Režisér Robert Sedláček ve svém loňském snímku Palach civilně zobrazuje partnerský život Jana Palacha a jeho přítelkyně. Jejich vztah začíná film sledovat v momentě, kdy spolu absolvují rehabilitační cvičení v bazénu pražského plaveckého areálu Podolí. Jeho přítelkyně totiž v mládí prodělala dětskou obrnu a její dolní končetiny byly trvale paralyzovány. Na dlouhou dobu byla odkázána na chůzi o berlích. Během revolučních dnů pražského jara doprovází Palach svou přítelkyni na demonstrace a pomáhá jí v jejím klopotném pohybu po pražských ulicích i ovocném sadu na pražském Petříně, kde se na vysokoškolských kolejích Strahov 31. října 1967 uskutečnila první velká studentská demonstrace, která pomohla nastartovat obrodný proces pražského jara.
Politická výzva
Sedláčkův film nám v těchto sekvencích nenápadně připomene, jak rozšířenou nemocí byla v Československu od konce druhé světové války dětská obrna. Epidemie dětské obrny zasáhly země východního bloku především v padesátých letech, v momentě, kdy se kvůli nižší porodnosti a odlivu nepohodlných lidí do exilu, začaly potýkat s úbytkem populace. Pro komunistické režimy, které se opíraly o těžký průmysl a pro něž byla náročná manuální práce centrálním bodem ideologie, se jednalo o velký problém, který musely okamžitě řešit. Přestože dětská obrna neznamenala pro československou společnost v porovnání s jinými onemocněním vážnější existenční hrozbu, stala se exemplárním příkladem nové zdravotní politiky. Ve třicátých letech onemocnělo dětskou obrnou 1,52 dítěte ze sta tisíc dětí, zatímco na začátku padesátých let už to bylo deset dětí ze sta tisíc. Přítomnost této nemoci začala být v československé společnosti stále viditelnější a pro tehdejší režim bylo její vymýcení politickou výzvou.
V roce 1960 se Československo stalo první zemí na světě, která tuto nepříjemnou nemoc zcela vymýtila. Způsob, jakým se to stalo, ukazuje na specifický přístup komunistických režimů ke svým občanům a osvětluje problémy, které se s očkováním pojí i v dnešním Česku. Jak ukazují třeba průzkumy československé sexuologie socioložky Kateřiny Liškové, s nástupem komunistů k moci v roce 1948 se do nejdůležitějších poradních orgánů státu často dostali experti a vědci, kteří svými názory přispívali k zavádění nových politik, jež měly dalekosáhlé dopady na československé občany. A čistě expertní bylo i řešení epidemie dětské obrny.
Zatímco kolektivistická představa zdravotnického systému socialistických režimů se zakládala na obrovské autoritě zdravotnických expertů, kteří se pokoušeli co nejefektivněji řešit zdravotní situaci populace a na individuální potřeby pacientů nebrali velký ohled, individualistická společnost jde opačným směrem a společně s ní přichází i relativizace dominantního postavení vědeckých expertů.
Socialistické zdravotnictví zajišťovalo všeobecnou zdravotní péči zadarmo a dalo si za úkol chránit populaci před vnějšími hrozbami. Při snaze zajistit lepší zdravotní stav populace však neváhalo paternalisticky ordinovat svým pacientům, co mají dělat, přestože třeba v případě vakcíny proti dětské obrně nebylo stoprocentní, zda bude léčba účinná. Přesto se československé autority rozhodly pro očkování skutečně masivního vzorku populace, aniž by proběhl alespoň náznak veřejné debaty. Tu nahradila odborná debata hygieniků, lékařů a vědců. Komunistický stát to chápal jako demonstraci síly a zvýšení své legitimity v případě, že bude očkovací proces úspěšný. Na jaře 1958 bylo naočkováno celkem 140 tisíc dětí ve věku od dvou do šesti let tzv. Sabinovou vakcínou, která obsahovala nízkou dávku oslabeného viru dětské obrny mající vyvolat imunitní reakci. Tento program byl úspěšný a v roce 1960 se přikročilo k celostátnímu očkování, v němž bylo naočkováno 93 procent (asi 3,5 milionu) dětské populace v rozmezí mezi dvěma a čtrnácti lety. Tato masivní kampaň v podstatě eliminovala výskyt dětské obrny v Československu a inspirovala další země východního bloku i v jiných částech světa, aby přikročily ke stejnému postupu.
Očkovací programy se tak staly vlajkovou lodí tzv. preventivní medicíny, kterou komunistické režimy chápaly jako nejdůležitější součást toho, jak má stát zajišťovat zdraví své populace. Odkaz komunistické éry se dobře ukáže i dnes, když srovnáme očkovací politiku v zemích Evropské unie. V postsocialistických státech jako Polsko, Maďarsko, Slovensko nebo Česko převládají povinné očkovací programy a proočkovanost české populace se ještě v roce 2012 pohybovala mezi 98 a 99 procenty, zatímco v zemích západní Evropy je často dobrovolné. V české debatě se nejčastěji zmiňuje sousední Rakousko a Německo, kde jsou očkovací programy doporučené, a nikoliv povinné, a přesto je proočkovanost v těchto zemích na velmi vysoké úrovni. Není také náhodou, že největšími politickými zastánci existujícího programu povinného očkování jsou představitelé KSČM.
Anonymní instituce
Jak tedy očkovací program v Česku nyní vypadá? „Podle současného očkovacího kalendáře absolvují děti od devátého do šestadvacátého týdne svého života v několika dávkách povinné očkování proti devíti nemocem,“ píše ve své studii Postoje rodičů odmítajících povinné očkování z roku 2014 socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková. Pokud rodiče odmítnou své dítě ve stanoveném termínu očkovat, aniž by mělo tzv. kontraindikaci (tj. neurologické poruchy nebo poruchy imunity, které by podání očkovací látky zabraňovaly), mohou být státem sankcionováni pokutou ve výši deseti tisíc korun.
Socioložka Marhánková formou hloubkových rozhovorů s několika desítkami rodičů kritizujících očkování poměrně komplexně mapuje, kdo tito lidé jsou a kde se berou jejich skeptické postoje. Většinou se jedná o vysokoškolsky vzdělané ženy z větších měst. Zajímavé ovšem je, že lidi vystupující proti očkování se vymezují i vůči dalším aspektům zdravotní péče o děti a novorozence. Důležitou součástí jejich postoje je i boj proti rigidnímu přístupu v porodnictví a podobné místo zabírá i diskuze o přirozeném kojení novorozenců. Ve všech těchto případech se jedná buď o způsoby, jimiž komunistický modernistický projekt chtěl předejít úmrtnosti novorozenců (nemocniční porody, povinné očkování), nebo najít způsob, jak ženy rychleji zařadit do pracovního procesu (zavedení umělé kojenecké výživy).
V současnosti spolu tedy soupeří dva způsoby fungování zdravotního systému, aniž by docházelo k vzájemnému porozumění. „Prostředí individualistické společnosti, která zdraví postavila na piedestal a zároveň jej učinila více než kdy jindy otázkou osobních voleb, dává vzniknout novým možnostem jednání i novým břemenům,“ píše ve své studii Marhánková. Zatímco kolektivistická představa zdravotnického systému socialistických režimů se zakládala na obrovské autoritě zdravotnických expertů, kteří se pokoušeli co nejefektivněji řešit zdravotní situaci populace a na individuální potřeby pacientů nebrali velký ohled, individualistická společnost jde opačným směrem a společně s ní přichází i relativizace dominantního postavení vědeckých expertů.
Kritici očkování kladou důraz na individuální péči, ohleduplnou k jejich potřebám, a přezíravý, paternalistický přístup většiny lékařů vnímají jako způsob, jímž „stát“ či „systém“ zasahuje do jejich svobod a individuálních rozhodnutí. U většiny z nich ale k tomuto názorovému posunu došlo především na základě vlastní či zprostředkované zkušenosti s nežádoucími účinky očkování. „Potkala jsem třeba rodiče, jejichž dítě po očkování umřelo. To byla pro mě síla, ta maminka mi říkala, že doteď jim různí lékaři říkají, že šlo o nutnou oběť tomu, že jsou všichni ostatní zdraví, že se tohle stane u jednoho z milionu,“ říká devětatřicetiletá Barbora, respondentka výzkumu Jaroslavy Marhánkové, která se aktivně účastnila seminářů a konferencí rodičovského spolku Rozalio, usilujícího o rozšiřování informovanosti o nebezpečích, která povinné očkování přináší.
Lékaři mají v české společnosti tradičně hodně vysoký společenský status a jejich postupy a závěry jen málokdo zpochybňuje. „Absence výraznější kritické diskuze nad očkováním způsobila, že pro většinu mých participantek se informace o rizicích očkování stávala jakousi ranou z čistého nebe,“ píše ve své studii Marhánková. Tuto fázi prvotního šoku ale ještě posílila interakce s lékaři v momentě, kdy je konfrontovali s vedlejšími účinky očkování. Stížnosti pacientů byly lékaři bagatelizovány, případně byla popírána kauzální souvislost mezi onemocněním, jeho projevy a očkováním. Většina respondentek se setkala s přezíravou až nepřátelskou reakcí a nechybí ani zmínky o hrubosti a křičení.
Argumentace praktických lékařů podle mnohých respondentů výzkumu hraničila s „citovým vydíráním“, protože apelovali na zdraví dítěte a necitlivě argumentovali jeho možným úmrtím. Pětatřicetiletá Monika popisuje v Česku velmi častý spor mezi rodičem a lékařem ohledně povinné hexavakcíny, v níž je obsaženo i očkovací sérum proti hepatitidě B. „Prostě jsem své doktorce říkala, že nechceme hexavakcínu kvůli tomu, že je v tom ta žloutenka. Já jsem říkala: ‚Dyť ty děti to nemůžou chytit,‘ prostě to se chytí z krve, z pohlavního styku a jak by k tomu takové mimino přišlo? A ona mi říkala: ‚No ale dyť feťáci jezdí v autobusech a píchají do dětí injekční stříkačky.‘ Tohle mi vážně řekla.“ Podobné zážitky s praktickými lékaři jsou právě tím, co u mnohých nastartovalo pochybnosti o oprávněnosti očkování. Lékařský personál jako by nebyl na podobné diskuze připraven a jeho reakce jsou často ve výsledku kontraproduktivní. Lékaři argumentují svou přetíženosti a tím, že v běžném provozu nemají dostatek času na to, aby s pacienty jejich problémy podrobněji diskutovali a řešili jejich individuální přání.
Polarizovaná debata
To, že podobné situace debatu spíše polarizují, potvrzuje i socioložka médií Lenka Vochocová z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která se momentálně podílí na kolektivním výzkumu onlineové komunikace v tuzemské debatě o očkování. „Informací není dost, a když se o tom chcete nějak bavit, jste okamžitě strčen pod nálepku ‚odpůrce očkování‘ a těch, kteří věci komplikují, přestože ti lidé mají často jen pochybnosti a chtějí si v celé věci udělat jasno.“ Vochocová zároveň mapuje i českou debatu o migraci a uvádí, že zde existuje celá řada podobností. „Silná je tady polarizace a ad hominem nálepkování někoho, kdo má jiný názor. Lidé si navzájem nevyvrací názory, ale ihned si nadávají do biožen, lesan a šílených biomatek. Tyto nálepky používají obě strany konfliktů. Stejná situace je i v debatách o migraci. Na jedné straně najdeme vítače, dobrosery a sluníčka, a na druhé je každý, kdo vyjádří nějaké obavy z migrace označen za rasistu, fašistu nebo voliče Tomia Okamury. Při bližší analýze online komentářů pozorujeme, že naprostá většina komentářů spadá do jednoho nebo druhého pólu názorového spektra a ambivalentnější názory se v nich takřka neobjevují.“
Problém nastává už u samotného označení „protiočkovací hnutí“. Tuto nálepku celá řada českých kritiků povinného očkování odmítá, protože se za čisté odpůrce očkování nepovažují. Kritizují jen určité a často velmi konkrétní aspekty české očkovací debaty. Úvahy o tom, že by protiočkovací hnutí mohlo mít nějakou souvislost s pravicovým populismem v Česku (až na jeden marginální příklad, k němuž se ještě dostaneme), jsou zatím neopodstatněné. Proti povinnému očkování často vystupují spíše liberální, dobře situovaní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Mnohem důležitější se jeví nedůvěra v zdravotní systém a také podezření, že lékaři na očkování profitují díky své spolupráci s farmaceutickým průmyslem. Lékaři a zdravotní odborníci naopak podezírají spolky a sdružení typu Rozalia nebo Pro Volbu, která se soustavně věnují politickému boji o změnu současného stavu očkovací politiky, z toho, že je financují společnosti podnikající v odvětví alternativní medicíny. Případně že tato sdružení zneužívají důvěry svých podporovatelů a vydělávají na nich nemalé finanční prostředky.
Zajímavé je, že ministerstvo zdravotnictví nedávno ustanovilo speciální komisi, která se má věnovat očkování, a přizvalo do ní i rodičovský spolek Rozalia. Z průběhu jednání však vyplývá, že komunikace je velmi omezená a účast spolku v komisi slouží spíše jako alibi a vytvoření dojmu, že česká vláda komunikuje i se svými odpůrci a hledá obecně přijatelné řešení. Přese všechno je však patrné, že stát má snahu s kritiky očkování vyjednávat a nepovažuje je za přímé ohrožení své zdravotní politiky.
Pravicový populismus?
Lidé bojující proti povinnému očkování často tvrdí, že povinné očkování nevymýtilo jednotlivé nemoci, ale že na to měly větší vliv vyšší hygienické standardy a zlepšení sociálních a stravovacích podmínek. Případně argumentují tím, že úroveň dnešní medicíny už plošné očkování v boji proti epidemickým chorobám nepotřebuje. „Jsme přesvědčeni, že současná konvenční medicína nevyužívá plně dostupných možností léčby infekčních a chronických chorob a bezvýhradně upřednostňuje patentované výrobky farmaceutického průmyslu,“ píše k tomu na svých stránkách už zmiňovaná iniciativa Pro volbu. V těchto souvislostech je často zmiňována i dětská obrna, u níž je ale zcela evidentní, že její vymýcení v komunistickém Československu nepopiratelně souviselo s masivním plošným očkováním. „S čísly se dá čarovat. Informace jsou často nafouknuté, aby očkování podpořily,“ shrnuje tyto názory přednášející na akci sdružení Rozalio. Debata je často znemožněna prostě proto, že dochází k radikálně odlišným interpretacím stejných dat a statistik. Kritici očkování přitom věnují studiu příbalových letáků, odborných studií i vědeckých článků o očkování poměrně velké procento času a často mohou mít více informací než průměrní dětští lékaři.
Boj proti povinnému očkování dnes ve své politické agendě zatím nemá prakticky žádný český politický subjekt. Snad jen kromě marginální libertariánské Strany svobodných občanů, která v podstatě jen kopíruje argumenty amerických libertariánských stran a v posledních parlamentních volbách z roku 2017 získala 1,56 procenta hlasů. Tato strana celkem otevřeně horuje za dobrovolnost očkování a odmítá státní represe vůči neočkujícím občanům. Jak mi ovšem potvrdili výzkumníci z Fakulty sociálních věd provádějící výzkum protiočkovacího hnutí v Česku, otázky očkování nehrají při určování politických preferencí kritiků očkování žádnou roli.
Nejtvrdší zastánce povinného a represivního systému povinného očkování nicméně najdeme v komunistické straně (KSČM). Její představitelé navíc dávají potřebnost povinného očkování do souvislosti s migrační krizí. Považují totiž migranty z Afriky a Blízkého východu za potenciální nositele infekčních onemocnění, která mohou významně ohrozit českou populaci. Tento postoj velmi silně kontrastuje s názory organizace Naštvané matky, která je součástí obskurní české strany Blok proti islámu. Přestože Naštvané matky patří mezi radikální odpůrce migrace, ve své agendě mají boj proti očkování také. Zatímco představitelé komunistické strany jsou aspoň konzistentní a svůj boj proti migraci opírají o přísnou politiku očkování, radikálně pravicové hnutí Naštvané matky tuto souvislost neakcentuje. Ukazuje se zde jistá návaznost na italské krajněpravicové hnutí, v němž se odpor proti migraci také kloubí s bojem proti očkování. Jak si tuto nekonzistentnost vlastně vysvětlit?
Částečně na ni odpovídá socioložka Lenka Vochocová, když o hnutí Naštvané matky říká: „Spadají do toho, čemu říkáme antiliberální diskurz. Mají přesně tu konzervativní pozici, která je proti čemukoli cizímu, genderově nebo sexuálně osvobozujícímu. V jejich případě je boj proti očkování spíše součást celého balíčku protiliberálních postojů.“ Naštvané matky jsou však jediným politickým uskupením v Česku, jehož protiočkovací postoje mají nějakou souvislost s novými tendencemi protiliberálního pravicového populismu. Za jejich kritikou povinného očkování můžeme najít jedinou logiku: stát a elity ohrožují naše zdraví a těla prostřednictvím očkování.
Boj proti očkování a antikomunismus
V čem je tedy česká debata o očkování specifická a proč se částečně odlišuje od debat vedených v západní Evropě? Zatímco odpůrci očkování v západní Evropě a ve Spojených státech argumentují buď odporem vůči státu (libertariáni, konzervativci), nebo nedůvěrou k farmaceutickým společnostem, jejichž zájmem není zdraví pacientů, ale co největší zisk (levicoví liberálové, anarchisté), v české debatě musíme za největší problém označit paternalizační přístup zdravotnictví k pacientům a latentní antikomunismus. Zdálo by se, že takový argument trochu kopíruje libertariánskou západní kritiku zdravotnictví, má to ale jeden háček. Američtí libertariáni a někteří konzervativci totiž artikulují rozpor mezi tím, že jsou jim očkovací procedury diktovány a musí se jim podřídit, přestože platí za zdravotní pojištění velké peníze. Požadavek státu na udržování vysoké míry proočkovanosti populace se zde sráží se svobodou rozhodování, kterou si pacienti nárokují, protože do zdravotního pojištění investují své peníze. V jejich představách by stát do jejich zdravotní situace neměl vůbec mluvit.
Mezi českými odpůrci očkování ale nenajdeme takřka nikoho, kdo by chtěl český zdravotní systém privatizovat. Předpokládalo by to totiž konec bezplatné zdravotní péče všem plátcům povinných odvodů, což si v Česku přeje opravdu jen málokdo. Větší problém ale představuje zaběhnutá představa, že zde existuje jakási návaznost českého zdravotnictví na zdravotní systém z dob komunismu. Tedy systém, který byl pověstný autoritativním a paternalizačním přístupem lékařů k pacientům, ale zároveň výrazným způsobem plošně zvednul životní podmínky statisícům československých občanů. Čeští lékaři, a především pak ti starší, prostě nejsou zvyklí na to, aby jim někdo odporoval a chtěl se aktivně zapojovat do debaty o své léčbě.
V jejich přístupu se odráží zásadní rozdíl mezi bezplatnou zdravotní péčí dostupnou většině lidí v postsocialistických zemích a zdravotními systémy, které předpokládají finanční spoluúčast pacientů. V postsocialistických zemích neexistuje představa zdravotnictví jako služby pacientům, i když i v tomto ohledu se situace pomalu mění. Od svého zavedení novou komunistickou ústavou z roku 1948 je bezplatná zdravotní péče chápána spíš jako politický benefit, který stát svým občanům blahosklonně poskytuje. Tato představa zůstává zakořeněná v českém lékařství dodnes. Antikomunismus do odporu proti očkování promlouvá především v těch momentech, kdy pacienti zažívají pocit bezmoci v kontaktu s lékařskou zvůlí a přezíravostí. Tento pocit v nich spouští zaběhnuté uvažování o autoritářském státu, který v zájmu domnělého kolektivního blaha potlačuje vzdorující jednotlivce.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl jako součást programu Reporters in the Field za podpory Robert Bosch Stiftung a mediální platformy n-ost.