Hra o trůny: brutální realismus fantazie

Největší popkulturní fenomén posledního desetiletí z dílny televizní stanice HBO spěje k velkolepému finále.

Dovede Daenerys Targaryen svou socialistickou revoluci za záchranu světa do vítězného konce? Postaví se jí do cesty pragmatická autoritářka Cersei Lannister a Západozemí skončí pod kopyty armády nemrtvých Nočního krále? Nebo se ze Cersei naopak stane neočekávaná spasitelka? Tak vypadá výchozí situace poslední série Hry o trůny, nejsledovanějšího seriálu všech dob. Jak jsme mohli z prvních dvou odvysílaných dílů zjistit, vše asi nepůjde úplně hladce.

Sopranovi ze Středozemě

Hra o trůny se od uvedení první série v roce 2011 stala největším popkulturním fenoménem druhé dekády 21. století. Když jsem byl v roce 2015 na skok v chorvatském Dubrovníku, šokovalo mě, že se z tohoto středověkého přístavního města, v němž se natáčela celá řada lokací seriálového Králova přístaviště, stala v podstatě základna fanoušků Hry o trůny z celého světa. Na odkazy na seriál a fanouškovské guided tours bylo možné narazit takřka na každém kroku. A to za námi tehdy byla teprve čtvrtá série. S nástupem té závěrečné celosvětové šílenství kulminuje a atmosféra připomíná fanouškovské běsnění během fotbalového mistrovství světa.

Ne nadarmo se o Hře o trůny hovoří jako o „Sopranových ze Středozemě“, a to především kvůli propracovaným dialogům, nečekaným zápletkám a velkému důrazu, který seriál klade na psychologický vývoj postav.

Hra o trůny má na svém kontě rekordních 47 televizních cen Emmy a těší se přízni diváků i kritiků. Jak je možné, že se z ní stal takový fenomén? Asi nemá smysl zastírat, že jí cestičku k úspěchu ušlapaly megalomanské filmové adaptace Tolkienových ság od Petera Jacksona. Hra o trůny přesto svými cynickými politickými intrikami v lecčem připomíná třeba i seriál House of Cards, v němž Kevin Spacey hraje bezpáteřního politika usilujícího o prezidentský post v Bílém domě. Ne nadarmo se o Hře o trůny hovoří jako o „Sopranových ze Středozemě“, a to především kvůli propracovaným dialogům, nečekaným zápletkám a velkému důrazu, který seriál klade na psychologický vývoj postav.

Přestože Hra o trůny spadá do žánrové kolonky fantasy, vyznačuje se až obdivuhodným realismem a fantazijními prvky šetří, jak jen může. Souboje a obrovské armádní bitvy spíše než fantasy připomínají rekonstrukce historických šermířů. Místo kouzel a bájných postaviček v nich hlavní roli mají chladné zbraně. A to v takové míře, že se ve Velké Británii dokonce spekuluje, jestli úspěch seriálu náhodou nestojí za nárůstem počtu útoků nožem. Hra o trůny násilím opravdu nešetří a za svou brutalitu je také často kritizována. Brutálně nakládá i se svými postavami. Zářným příkladem je postava Neda Starka. Od začátku první série působí vládce Zimohradu jako ústřední postava celého příběhu, kolem níž bude celá zápletka kroužit, aby byl hned v šestém díle popraven a už nikdy se do příběhu nevrátil. Ovšem propracované příběhové zápletky, kterým nechybí překvapivé zvraty, a sofistikované politické intriky přitahují diváky po celém světě minimálně stejně silně jako explicitní násilné a sexuální scény.

Síla příběhu proti logice blockbusteru

Hře o trůny se povedla kuriózní věc. Celý seriál je totiž adaptací fantasy ságy Píseň ledu a ohně amerického spisovatele George R. R. Martina. Potřeby seriálu a televizní stanice HBO ale u šesté série překročily možnosti amerického spisovatele, který už nebyl schopen chrlit své knihy v takovém tempu, aby se podle nich mohl každý rok psát scénář k nové sérii. Právě šestou sérií se tak cesty knižní předlohy a seriálu částečně rozdělují, což je na televizní verzi trochu znát. Vydala se přímočařejším směrem a na sledování drobných nuancí jednotlivých příběhových linií už nezbylo tolik času. A právě to je Hře o trůny nejčastěji vytýkáno: že čím dál víc následuje logiku blockbusteru, v níž má uspokojování chutí co největšího počtu diváků přednost před slastí ze sofistikovaného vyprávění příběhu. V posledních několika sériích se také vytvořila jakási kmenová skupinka nedotknutelných hrdinů, kteří přežijí sebešílenější příběhovou zápletku a v jednom případě dokonce dokážou vstát i z mrtvých. Příběh se zúžil na tři základní dějové linie – souboj o Železný trůn v Západozemí, tažení Daenerys Targaryen z kontinentu Essos na západ a zápas Noční hlídky, která na dvě stě metrů vysoké věži brání Západozemí před vpádem Divokých a především armády nemrtvých Nočního krále.

Přestože seriál částečně pracuje s pohádkovým konceptem souboje dobra a zla, většinu postav nelze jednoduše označit za dobré nebo zlé a v průběhu děje se jejich profil radikálně proměňuje. Frajírek a zabiják Jamie Lannister je s přibývajícím časem stále křehčí a emocionálnější a svou nesmlouvavost a neústupnost přehodnocuje. Z naivní a neustále zneužívané Sansy Stark se zase stává skoro nejsilnější ženská postava. Nejzářnějším příkladem vnitřní proměny je však asi Stannis Baratheon, s nímž se seznámíme jako s fanatickým pošukem, aby postupně odhaloval další a další vrstvy svého charakteru. A právě propracovaný psychologický vývoj postav a odvážná scenáristická řešení jsou tím, co Hru o trůny vytrhuje z žánrových omezení a dělá z ní dílo, které se pravděpodobně zapíše do světové kinematografie podobným způsobem jako dnes již klasické seriály typu The Wire, Sopranos nebo Mad Men. Nejspíš mezi ně stejně už dávno patří.

Nadvláda žen

Největší kontroverze vzbuzují explicitní násilné scény. Hra o trůny občas vypadá jako katalog nejrozmanitějších způsobů, jak postavy odpravit ze světa nebo alespoň pořádně zmrzačit. Skandály ovšem vyvolalo hlavně několik dost nevybíravých zobrazení znásilnění. Nejpodivnějším příkladem je pravděpodobně scéna, v níž Jamie Lannister znásilní svou sestru a milenku Cersei přímo před rakví, v níž leží jejich právě zavražděný syn Joffrey. Pobouřené reakce vyvolalo také znásilnění populární Sansy Stark Ramseym Boltonem. Je přitom fascinující, jak důležitou roli v seriálu hrají ženské postavy. Daenerys Targaryen je (zatím) takřka stoprocentně pozitivní hrdinkou. Kromě nesmlouvavé Sansy Stark je zde ještě její sestra Arya, která díky své houževnatosti a vytrvalosti přežívá na vlastní pěst v různých koutech Západozemí. Mezi nejlepší válečníky celého fikčního světa zase patří urostlá Brienne z Tarthu, která málem připravila o život i obávaného Ohaře Sandora Cleganea. A nesmíme zapomenout, že ani roli největšího padoucha – pokud nepočítáme Nočního krále – tvůrci neponechali mužům a skvěle ji naplňuje Cersei Lannister. Ve světle toho jsou výtky ohledně brutálního zacházení s ženskými postavami trochu mimo.

A pak je tu ještě jedna věc, na kterou není dobré zapomínat. Přestože v nedávném rozhovoru pro New York Times George R. R. Martin říká, že první díl ságy Píseň ledu a ohně začal psát na začátku devadesátých let a nechtěl (a ani nemohl) v žádném případě vytvořit jakoukoliv paralelu s blížící se klimatickou katastrofou, vzápětí přiznává, že se příběh Hry o trůny stále více podobá tomu, jak ke klimatické změně lidstvo přistupuje. Tak jako hlavní rodové klany seriálu se i dnešní politici dohadují nad domácí a zahraniční politikou, sledují volební preference a soupeří mezi sebou o moc, aniž by si uvědomovali, že hned za rohem číhá hrozba, která může náš svět zcela zničit. S Nočním králem sice přichází zima, a nikoliv zničující oteplování, výsledek jeho tažení ale bude stejný. Promění lidský svět v nehostinnou poušť.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image