší daňové odvody, které jim umožňovaly uspokojit individuální spotřebu na úkor větších finančních prostředků putujících do veřejné správy. I sociální demokraté se tak postupně adaptovali na nový trend spočívající v racionalizaci státní správy, podpoře soutěže na volném globalizovaném trhu a privatizaci veřejného sektoru. Politické strany postupně opouštěly politiku založenou na třídní orientaci.

Zároveň se opět vzmáhal etnický, regionální a jinak definovaný nacionalismus. Nacionalistické strany začaly získávat podporu ve Skotsku, Katalánsku, Flandrech, Rakousku nebo Francii. Konec tradiční pravo-levé politiky se začíná rýsovat právě v této době. Itálie byla první západoevropskou zemí, která se přiklonila k nové populistické politice, když zvítězil Silvio Berlusconi a jeho strana Forza Italia.

Opuštění akademické pozice

Postkomunistická éra relativního optimismu končí v Evropě podle Kershawa válkou v Iráku. Zatímco válka v Afghánistánu byla v Evropě přijata jako ospravedlnitelná odplata za monstrózní teroristický útok, válka v Iráku rozdělila evropský kontinent jako žádná jiná událost od pádu železné opony. Největší odpor vůči válce vyjádřily Francie a Německo. Proti válce demonstrovalo po celém světě více než deset milionů lidí. Tento konflikt z dlouhodobého hlediska destabilizoval arabský region natolik, že důsledky pociťujeme dodnes.

Kershaw se pouští i do kritiky globalizace, která začala dominovat světu po roce 1989. Rozdíly v příjmech mezi jedním procentem světového obyvatelstva a zbylými 99 procenty narostly do neuvěřitelných rozměrů. Nejlépe na tom jsou ti, kteří dokázali využít fungování finančních trhů. Z většiny ostatních se stal novodobý proletariát. Mnoha lidem nezůstávají takřka žádné úspory, často upadají do dluhů a mají problémy s exekucemi. Masivní finanční stimul související s globalizací navíc výraznou měrou přispěl k znečištění přírody a vzniku ekologické katastrofy, které nyní čelíme.

Dalším důležitým milníkem novodobých dějin je finanční krize z roku 2008. Vznik antikapitalistických protestních hnutí, arabské jaro, válka v Sýrii, zvýšené nebezpečí terorismu, migrační krize, anexe Krymu a brexit jsou ústředními body dějinné etapy, která po krizi bezprostředně následovala. Jen deset let stačí k tomu, aby se svět radikálně proměnil. Podle Kershawa by mohla éra nestability na evropském kontinentě trvat ještě dlouhou dobu. Zároveň si ale uvědomuje, že vůbec největším problémem současného světa je hrozba klimatické změny. Kershaw se zde vymaňuje z role historika a naléhavě apeluje na své čtenáře, aby pomohli co nejrychleji nahradit staré energetické zdroje novými, obnovitelnými, které by mohly zmírnit důsledky klimatické změny. Neregulovaný kapitalismus, který se chová, jako bychom žili na planetě s neomezenými zdroji, přinesl sice prosperitu, ale za jakou cenu? A opravdu je to cesta, kterou se chceme vydat?

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image